(17.20 hodin)
(pokračuje Sobotka)
Ale druhá část té pravdy - a já se nechci zastávat vlády Josefa Tošovského, byla to vláda, která se dopustila přirozeně i celé řady chyb - je, že vláda Josefa Tošovského v době, kdy dokončila privatizaci IPB, už tuto banku úplně nekontrolovala. To znamená, vláda v té době nekontrolovala plně majoritní podíl v této bance a její rozhodování o privatizaci toho zbylého podílu, který v této bance kontrolovala, proto nebylo zcela a úplně suverénní.
Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu ministru Sobotkovi. Řádně přihlášený pan poslanec Miroslav Opálka, připraví se pan poslanec Stanislav Grospič. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Miroslav Opálka: Děkuji. Vážený pane místopředsedo, vážená vládo, dámy a pánové, po tom všem, co jsem zde dnes vyslechl, bych nejraději začal s teorií mezní spotřeby. Je to velmi zajímavá ekonomická teorie a možná, že by zapadla do toho rámce. Jenže dnes se tady jedná spíše o teorii chudoby, a tudíž si tyto proklamace odpustím.
Já bych řekl, že Česká republika je v začarovaném kruhu a je třeba tento kruh přetít. Vláda se rozhodla vstoupit do toho kruhu formou administrativně monetaristického opatření, proto není předkládán žádný národohospodářský plán rozvoje, který by řešil situaci absolutní liberalizace, určitou ochranou vlastního trhu, vlastních obyvatel a samozřejmě i obranou proti objektivně dané situaci, kterou vyvolává nadnárodní kapitál.
Já vidím cestu především ve zvýšení odbytu výroby, která se produkuje v této republice, a to jak ve vnitřním, tak v zahraničním odbytu. Tady na toto vlastně vláda neklade důraz, právě tyto efekty by přinášely do státního rozpočtu potřebné peníze. Problém tedy vidím právě v nezaměstnanosti, která roste a která vyvolává efekty, které se dnes snažíme řešit. V nízké odměně za práci, v malé kupní síle, v nadměrném odbytu dovozu proti našemu zboží, které ne že vyrobily české firmy, ale české ruce, a tedy ve vyklízení pole zahraničním firmám.
Co se týká předkládaných zákonů, snaží se vlastně z pasivního pohledu přijmout situaci, do které jsme se dostali. Problém je, že nám chybí první krok, a to je zákon o chudobě, který by měl nastavit určité parametry, určitá kritéria, z kterých bychom začali jako z té nejnižší hranice.
A nyní ke dvěma tiskům, napřed k tisku 393, problematika nemocenského pojištění. Je mi jasné, že v roce 1992 jsme přešli na systém pojišťovací a pojištění by mělo vycházet z určitých rovnoměrných příjmů a výdajů. Otázka pojištěnců ovšem v nemocenském pojištění je dána na určité dobrovolnosti u osob samostatně výdělečně činných, kdy ti, za které pracují zaměstnanci, toto pojištění postupně ruší, čímž samozřejmě toto pojištění přichází o jejich solidární příspěvek, a stavějí se do role prezidenta a do tohoto systému prostě neplatí. V roce 2002 dávky nemocenského pojištění převyšují pojistné, což je pravda, a hovoří se zejména o zneužívání jak ze strany zaměstnanců, tak ze strany zaměstnavatelů, tak i ze strany lékařů. Je to určitě problém, ale problém, který bychom měli řešit ne přes občana pojištěnce, který by měl rozhodovat o tom, jestli má strávit 0, 3, 14 či měsíc na nemocenské, ale je to věcí odborníka lékaře. A měli bychom mít také účinný systém kontroly, který se zcela rozpadl, jak na posuzování lékařů, tak na využívání toho, co vlastně nemocenská dává, to znamená léčebného režimu.
Když se podíváme na kritéria, která jsou nám předkládána, musím říci, že jestli hovoříme o snížení redukční hranice v prvním pásmu na 90 %, tak vlastně proti současné době bude za první tři dny, pokud by byl tento zákon schválen, vypláceno proti současnosti ne o 50 % méně, ale vlastně se dostaneme díky dvojímu krácení na 90 %, a pak tedy o 50 % na 22,5 % redukčního základu.
Chtěl bych zaměřit vaši pozornost na problematiku minimální mzdy. Minimální mzda, to je výše, kterou dostává většina žen - prodavaček, ale i v textilním průmyslu a v jiných odvětvích. Je to 6200 Kč. Ponořme se chvilku do problému 6200 Kč a zjistíme, že za měsíc nemocenské v současné době tato dejme tomu prodavačka bude mít nemocenskou ve výši 4113 Kč. To je přesně 13 Kč nad životním minimem jedné osoby a to nemluvím o tom, že může být samoživitelem několika dětí, jednoho dítěte, ale někdy třeba celé rodiny. Pokud vypočteme tuto nemocenskou podle nových nám předložených kritérií, dostaneme se na částku v tom prvním měsíci na 3791 Kč, to je o 309 Kč méně než současný stav, a jsme pod hranicí životního minima. Myslím si a jsem o tom přesvědčen, že životní minimum, pokud nemáme zákon o chudobě, by mělo být určitou mezní hranicí, pod kterou bychom se neměli dostat.
A tady jsme v problému, o kterém se zde hovořilo, že se nám jakoby zdražuje pracovní síla a že budeme nekonkurenceschopní. Byl bych rád, kdyby se před těmito argumenty napřed srovnaly ceny pracovní síly třeba v Německu, Rakousku, ve Francii, ale také ve Španělsku, Portugalsku a jinde s naší cenou. Myslím si, že by tyto problémy argumentace zcela odpadly, protože spotřební koš za hodinu odpracovanou tam a u nás je zcela jiný. A protože máme velmi nízko postavenou minimální mzdu k životnímu minimu, dostáváme se do zapeklitých problémů, že ztrácíme motivaci, ztrácíme i kupní sílu.
Z těchto a některých dalších důvodů, které zde zazněly, předkládám návrh na zamítnutí návrhu zákona v prvém čtení, tisk č. 393.
K tisku 396 bych chtěl poznamenat, že mohu souhlasit s řadou návrhů, které zde jsou formulovány. Částečně jde o nápravu zvýšení odvodu na důchodové pojištění o 2 %. Osobně si myslím - a nesouhlasím s některými předřečníky - že je třeba, aby tato situace byla vyřešena, protože se znovu jedná o pojistný systém, který by měl být harmonizačně s příjmy a výdaji vyrovnáván. Na druhé straně problematika zaměstnanosti by měla být řešena i jinou cestou, nejen tím, co zaplatí na svém pojistném zaměstnanci, a to je také z jiných zdrojů.
Dále jde o problematiku narovnání odvodu důchodového pojištění u osob samostatně výdělečně činných. Tento problém je složitý a je vlastně i ochranou těchto osob samostatně výdělečně činných a nakonec i státu, protože existují nějaké minimální hranice, které musejí určovat, kdy se občan rozhoduje, jestli se pustí do podnikání, nebo ne.
***