(14.10 hodin)
(pokračuje P. Svoboda)
Institucionálním zázemím parlamentní kontroly se vesměs staly již existující nebo postupně zřizované výbory národních parlamentů pro evropskou integraci, či chcete-li pro evropské záležitosti. Mezivládní konference v letech 1996 a 1997 byla spojována s velkými nadějemi a očekáváními ohledně demokratizace a parlamentarizace, které se ovšem bohužel ve výsledku amsterodamského procesu příliš nenaplnily. Jednání vyústilo v přijetí Protokolu o úloze národních parlamentů v Evropské unii připojeného k Amsterodamské smlouvě.
Tento protokol upravuje jak otázku rozsahu a předběžnosti parlamentní kontroly, tak otázku meziparlamentní spolupráce. Protokol stanoví, že parlamenty kromě legislativních návrhů obdrží veškeré konzultační dokumenty komise, jako jsou bílé a zelené knihy, aniž by ovšem uvedl, který orgán je povinen národním parlamentům tyto dokumenty poskytnout. Z hlediska typu legislativních návrhů, které mají být národním parlamentům postoupeny, se tato povinnost vztahuje na legislativní návrhy Komise podle článku 207 odst. 3 Smlouvy o Evropských společenstvích.
Protokol dále stanoví povinnost Komise dát včas k dispozici legislativní návrhy a stanoví povinnost, aby to od okamžiku, kdy jsou Radě a Evropskému parlamentu dány k dispozici legislativní návrhy a návrhy opatření podle hlavy 7, do zařazení těchto návrhů na pořad jednání Rady s výjimkou naléhavých případů uplynulo šest týdnů. To má vytvořit dostatečný časový prostor pro projednání národními parlamenty. I když protokol je právně součástí zakládajících smluv a představuje určitý minimální standard parlamentní kontroly, z nejasné formulace textu protokolu, který postrádá normativní charakter, je zřejmé, že záleží na parlamentech členských států a jejich vládách, jak tento protokol implementují a jakým konkrétním obsahem ho naplní.
To ostatně konstatuje i preambule protokolu, v níž se uvádí, že kontrola vlastních vlád ze strany jednotlivých národních parlamentů, pokud jde o činnost unie, je záležitostí ústavního uspořádání a praxe každého členského státu.
Analýza systému parlamentní kontroly evropských záležitostí v jednotlivých členských zemích jasně dokazuje rozdílný přístup k této otázce. Přesto existují určitá obecná kritéria funkčnosti parlamentní kontroly, a to její rozsah, její načasování a její výsledek.
Rád bych se vyjádřil k rozsahu parlamentní kontroly. Nezbytným předpokladem efektivní kontroly je systematické zpracovávání informací a dokumentů poskytovaných vládou. Z hlediska věcného by se kontrola měla týkat nejen legislativních dokumentů, ale i dokumentů konzultační a programové povahy a měla by zahrnovat i otázky druhého a třetího pilíře Evropské unie. Pokud je o načasování kontroly, tato parlamentní kontrola měla být předběžná a předcházet jednání o návrhu nebo dokumentu v Radě. To, v jaké fázi legislativní přípravy tato kontrola probíhá, tedy zda je dostatečný časový prostor pro to, aby se parlament s návrhy seznámil a mohl ovlivnit rozhodovací proces, je další podmínkou efektivnosti. S ohledem na cyklus práce národních parlamentů je parlamentní kontrola svěřena především specializovaným výborům pro evropské záležitosti.
Pokud jde o výsledek parlamentní kontroly podle vlivu parlamentu na rozhodovací proces, můžeme rozlišit v evropských záležitostech tři typy parlamentů. Prvním typem jsou parlamenty se silným vlivem, které mají možnost uplatnit veto a prosadit změny v průběhu rozhodovacího procesu. Takovýmto mandátem disponují například výbory pro evropské záležitosti v Dánsku, v Rakousku nebo ve Finsku. Za druhé jsou to parlamenty se středním vlivem, které mohou dosáhnout změny mandátu vlády, nikoliv však zamítnutí tohoto mandátu nebo tohoto návrhu. Za třetí jsou to parlamenty se slabým vlivem, které nemohou ovlivnit ani zamítnout jakékoliv exekutivní návrhy, což je například příklad irského výboru pro evropské záležitosti.
Náš návrh zákona jde střední cestou, stejně jako většina členských zemí Evropské unie. Vývojová tendence, která je zřetelná zejména u zemí přistoupivších k Evropské unii v poslední vlně rozšíření, naznačuje, že aktivní účast národních parlamentů na tvorbě postoje národní vlády při jednání v Radě je aktuálním cílem současnosti. Předložený návrh, náš sněmovní tisk č. 337, se snaží řešit systematicky a efektivně otázky spolupráce mezi vládou a Poslaneckou sněmovnou ve věcech Evropské unie, a to způsobem, který je ve stávajících členských státech naprosto standardní. Předložená koncepce navíc odpovídá sílícím snahám o aktivní zapojení národních parlamentů do kontroly legislativního procesu na úrovni Evropské unie, které se odrazily i v tzv. kodaňských parlamentních směrnicích, přijatých na jednání Konference evropských výborů parlamentů, tzv. COSAC.
