(9.30 hodin)
(pokračuje Součková)
Ve zdravotnických zařízeních tomu tak není. Proto chceme tuto nerovnost napravit a napravujeme ji v zákoně o zdravotnickém zařízení a zdravotní péči. Společným úsilím s Ministerstvem práce a sociálních věcí a s jinými pracujeme na statutu sociálně-zdravotního lůžka s vícezdrojovým financováním.
Jen pro příklad bych uvedla, že v roce 2002 v České republice bylo vykázáno pouze 66 lůžek sociální hospitalizace v zařízeních zdravotnického typu. Podle našich ukazatelů, kdy skutečně probíhají skryté sociální hospitalizace, se jedná až o číslo 22 tisíce. Úspora, která může být zavedením tohoto statutu v rámci zdravotnických zařízení dosažena s tím, že částka za bezmocnost bude rovněž poskytnuta i zařízení, které tuto službu bude vykonávat, je velmi vysoká a pohybuje se zhruba kolem 4,5 mld. korun. Takto vykazovaná zdravotní péče při vykazování 66 lůžek sociální hospitalizace znamená náklady zhruba ve výši 7 mld. korun. I toto je rezerva, kterou můžeme v systému najít a napravit. Je doba, abychom skutečně tyto nerovnosti napravili a přivedli na správnou míru. Znamená to, že tady musí právě poskytovatelé, především lékaři, určit přesnou hranici, která je velmi citlivá, odkud pokud jde o zdravotní hospitalizaci a odkud pokud je to již hospitalizace s vyžádanou zdravotní péčí.
V nemocnicích akutního typu nejsou tato lůžka specifikována, a říkáme-li, že nemocnic akutních je mnoho, pak se musí tato lůžka objevit zcela jasně, a je třeba učinit veškeré kroky k tomu, aby se pravidla nastavila a odpovídala demografickému vývoji. A tady je zapotřebí součinnosti nejen ministerstva, ale také hejtmanů jakožto zřizovatelů krajských nemocnic.
A druhou podstatnou věcí je argumentace. Tato argumentace je, že populace v České republice není o nic nemocnější než populace v celé Evropě. Budete-li hovořit s odborníky, se kterými mám možnost hovořit já prakticky denně, tak vám řeknou, že prooperovanost v České republice je tak vysoká, že do pár let nebudeme mít co operovat. Znamená to, že akutních lůžek skutečně nebude tolik třeba a bude se zavádět stejný režim jako v Evropské unii, kde je nepřetržitý provoz, a přitom nejsou čekací doby takové, jaké se objevují u nás, že se operuje pouze dva dny v týdnu. Tam se operuje, když je to třeba, i o sobotách a nedělích, aby nebyly čekací doby. A jsou zařízení taková, že po kompenzaci je možné daného pacienta převézt do zařízení s doléčovacím lůžkem nebo s následnou péčí, aby nemocnice mohly skutečně vykonávat akutní péči na té úrovni, ke které jsou zřízeny.
Hovoříme-li o složení spektra diagnóz, je nutno říci, že je zcela stejné jako v Evropské unii, pouze máme zcela jiné parametry. Jde o parametry jiného typu, protože pobyt našeho pacienta v nemocnici je místy dvojnásobně a místy dokonce trojnásobně delší. Některé diagnózy léčíme na lůžku, místo abychom je léčili ambulantně, některé věci posunujeme z místa na místo, protože neumíme rychle a jasně určit diagnózu.
