(14.30 hodin)
(pokračuje Říman)
Vzhledem k tomu, že země dnešní Evropské unie pojem majetkové restituce prakticky vůbec neznají, ale ani kandidátské postkomunistické země nezašly v restitucích tak daleko jako my a nemají problém s poválečným odsunem, určitě platí, že dopad tohoto ustanovení nikdo z nich vážně nezkoumal. Prostě neměl důvod, na rozdíl od nás. Nám však právě spojení relativně velmi hlubokého restitučního zákonodárství a faktu poválečného odsunu může v této souvislosti přinést nečekané, dnes naprosto netušené problémy. A znovu se ptám, zda vláda zkoumala tuto skutečnost a jaké stanovisko k ní zaujala.
A na závěr znovu opakuji to, co už jsem řekl. Generálně řečeno - zkoumala vláda tuto ústavu těmato očima? Z vystoupení, která jsme doposud slyšeli z úst vládních představitelů, se obávám, že spíše ne. Rád bych se mýlil, ale vláda zatím, jak se zdá a jak vysvítá z přednesených stanovisek, bohužel stáhla kalhoty ještě dřív, než se na obzoru objevil brod. Vláda - zdá se - se rozhodla obhajovat spíše zájmy státu, který se jmenuje Evropská unie, než státu, který se jmenuje Česká republika. Obávám se, že s tímto postojem budeme na Mezivládní konferenci bílou vránou.
Děkuji za pozornost.(Poslanci ODS tleskají.)
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Římanovi. Hovořit bude pan poslanec Vilém Holáň, připraví se místopředseda sněmovny Vojtěch Filip.
Poslanec Vilém Holáň: Vážený pane místopředsedo, já jsem se ještě před polední přestávkou hlásil k faktické poznámce. Využiji k její realizaci začátku svého vystoupení. Týkala se toho, že kolegové z ODS požádali premiéra, aby se jednoznačně vyjádřil k tomu, zda podporuje evropský superstát, nebo nepodporuje. Pan předseda Zaorálek potom řekl, že to je tak vážná otázka, že se nedá vyřešit v technické poznámce, že se musí vyřešit v diskusi. Já se domnívám, že se dá vyřešit v technické poznámce.
Hledal jsem totiž ten pojem evropský superstát v návrhu evropské ústavy. Nenašel jsem ho tam. Hledal jsem ho ve všech minulých smlouvách. Nenašel jsem ho tam. Ba není dokonce ani v naučném slovníku. Je to tedy pojem, který vznikl na půdě ODS a vztahuje se k něčemu velmi virtuálnímu. A protože vznikl na půdě ODS, tak k tomu mám nedůvěru. (Poznámky poslanců ODS.) Proto doporučuji, aby ten superstát opravdu nikdo nechtěl.
Poprvé v našich dějinách diskutujeme o návrhu ústavy, ovlivňujeme ústavu, která se netýká jenom našeho státu, ale i dalších států. Je to návrh ústavního dokumentu nadnárodního celku, jehož se za několik měsíců staneme členy. Projednáváme návrh Smlouvy zakládající Ústavu Evropské unie. Dosud jsme byli zvyklí spojovat pojem ústava s pojmem stát, několikrát se to tady dnes ozvalo. Evropská unie se však svou povahou vymyká všem státoprávním schématům a kategoriím, s nimiž jsme se dosud setkávali. Evropská unie je něco víc než mezinárodní organizace. Zároveň je však i něco méně než stát.
Od klasických mezinárodních organizací se odlišuje existencí centrálního výkonného orgánu - Evropské komise - který je nezávislý na členských státech, také přímo voleným Evropským parlamentem, byť s výhradou menších pravomocí. Od státu se naopak liší zejména tím, že nemá suverenitu. Suverenita v Evropské unii náleží členským státům, které společně rozhodují, v jakém rozsahu tuto suverenitu budou vykonávat společně na evropské úrovni, prostřednictvím evropských orgánů, a v jakém rozsahu ji budou vykonávat autonomně. Suverenita členských států v Evropské unii je v návrhu ústavy podtržena a zvýrazněna tím, že ústava obsahuje i mechanismus vystoupení členského státu z Evropské unie. Členství v Evropské unii tedy není v dispozici evropských orgánů, nýbrž suverénních členských států.
