(12.30 hodin)
(pokračuje Emmerová)
Když jsem se tehdy dotázala na našem výboru pana ministra Stráského na příčinu tohoto nadbytku, mírně mě poopravil: Není jich deset, je jich čtrnáct. Další diskuse neměla smysl. A již nepokračovala.
Po výzvách k privatizaci, aniž by došlo ke stanovení doporučených počtů těch kterých odborností pro určitý region - a nejde o dirigismus, jde pouze o nastolení pořádku - došlo k rozpadu nemocničních pracovních týmů a lékaři se nahrnuli do teritorií primární péče s předpokladem nekontrolovatelných příjmů za pomoci sazebníku výkonů. Odtud se datují již zde citované souběhy. Předpoklad byl - čím více bodů utrží, resp. napíše, tím více peněz vydělá. Víme, že to tak zcela nebylo. Když se sazebník sestrojoval, a o tom by mohl nejlépe vyprávět kolega Cabrnoch, který tehdy pracoval na Ministerstvu zdravotnictví, tehdy se říkalo - jeden bod bude jedna koruna. Když vešel sazebník do platnosti, když byl vytištěn, bod činil 51 haléřů. Co to znamenalo? Samozřejmě že to znamenalo pokud možno všechny výkony uvádět ve dvojnásobných provedeních, neboť vlastně jen tak se získá ona koruna.
V kvalitě péče se zvýšená nabídka, a to jak v primární péči, tak v extenzi různých oborů - tzv. lukrativních oborů - nezobrazila, snad jenom s tou výjimkou, že nemocný byl často kontrolně vyšetřován, asi ze známých důvodů, a tím si i navykl na častou a vítanou návštěvu lékaře. Nemůžeme se potom divit statistikám, které hovoří o tom, že nemocný v České republice, resp. občan České republiky, průměrně ročně patnáctkrát navštíví svého praktického lékaře, což je vlastně dvojnásobný počet návštěv oproti zemím směrem na západ. Je totiž takto vychován a nepochopí a těžko by pochopil, že další změna ve financování této péče v podobě tzv. kapitační platby poněkud změnila i taktiku péče ze strany jeho ošetřujícího lékaře. Tyto okolnosti mu však nikdo nebude raději vysvětlovat, poněvadž by to o svědomitosti jeho lékaře příliš nesvědčilo.
K tomu všemu se přidala další výhoda: svobodná volba lékaře. Tak někteří občané této možnosti bohatě využívali a jistě dosud využívají a diagnostické a léčebné postupy svým laickým pohledem porovnávají, neboť během několika dnů se svěřují se svými obtížemi několika svobodně vybraným odborníkům. Jejich závěry potom vyhodnocují.
K tomu se navazuje další hrozba. Každý odborník, kterého navštívil, mu doporučil různý počet medikamentů, nemocný si všechny vyzvedl v lékárně a pro jistotu užívá všechny, anebo raději žádné a schová je do krabice, kde prožívají svoji exspiraci. Bylo mu totiž z této kombinace poněkud hůře než předtím, neboť 3x denně jedna tableta deseti i více druhů medikamentů mu dobře udělat nemohla. A když si přečetl příbalový leták a zjistil, že mu lékaři ani lékárníci nesdělili všechna rizika této terapie, zvláště pak při interakcích těchto léků, dostal strach. Oproti této svobodné volbě ambulantního lékaře mu však nikdo nesdělil, na kterou nemocnici se má obrátit v případě, že náhle a akutně onemocní a není již čas na návštěvu praktického lékaře a jeho doporučení, a lékařská služba první pomoci byla jako přežitek zrušena, jak jsme svědky v některých krajích. Nebylo mu sděleno, která nemocnice jej prostě přijmout musí. Pojede tedy do té nejbližší, ale tam sdělují, že nemají volné lůžko, a pošlou jej do jiného města, dokonce do jiné nemocnice v jiném kraji.
Myslíte, že to není možné? Podle mých medicínských zkušeností a praxe to nebylo možné, dneska však to možné je. Zeptejte se občanů na Tachovsku, a ti vám budou vyprávět i jiné neuvěřitelné příběhy. Ti však prý mají smůlu, že žijí v tomto příhraničním regionu, kde dokonce jediná nemocnice byla zhruba před půldruhým rokem uzavřena pro těžkou zadluženost a jiné kazy. Jak dohlížel na hospodaření této nemocnice okresní úřad, pan přednosta, jak byl on nadán kontrolní činností, i paní zdravotní radová, to už je věc jiná. Nakonec byl odvolán těsně předtím, než se vlastně uskutečnil převod nemocnic na kraje. I ta Planská se sice převedla, ale nadále není otevřená.
Raději již přestanu líčit horory a neuvěřitelné příběhy.
Právem se mě může kdokoli zeptat, co jsme tedy udělali v parlamentu pro skutečnou reformu zdravotnictví. Sdělím vám to takto - a nakonec to tu dílem i zmiňoval kolega Ouzký; při politikaření i v tak klíčovém resortu, jakým je zdravotnictví, se toho mnoho nepodařilo. Jedno je jisté. Celý systém byl špatně započatý, hlavní starostí bylo, jak financovat, aby byla plněna Listina základních lidských práv a svobod, že totiž má být dle článku 31 každému občanovi zaručeno právo na ochranu zdraví a občané mají na základě veřejného pojištění právo na bezplatnou zdravotní péči a na zdravotní pomůcky za podmínek, které stanoví zákon. Výklad tohoto zákona je potom různý.
Toto jediné ústavní východisko zdravotní politiky by mělo být v politické a legislativní praxi ctěno a dodržováno. Avšak nutná nedostatečnost reformní koncepce, a tím i pokračující živelnost zdravotní politiky nedovoluje žádné zásadnější kroky, natož uplatňování vlastní ucelené koncepce, představy, a ta, kdyby byla sebedokonalejší, nemá šanci. V tomto rozjetém rychlíku, kde je problém jej přibrzdit, zastavit, natož jej nasměrovat poněkud jinam, s uplatňováním racionálních taktických kroků, kterými by měly být nové zákony se zaručenými legislativními vazbami a provázanostmi, to prostě není možné. Při nedostatku vůle ze strany některých se těžko může dařit jakoukoli koncepci naplnit. A budu ráda řídit výbor pro sociální politiku a zdravotnictví v situaci, kdy paní ministryně předloží koncepci a bude ochota tuto koncepci naplňovat.
Zdravotnická politika se tak nutně rozmělňuje vylíčeným postupem pouze v řešení dílčích problémů, za nimiž stojí různé zájmy. Sjednocující hledisko, plynoucí z citovaného článku 31 Listiny, zůstává stranou, což má nepříznivý dopad na občana a jeho zájem na bezplatnosti zdravotní péče. Tato bezplatnost se stává jen ústavní fikcí. Naopak mnozí tvrdí, že její zachování je neudržitelné. Opět operují s tzv. nadstandardy, že nemocný, který přináší peníze v obálce nebo jiné podobě do zdravotnického zařízení, to je údajně zcela legální akt a je to příplatek za nadstandard. Já neznám žádný zákon, kde by toto bylo ustanoveno.
Tito kolegové dokonce přidávají do svých projevů pro občana atraktivní výzvu, která mu na první pohled zalichotí.
***