A tady je cesta na nastavení jasných pravidel kvality, jasných kritérií, jejichž vyžadování ať již prostřednictvím akreditace, nebo certifikace, v čemž jsme začali a pokračujeme, abychom tak nejen harmonizovali věci směrem k Evropské unii, ale abychom také dali lidem této země skutečně kvalitní zdravotní péči. Zdravotnictví je přece službou, je to služba pro občany tohoto státu, pro lidi, je to služba pro ty, kteří si zdravotní péči platí. A toto je zapotřebí si uvědomovat i v souvislosti s tím, co se mění, protože toto je věc zásadní. Dosud totiž byl pacient až na konci toho řetězce, kde mezi sebou soupeřily lobbistické skupiny o úhradu s pojišťovnou v rámci plátce-poskytovatel, v rámci třeba politických tlaků, kdy mnohdy jde o věci citlivé a je třeba je řádně prodiskutovat, projednat, a to se všemi segmenty, kterých se to dotýká, ať jsou to politici, zastupitelé, ať jsou to odborníci ale zejména i ostatní lidé. Je třeba k těmto věcem vést veřejnou diskusi, zcela otevřenou a transparentní.
Právě nastal čas na to, abychom otevřeně začali hovořit o problémech ve zdravotnictví, které tu jsou léta. To jsou problémy, které nepřišly dnes, které se neobjevily včera, jde o problémy, které tu jsou několik let. Nebyla však odvaha hovořit o nich otevřeně a otevřeně diskutovat o nich se všemi, kteří v tomto systému jsou zapojeni. Nehovořilo se o tom, jak dále.
Je samozřejmé, že bez peněz to pochopitelně nejde. Je ovšem nutno říci, že bez opatření, která povedou ke skutečnému nastavení zákonných norem a k exekutivním opatřením, se také z místa nepohneme. Tady je třeba velké spolupráce všech zástupců, mezi politiky napříč celým politickým spektrem. Nelze dělat ze zdravotnictví politikum a nelze děsit ty, kteří chtějí dostat zdravotní péči, že se jim jí nedostane, že bude nedostupná, že bude nekvalitní. To není fér v této práci. Nelze si brát pacienta v těchto věcech jako nějaký štít.
Proto se pozastavuji nad jednáním kolegů z Vysočiny, a velmi mě to bolí, že zapomněli na to, že svou Hippokratovou přísahou brali své povolání skutečně jako povolání, jako službu. I když vnímám jejich pohnutky, které je vedou k tomuto kroku, nemohu přehlédnout, že si především musí uvědomit, že smlouva je postavena tak, že je zapotřebí tomu, kdo si platí, službu poskytnout. A já se domnívám, že není správné, že ti, kterých se to dotýká, lobbují za zájmy těch, kteří nechtějí tuto péči poskytnout. To ale je věc skutečně veřejnosti, zda bude požadovat právo a zda se svého práva domůže.
Věřím, že decentralizace, která proběhla, když jsme ustavili kraje se zcela novým statutem nového modelu státní správy a samosprávy, je správným krokem, protože krajské zřízení a zastupitelé jsou nejblíže občanům, nejblíže lidem a určitě znají jejich potřeby a vědí, jak pomoci. Určitě vědí, jaký je demografický vývoj v tom kterém kraji. Společně jsme vytvářeli metodiku a radovali (?) jsme na zdravotních plánech tak, aby i zařízení, která jsou ve zřizovatelské funkci ministerstva, akceptovala věci, které se budou dít v bývalých okresních, nyní krajských nemocnicích, abychom tak společně utvořili síť dostupnou pro potřeby lidí toho kterého kraje podle jeho velikosti a potřeb a také podle nemocnosti.
A další věcí je, že to budou právě kraje, kdo bude spolu s námi pracovat na koncepci, která bude předmětem projednávání ve vládě a zde v parlamentě. Vím, že parlament uložil, aby byla předložena již v září tohoto roku tato koncepce. Jestliže ale mi některý z krajů nedodá podklady, pak samozřejmě není v mých silách, abych předkládala koncepci, která nebude prodiskutována právě se zástupci občanů daného kraje a odsouhlasena. Tady pak už není prostor, aby se měnila rozhodnutí zastupitelů, protože pravomoc zastupitelstev je zcela zřejmá a jasná a jejich usnesení je - dovolte mi, abych to tak řekla - pro mě svaté.
***