(16.00 hodin)
(pokračuje Říman)
Je přitom velmi pravděpodobně, že Fond národního majetku si bude muset na tuto operaci půjčit, a i kdyby ne, tak jeho příjmy pocházejí z privatizace, což jsou na rozdíl od výdajů Státního fondu infrastruktury klasické ukázky jedinečných neopakovatelných příjmů. To znamená, že to je další skrytý deficit, který se dříve nebo později bude muset řešit.
Také bych chtěl znovu připomenout - už to tady udělal kolega Kocourek - že složená daňová kvóta příští rok poprvé od posttransformačních dob prorazí 40% hranici, což znamená, že od roku 1998, kdy byla historicky nejnižší - mimochodem byl to poslední rok, kdy tato ekonomika nebo tento stát hospodařil na základě rozpočtu, který připravovala pravicová vláda - tak od roku 1998 se den daňové svobody, což je jakýsi přepočítaný index stažený na mimo jiné daňovou kvótu, posunul o plných deset dnů. Tak rychle vláda sociální demokracie nám v této zemi obnovuje systém novodobého nevolnictví.
Anebo bychom také mohli tento rozpočet interpretovat tak, že je dalším hřebíkem do rakve přijetí eura. Je důkazem, že vláda je nadšeným Proevropanem jen tehdy, když ji to nic nestojí. Plkat o Evropě jí jde dobře. Ale když pro takzvanou Evropu má něco udělat, co jen trochu bolí, najednou je po veškerém nadšení. Je to docela hezký a zajímavý doplněk k právě probíhající debatě o evropské ústavě. Koneckonců myslím si, že oba postoje, jak k ústavě, tak k euru, mají u naší vlády společný základ. Totiž že zájmy České republiky jsou této vládě zcela lhostejné. (Potlesk v pravé části sněmovny.)
Z těch možných interpretací rozpočtu, jak jsem je tady ve stručnosti načrtl, bych se chtěl zastavit u jednoho, a totiž u růstu výdajů. Jak bylo řečeno, jejich podíl na hrubém domácím produktu roste o 1,2 procentního bodu, což v praxi znamená, že výdaje státního rozpočtu oproti letošnímu rozpočtu rostou o 9,3 %. Avšak celkové bohatství společnosti, tedy hrubý domácí produkt jako celek, roste jen o předpokládaných 2,8 %. Je to podle mne číslo optimistické, ale to je jedno v tomto okamžiku. Z těch dvou čísel je vidět, že schopnost vlády utrácet peníze daňových poplatníků nijak neklesá v rámci návrhu státního rozpočtu, ale že naopak roste 3,5krát rychleji než schopnost vlády vytvořit takové prostředí, aby lidé v peněženkách měli více, a ne méně. To je výsledek, a zase to můžeme interpretovat vzhledem k reformě, to je výsledek oné slavné takzvané reformy. Lidé jsou vládou obráni o více peněz, a jen proto, aby vláda mohla vesele pokračovat ve svém utrácení.
Návrh tohoto rozpočtu jasně ukazuje, že jsme to byli my, kteří měli pravdu, když tvrdili, že její reforma, vládní reforma, není nic jiného než vytahování peněz z kapes daňových poplatníků. A aby nebylo mýlky. Nedělá to proto, že by tyto prostředky chtěla občanům poslat zpátky třeba ve formě nějakých sociálních dávek, jak slibovala před volbami. Sociální dávky v návrhu tohoto rozpočtu prakticky nerostou. V porovnání s letošním rokem o necelá 2 %, tedy téměř pětkrát pomaleji než celkové výdaje. Stejně tak je nevrací zpátky ani například prostřednictvím platů svých - tedy státních - zaměstnanců. Je třeba si položit otázku, kde tedy ty peníze vytažené z kapes daňových poplatníků jsou, kde je ten více než 9% nárůst výdajů.
Podívejme se třeba, jak v rámci filozofie tzv. konsolidace státních financí, tedy úspor, si tuto filozofii vzali za příklad ti, kteří by měli být vzorem, tedy jednotlivé resorty a resortní ministři. A co nezjistíme. Zjistíme to, že do ministerských budov potřeba šetřit nedolehla. Asi mají tlusté zdi. Například vlastní výdaje Ministerstva práce a sociálních věcí vzrostou příští rok o 76 %, tedy prakticky na dvojnásobek, ministerstva školství o třetinu, o 30 %. Já myslím, že je těžko uvěřitelné, že právě tito dva ministři, kteří půl roku kážou svým učitelům, nezaměstnaným či handicapovaným lidem o tom, jak nemorální je chtít od státu více, než si může dovolit, že ti si své vlastní pohodlí zajistit dokáží. To je příklad nicméně velmi odstrašující.
Celkově stojí za to zrekapitulovat si, kde těch 9 % nárůstu je. Dohromady je to asi 73 mld. korun. Z toho 8 % jde do investic. Zbývá 68 miliard neinvestičních výdajů, které si mezi sebou ministerstva rozdělují takto. O 16 miliard si přilepšují ústřední orgány státní správy, to je např. to zdvojnásobení prostředků na ministerstvu práce, jak jsem o tom hovořil. O pět miliard roste splátka státního dluhu. Není se co divit, není to první deficitní rozpočet. Sedmnáct miliard je čistá platba České republiky do Evropské unie. A dalších deset miliard zaplatíme s laskavým svolením Evropské unie našim zemědělcům díky tomu, jaké úžasné podmínky vyjednala tato vláda v Kodani. Zbytek jsou opravdu jen drobné.
Když to shrneme, tak vidíme, že vláda zbytečně vytahuje 70 mld. korun z kapes poplatníků jen proto, aby si a) pohodlně žila, b) měla na splátky dluhů, které nasekala loni, předloni a předpředloni, a c) odvedla do Bruselu poplatek za své léno. (Potlesk v pravé části sněmovny.)
V tomto smyslu je tento rozpočet ještě horší, než byl rozpočet na letošní rok, protože vláda utrácí nad možnosti státu. To bylo i loni, ale letos je nové to, že restrikce, která v tom rozpočtu je, se týká jen některých, a to těch, kteří se nemohou bránit. A úvaha ministra Sobotky v úvodním slově, že tento rozpočet podporuje hospodářský růst a vzdělanostní ekonomiku, je úvaha z říše snů. Stačí se podívat na ta čísla.
Tolik ke struktuře výdajů státního rozpočtu.
Nicméně státní rozpočet je i komplexním pohledem vlády na vývoj ekonomiky jako takové. Je jakýmsi těžištěm, nebo měl by být jakýmsi těžištěm její hospodářské politiky. Dovolte mi tedy ještě několik slov k této problematice, protože odráží přístup vlády ke státnímu rozpočtu.
Po nástupu sociální demokracie k moci se vlády primárně orientovaly na politiku stimulace poptávky. Nejzřetelněji se to projevovalo a projevuje dodneška v trvalé snaze vlády povzbuzovat růst deficity, stimulací některých vybraných podnikatelských projektů, např. investiční pobídky, a celkovou orientací na růst veřejného sektoru. Na straně druhé byla silně a je silně podvazována strana nabídky, tedy nejen vytlačováním soukromého sektoru vládou, ale zejména rigidní legislativou, která ztěžuje vstup do odvětví, malým a středním firmám v něm znemožňuje přežít a samozřejmě vytváří živnou půdu pro korupci, která z ekonomického hlediska neznamená nic jiného než zvyšující se distorze a snižování efektivity.
***