(11.30 hodin)
(pokračuje Zahradil)
Tento princip je v ústavě nebo v té ústavní smlouvě jednou provždy opouštěn. Máme pro to velké pochopení, alespoň někteří z nás. Cituji minstra zahraničí Cyrila Svobodu podle přepisu Lidových novin - já nevím, zda to skutečně řekl, nicméně Lidové noviny v pondělí 6. října, to jest včera, napsaly: "To, po čem Evropská unie volá, je přizpůsobení všech parametrů vzhledem k počtu obyvatel a velikosti jednotlivých zemí. To jsme schopni přijmout. Musíme rozumět Německu, které má 80 milionů obyvatel. Ty poměry se musí zreálnit." - řekl ministr zahraničí České republiky Cyril Svoboda.
Německo děkuje, pane ministře. (Potlesk převážně z pravé části sněmovny.)
Dámy a pánové, dovolte mi teď, abych přešel k několika spíše symbolickým nebo deklaratorním, ale rozhodně stejně důležitým pasážím, které jsou v návrhu takzvané ústavní smlouvy obsaženy.
Já myslím, že může probíhat politologický spor o definici názvu ústava, toho, co to vlastně ústava znamená. Já jsem byl účastníkem i svědkem několika těchto sporů v minulých dnech a týdnech. Tam jsem se dozvěděl, že ústava například může přece být také vykládána jako jakési regule nebo pravidla pro fungování nebo nějaký rámec pro fungování jakékoli instituce, ale já myslím, že především v této sněmovně existuje určitý úzus, a myslím si, že v politickém světě rozhodně, že slovo ústava je prostě vyhrazeno základnímu zákonu státu. A jestliže do názvu té smlouvy zakomponujeme slovo ústava, tak se zase můžeme hádat o tom, jestli to je stát, jestli to není stát, jestli to je superstát, nebo jestli je to kvazifederace, nebo něco mezi federací a konfederací.
Já myslím, že to není důležité v tuto chvíli. Důležitá je jedna věc. Jestliže někdo velmi stojí o to, aby v názvu toho dokumentu bylo slovo ústava, tak si pravděpodobně velmi přeje, aby někdy v budoucnu ten celek došel do takového stavu, aby se skutečně stal jednotným státem. Já myslím, že je to naprosto nepochybné, a myslím si, že symbolika toho názvu je naprosto zřetelná, je naprosto nezpochybnitelná, a s určitým pobavením sleduji takové ty veletoče některých politiků, kteří říkají, že se to sice ústava jmenuje, ale že to vlastně žádná ústava není, že je to jenom mezinárodní smlouva.
Ano, pokud to je mezinárodní smlouva, tak ji nazvěme mezinárodní smlouvou a netahejme do toho názvu slovo ústava. Anebo pokud si myslíme, že to je nebo že by to měla být ústava, nebo že by podle této ústavy měl fungovat nějaký evropský stát, tak to prostě řekněme. Naplno. Ale obezličky typu, že to nazveme ústavou, a ve skutečnosti to ústava není, tak jsou podle mého názoru velmi nedůstojné. Koneckonců jsou nedůstojné i Evropské unie.
Všichni víme, že například známý český alkoholický nápoj pozbyl práva používat názvu rum, prostě proto, že není vyroben z cukrové třtiny a pouze výrobek z cukrové třtiny v Evropské unii snese nebo může být označen nálepkou rum, protože jinak by to bylo klamání zákazníka. A já myslím, že nazývat ústavou něco, co ústavou není, je takovým klamáním zákazníka, a domnívám se, že v tom názvu to nemá co dělat.
Mimochodem mám pocit, že to byla slovenská vláda, která změnu toho názvu alespoň na termín ústavní smlouva z toho názvu, jak je nyní, že z tohoto bodu učinila jeden ze svých požadavků na Mezivládní konferenci. Česká vláda tak neučinila.
Dalším takovým velmi symbolickým zase, normativním, pojmovým problémem je ona zmíněná funkce ministra zahraničí. Pan ministr Svoboda řekl, že funkce ministra zahraničí vznikla sloučením funkce komisaře pro vnější vztahy a zmocněnce pro zahraniční politiku, tedy pana Solany. Já velmi pochybuji, že by v Evropské unii platila taková zvláštní biologie, že z jednoho zmocněnce a z jednoho komisaře vznikne jeden ministr, i když v Evropské unii je možné leccos. Ale já myslím, že důležitější je jiná věc.
Zase podle uzance politického světa je termín ministr a funkce ministr vyhrazena členovi vlády. Já absolutně nerozumím tomu, proč člen Evropské komise, která není vládou v žádném smyslu toho slova, má být nazýván ministrem. Já myslím, že je to další důkaz toho, že v tom normativním světě pojmů je tady celkem jasný tah, jasné směřování k tomu, aby se tady naznačilo, že některé instituce se prostě mají posunout směrem ke státu a že Evropská komise má být něčím jako zárodkem nějaké příští evropské vlády. Já mám dojem, že ten, kdo si to přeje, ten, kdo si přeje název ústava, ten, kdo si přeje název ministr zahraničí, tak by měl prostě říci, proč si tyto názvy přeje.
Já myslím, že vést spor o to, zda chceme, nebo nechceme z Evropské unie mít jeden stát, ať už federativního, nebo jiného typu, nebo ho nemít, tak je prostě legitimním sporem, ale nemělo by se to zakrývat těmito pojmovými kličkami, které určitý posun znamenají, a přitom se tvrdí, že to žádný pojmový posun není.
