(16.40 hodin)
(pokračuje Kavan)
Myslím, že bychom jim neměli bránit v obavě, že vytvořením tohoto více integrovaného jádra dojde k rozdělení Evropy na novou a starou, na rozvinutou a pokulhávající. Takové rozdělení by bylo jasným popřením principu solidarity, který je jedním ze základních principů evropské integrace. Aby k tomu nedošlo, jsem přesvědčen, že je třeba zajistit, aby skupina těchto chcete-li integrovanějších států byla vždy zcela otevřená, její hranice naprosto prostupné, které by umožnily jednotlivým státům se postupně přidávat, třeba i po jednotlivých oblastech, tak jak jim to vývoj dovolí.
Takzvaná posílená spolupráce tedy nesmí vést k vytvoření nové uzavřené elity, ale musí usnadňovat budoucí účast většímu a většímu počtu států a současně plně respektovat práva těch států, které se jí rozhodnou neúčastnit. Jsem přesvědčen, že takový vývoj plně odpovídá zájmům České republiky, která se jistě v čase přidá například ke společné evropské měně.
Mimochodem, nejsem přesvědčen o tom, že k odstartování této zesílené spolupráce nebo pružné integrace je zapotřebí souhlas celé poloviny členských států. To by také mohlo znamenat, že se neodstartuje vůbec nic, a pak vznikne velké napětí, o němž víme, že je matkou rozkolu a rozdělení, tedy přesně toho, čemu bychom chtěli zabránit.
Myslím si, že návrh ústavní smlouvy vůbec nijak výrazně neposouvá tvorbu společné zahraniční a obranné politiky, ale z textu vyplývá, že ústava předpokládá těsnější spolupráci v oblasti zahraniční politiky i v obraně. Přiznám se, že bych to uvítal. To naznačuje i nová funkce ministra zahraničí. Velmi jsem si vážil a vážím osobností i práce jak španělského socialisty Javiera Solany, tak britského konzervativce Chrise Pattena, ale je třeba přiznat, že jejich dvojí a často podobná řekl bych, co se pravomocí týká, i překrývající se role společné zahraniční politice moc nepomáhala. Je třeba ale uznat, že i pravomoci nového navrženého ministra zahraničí jsou dosud příliš vágní a je třeba je zpřesnit. Je tu však dobrá naděje, že takovýto ministr pomůže unii zviditelnit se na mezinárodní scéně a přispěje tak k výraznější evropské zahraniční politice.
Je samozřejmě správné zakotvit do ústavní smlouvy pojistku, že pokud by se mělo v budoucnosti rozhodovat o zahraniční politice většinově, tak takovouto závažnou změnu musí odsouhlasit i národní parlamenty. To již bylo dnes řečeno. Jsem přesvědčen, že Evropa nebude nikdy jakýmsi chcete-li americkým tavicím kotlíkem, zůstane Evropou Britů, Němců, Čechů - ne tedy jen Evropou Evropanů. Je však současně možné souhlasit s panem Kaganem (?), že "zkrocení a integrace Německa je největší úspěchem integračního procesu a snad vůbec největším úspěchem, jakého kdy mezinárodní politika dosáhla".
Osud Německa mi trochu připomíná argumentaci, kterou jsem často slyšel v OSN, tedy že jednou z funkcí organizací, jako je Evropská unie nebo OSN, je poskytnout Liliputánům provazy, jimiž by mohli alespoň trochu zkrotit Gulivera, a to včetně toho globálního. Uznávám, že je to trochu zjednodušující, a proto i zavádějící metafora. Na druhé straně je nepochybné, že Liliputáni mohou kolektivně vyjednávat s Guliverem nebo někdy s několika Gulivery, a uznávám, že nepříliš často pak mohou výsledek i úspěšně ovlivnit. Na druhé straně jestliže budete s Guliverem vyjednávat jen bilaterálně, tak je naprosto jisté, že takovéto státy budou převálcovány. Samy v izolaci a vně společenství nemají tyto státy žádnou šanci. Mohou jen přihlížet jakési opsiánské (?) převaze silných. Nemám takovýto opsiánský (?) svět v lásce.
Český předsednický tým Valného shromáždění OSN vyjednal rezoluci o prevenci ozbrojených konfliktů, v níž se všechny státy přihlásily k principu řešení sporů mírovými prostředky v souladu s principy spravedlnosti a mezinárodního práva, včetně například práva na sebeurčení těch, kteří ještě dnes žijí na území okupovaném cizími vojsky.
Popis Američanů jako kovbojů, kteří si za pomocí svých koltů vynucují mír a spravedlnost v těch částech světa, kde se domnívají, že převládá bezpráví, a na druhé straně Evropanů jako mírumilovných občanů, kteří dávají přednost přesvědčování a diplomacii před donucováním, a mezinárodnímu právu a úmluvám před preventivními válkami, je do jisté míry karikaturou. Na druhé straně pokud by rozšířená, sjednocená a silnější Evropa jako partner USA mohla pomoci překonat starý systém mocenské politiky a posílit nový systém míru, který by reflektoval mezinárodní právo, který by reflektoval mezinárodní úmluvy a mezinárodní veřejné mínění, měli bychom k tomu přispět.
Přijetí návrhu ústavní smlouvy je krok tím správným směrem, neboť pouhé mezivládní vztahy - a to jsem pochopil i v OSN - dávají daleko více možností právě těm silnějším. Demokratická pravidla integrovaného společenství a principy, jako jsou soudržnost nebo solidarita, dávají šanci i těm slabším a v logickém důsledku i celému společenství.
Vážené poslankyně, vážení poslanci, moje jasná podpora evropské integraci vůbec neznamená, že by pro mne mohl být jakkoli přijatelný vývoj v unii, kterým by se České republika dostala do nerovnoprávného postavení. Proto plně podporuji požadavek vlády, aby každá země měla svého komisaře a každý komisař své portfolio. Na tom vůbec nic nemění fakt, že každý komisař musí být nezávislý na své vládě. Princip rovnoprávnosti musí být v unii důležitější než jistá menší efektivnost fungování.
Naprosto chápu, že každý stát bude bojovat za své co největší zastoupení v orgánech unie. V době, kdy jsem byl vyjednávajícím ministrem zahraničí, jsem také prohlásil naši snahu zvýšit počet našich poslanců z 22 schválených míst na 24 a považoval jsem to za jednu z našich hlavních priorit. Měli jsme pro tento požadavek oprávněný důvod, postavený na počtu obyvatel. Byl nakonec uznán. Chápu, že třeba Polsko a Španělsko, jak už tady bylo řečeno, budou bojovat za zachování systému z Nice, neboť jim to dává zastoupení prakticky na úrovni velkých států, a ne těch středně velkých, jakými zcela jistě nepochybně jsou.
Z vlastní zkušenosti však vím, že v politické praxi vliv menších států nezávisí tolik na tom, zda se podaří vybojovat zastoupení o půl procenta nebo o jedno procento větší, ale závisí daleko více na profesionalitě jejich zástupců, na jejich odbornosti, na jejich schopnosti vyjednat kompromisy pro ně výhodné, na autoritě, kterou si vytvoří mezi svými kolegy a podobně. To platí jak pro zástupce 191 států v mezivládní OSN, tak pro 25 zástupců v integrovanější Evropské unii.
Samozřejmě plně podporuji požadavek na zachování pravidelného střídání předsednictví unie. Domnívám se, že návrh na zakotvení nového principu skupinového předsednictví tří, čtyř nebo pěti zemí na dobu jednoho roku až jednoho a půl roku by mohl mít šanci na úspěch.
***