Jakkoli tedy Evropská unie není státem, ocitla se nyní ve svém vývoji v situaci, kdy něco jako ústavu potřebuje, ať již se to bude nazývat ústava, nebo ústavní smlouva. Potřebuje právní dokument, který bude definovat ústavní základy Evropské unie. Současné evropské ústavní právo je nepřehledné a běžný evropský občan se v něm obtížně orientuje. Systém tří zakládajících smluv, jejichž podoba je v důsledku četných novelizací značně vzdálena té původní, není z hlediska současného vývoje unie vyhovující.
Základní cíl evropské ústavy je tedy zjednodušení a zpřehlednění současného stavu tak, aby byla posílena legitimita Evropské unie, jinými slovy vazba mezi Evropskou unií a občany. Je důležité, aby Evropská unie pro občany nebyla abstraktním a neuchopitelným pojmem, ale aby v jejich očích měla konkrétní podobu, vyjádřenou například evropskou ústavou. Existence evropské ústavy a vedle ní i jiných symbolů evropské integrace je důležitá pro vytváření evropské identity. Přijetí evropské ústavy může přispět k tomu, aby Evropská unie nebyla jen společností států, ale též společenstvím občanů, protože jedině tak bude moci plně využít svůj integrační potenciál, kterým disponuje.
Nechci se ve svém vystoupení pouštět do podrobného hodnocení jednotlivých pasáží, ale považuji za důležité uvést několik poznámek. Souhlas se smlouvou o přistoupení, který jsme společně jednoznačně vyjádřili v referendu, neznamená přistoupení jen k takové unii, jako právě je, ale znamená také, že jsme se stali účastníky jejího dalšího vývoje. Nemůžeme chtít, aby se vývoj unie naším vstupem zastavil. Je ovšem nutné, abychom byli aktivními účastníky tohoto vývoje a jeho směřování ovlivňovali.
Zaznívají hlasy, že evropskou ústavu nestačí jen číst, ale že je třeba ji též interpretovat, aby její dopad byl všestranně srozumitelný. S tím souhlasím, ale s poznámkou, že tato interpretace musí být poctivá a věcná. Neměla by sklouzávat k povrchním soudům a k nepravdivým zjednodušením. K takovým patří například vyvolávání představy my a oni, my, malý stát uprostřed Evropy, oni, velcí, všemocní bruselští byrokraté, kteří proti naší vůli budou řídit naše životy. Přestaňme se strašit také tím, že nám chce někdo uškodit. Je to stejný nesmysl, jako kdyby jiné evropské státy říkaly, že jim chce uškodit Česká republika. Přestaňme se stylizovat do role ublížených, do role někoho, komu je křivděno. Neprospívá to ani našemu národnímu sebevědomí, ani našemu obrazu v zahraničí.
Ti politici a politické strany mající pocit, že naše postavení v integračním procesu není takové, jaké by si představovali, by se především měli zamyslet nad důvodem tohoto pocitu. Zda důvodem tohoto pocitu nemůže být i skutečnost, že jsme v minulosti nedělali dost pro to, abychom v naší evropské politice získali spojence. Vzpomeňme si na to, jak dlouho po zániku federace trvalo majetkové vypořádání se Slovenskem. Na to, jak po určité období byly naše vztahy s Rakouskem redukovány na spory okolo Temelína. Na to, jaký dopad na vztahy s Německem ve své době mělo redukování vztahů na sudetoněmecké otázky některými politickými stranami v národovecky laděné předvolební kampani. Nebo na vztahy s Holandskem, které se tak úspěšně rozvíjely po vzniku samostatné České republiky. Vztahy s Irskem. Jednoduše řečeno - ne vždy jsme dělali vše pro to, aby naše vztahy zejména se sousedy byly nadstandardní. Spíše to někdy vypadalo, jako bychom dělali vše pro to, aby byly nadstandardně špatné. Takových chyb bychom se měli ve vlastním zájmu v Evropské unii vyvarovat. V Evropské unii budeme spojence potřebovat. Ti nám však nespadnou z nebe, ale musíme se o ně přičinit.
Rozdělení moci je vždy velmi vážná věc. A je to věc velmi tvrdých střetnutí. Ale postoje by měly být konzistentní. Pamětníkům připomínám, že když jsme se zde ve sněmovně usilovně snažili prosadit předání části moci na kraje, dnešní oponenti byli tvrdí centralisté.
Dotvoření a vyladění evropské ústavy do definitivní polohy bude vyžadovat ještě určitý čas a energii všech zúčastněných. Je totiž důležité, aby s ústavou byli vedle evropských politiků, politologů a expertů spokojeni a ztotožněni především členské státy a jejich občané.
***