Tak a teď bych se ale dostal k těm zhruba 95 procentům toho, o čem vláda nehovořila. A já myslím, že je celkem jasné, že je tady velký viditelný měřitelný posun směrem od úrovně národní k úrovni nadnárodní v některých komunitárních politikách, že se tady rozšiřuje oblast tzv. sdílených pravomocí, tedy pravomocí, ve kterých sice může konat i Evropská unie, i členské státy, ale členské státy pouze v případě, že se Evropská unie rozhodne nekonat, že je tady celá řada nejrůznějších koordinačních procedur, které jsou velmi vágně formulovány a které samozřejmě za určitých okolností mohou sloužit k nějakému utužování, větší centralizaci, větší koordinaci některých politik z centra.
Tady padlo něco o daňové suverenitě členských zemí. A já skutečně otázku daní považuji za mimořádně důležitou a myslím si, že uchování daňové a fiskální suverenity je klíčová věc z hlediska budoucího evropského směřování. Ale už i v tomto návrhu ústavy máme přece ustanovení, která se týkají daní. Jsou sice velmi noblesně zdůvodňována, ale máme tady v článku 3/62 něco o spotřebních daních. Máme tady napsáno, že evropský zákon stanoví opatření k harmonizaci právních předpisů týkajících se daní z obratu, spotřebních daní a jiných nepřímých daní za předpokladu, že tato harmonizace je nezbytná pro zajištění fungování vnitřního trhu a zabrání narušení hospodářské soutěže. Zjistí-li Rada minstrů, že se opatření týkají administrativní spolupráce, boje proti daňovým podvodům nebo protiprávním daňovým únikům - což je zajisté důvod velmi vznešený, nebo byl by za předpokladu, že bychom přesně věděli, jakým způsobem bude interpretován.
A stejně tak můžeme zjistit, že je tady určitý nákrok i k jakési koordinaci nebo minimálně stanovení minimálních sazeb daně z příjmů právnických osob. Opět cituji článek 3/63. "Zjistí-li Rada ministrů, že se opatření ohledně daně ze společností týkají správní spolupráce, boje proti daňovým podvodům nebo protiprávním daňovým únikům, přijme kvalifikovanou většinou evropský zákon nebo rámcový zákon stanovující tato opatření..." atd., atd.
Já znovu říkám, ty důvody, kterými se tyto případné rámcové zákony zdůvodňují, jsou velmi ušlechtilé, ale vždycky záleží na interpretaci a na tom, jaký se za tím bude skrývat skutečný záměr.
Mám dojem, že vláda opomněla právě v oblasti sdílených politik a v oblasti těch nejrůznějších koordinačních politik onu kvalitativní analýzu, po které já jsem volal na začátku, a myslím si, že je to velká chyba. Myslím si, že tímto způsobem prostě nebylo správné postupovat.
Myslím si, že v evropské ústavě se skrývá celá řada dalších potenciálně rizikových záležitostí. Jednou ze záležitostí, o které si myslím, že je nutné ji vyjasnit, je role Charty základních práv a svobod a její právní závaznosti. Já myslím, že ta charta je skutečně vyplněna něčím, co by se dalo nazvat třetí generace lidských práv, tedy je to celá řada kolektivních, hospodářských a sociálních práv, která se mají stát vynutitelnými na základě judikátu Evropského soudního dvora. A teď existují dvě interpretace. Jedna říká, že ta Charta základních práv a svobod vlastně zase až tak moc závazná není, protože v jednom z jejích ustanovení se praví, že může být uplatňována pouze v souladu s národními právními instrumenty, které už jsou zvykově používány v té které zemi. A druhá interpretace říká, že to není pravda, protože judikát Evropského soudního dvora nebo soudního dvora je prostě judikát, je závazný, stává se de facto součástí primárního práva a ta členská země je povinna ho zavést do svého právního řádu. Takže se dostáváme do situace, kdy soudní dvůr bude de facto autorem nebo spoluautorem, nebo mohl by se stát spoluautorem například pracovního práva nebo nějakých sociálních zákonů nebo zákonů o zdravotní péči jenom proto, že bude interpretovat ustanovení té charty a bude k tomu vynášet právně závazné judikáty.
A to už vůbec nezmiňuji obrovský skok ke komunitarismu, tedy k tomu posílení nadnárodního principu v oblasti dosavadního třetího pilíře, tedy v oblasti justice a vnitra. Protože vím, že o tom bude hovořit některý z dalších kolegů, tak mu nebudu teď brát jeho téma. Ale já myslím, že tak velký posun k tomu nadnárodnímu principu, tak velký posun ke komunitarizaci v kombinaci s navrženým modelem hlasování kvalifikovanou většinou prostě vytváří situaci, kdy Česká republika, česká politická reprezentace, česká vláda a český parlament ztratí efektivní vliv nebo rozhodující vliv na tvorbu celé řady politik, které pak budou realizovány na území tohoto státu. To se samozřejmě možná někomu může líbit, ale někomu se to zase může velmi nelíbit.
A kdybych měl jmenovat jeden takový velmi zábavný, abychom to trochu odlehčili - možná pro někoho zábavný bude, možná pro někoho ne - jeden velmi zábavný paragraf z evropské ústavy, který nevím, jestli jste si všichni stačili zaznamenat, tak je to pododdíl 2 článek 3 § 56 bod 2 písm.c). To je paragraf, který se týká poskytování hospodářské pomoci, nebo státní podpory respektive. A v podstatě se v něm zakazuje poskytování jakékoli státní podpory, zakazuje se tam podpora poskytovaná státem, která by narušila nebo mohla narušit hospodářskou soutěž tím, že zvýhodňuje určité podniky nebo určitá odvětví výroby atd., atd. A samozřejmě součástí tohoto odstavce je i výčet výjimek z tohoto pravidla, za jakých ta státní podpora může být poskytována.
***