V článku 1.45 odst. 3 Smlouvy zakládající Ústavu pro Evropu se píše, že členské státy jsou zastoupeny svými vládami v Evropské radě a v Radě, které jsou odpovědné vnitrostátním parlamentům voleným jejich občany. Z toho plyne, že účast členů vlády na Evropské radě a Radě musí být efektivně kontrolována ze strany parlamentů, jinak není tato zásada dodržena. Je zřejmé, že exekutiva bude v této nové oblasti nucena spolupracovat s Poslaneckou sněmovnou daleko těsněji, než je obvyklé v klasických mezinárodních vztazích.
V návrhu Ústavy pro Evropu se předpokládá možnost podání návrhu na kontrolu subsidiarity soudní cestou před Evropským soudním dvorem. Pokud národní parlamenty tuto možnost mít budou, budou trvat na získání takových informací od vlády, které by jim umožnily účinnou kontrolu subsidiarity a proporcionality návrhů sekundární legislativy. Pokud by informace a spolupráci vlády naše parlamentní komory nezískaly, dostaly by se do nevýhodného postavení ve srovnání s ostatními parlamentními komorami, které mají systém spolupráce už dlouho zavedený.
Dámy a pánové, lapidárně řečeno, náš návrh zákona nastoluje takový stav, který umožní včasnou a efektivní kontrolu vlády ze strany Poslanecké sněmovny v otázkách rozhodovaných přímo v orgánech Evropské unie. Pouze jako poznámku pod čarou si dovoluji konstatovat, že náš návrh vychází z francouzského a německého modelu; a stejnou či podobnou úpravou disponují ostatní země Evropské unie, a v případě kandidátských zemí se právě projednává v jejich národních parlamentech.
Dámy a pánové, z výše uvedených důvodů vás prosím o propuštění našeho návrhu do druhého čtení, kde jsem samozřejmě připraven diskutovat a konzultovat některé legislativní detaily tohoto návrhu zákona včetně obav vyplývajících z vládního stanoviska.
Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji zástupci navrhovatelů panu poslanci Pavlu Svobodovi. Nyní žádám, aby se ujal slova zpravodaj pro prvé čtení pan poslanec Stanislav Křeček.
Poslanec Stanislav Křeček: Pane předsedající, kolegové a kolegyně, jak již bylo řečeno, vláda má stanovisko k tomuto návrhu zákona negativní a vytýká mu takové drobnosti, že není v souladu s našim ústavním pořádkem, že taková úprava vůbec není zapotřebí, že tento návrh neupravuje vztahy obou komor Parlamentu a že jeho aplikace je nereálná v této podobě, protože stanoví lhůty, které vláda splnit nemůže - čili samé drobné námitky.
Přesto nepodávám návrh na zamítnutí. Myslím, že by bylo korektní, aby tento návrh byl projednán ve druhém čtení. Čili doporučuji jeho propuštění do druhého čtení a přikázání ústavně právnímu výboru. Děkuji.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji panu zpravodaji za jeho zpravodajskou zprávu a otevírám obecnou rozpravu, do které mám jednu písemnou přihlášku, která je od pana poslance Jiřího Pospíšila. Prosím pana poslance, aby se ujal slova. Konstatuji, že nemám žádnou další přihlášku do rozpravy. A vidím přihlášku pana kolegy Exnera.
Poslanec Jiří Pospíšil: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, dovolte mně, abych několika stručnými poznámkami okomentoval předložený návrh novely jednacího řádu.
Obecně musím říci, že ač se jedná o novelu, která není příliš rozsáhlá, jedná se o novelu velmi zásadní. Jedná se o novelu velmi zásadní v tom směru, že upravuje způsob participace českého parlamentu, respektive Poslanecké sněmovny, na vytváření názoru České republiky na akty evropského práva. Jinými slovy, v tuto chvíli projednáváme, jak výraznou pozici bude mít český parlament, respektive Poslanecká sněmovna, při tvorbě českého postoje k aktům Evropské unie. Svůj postoj, když dovolíte, bych komentoval v několika drobných poznámkách.
Obecně se domnívám, že předložený návrh trpí četnými vadami. Stejně však jako pan zpravodaj se nedomnívám, že by bylo rozumné tuto věc, tento návrh, zamítnout již v prvém čtení právě z důvodu jeho naléhavosti a důležitosti a že by měl být podroben velmi rozsáhlé diskusi v rámci výborového projednávání.
A nyní již k jednotlivým poznámkám. Má první poznámka se týká toho, nakolik potřebujeme takovouto speciální právní úpravu. Jak řekl pan zpravodaj, vláda ve svém stanovisku konstatovala, že není třeba speciální právní úpravy, protože máme v ústavě článek 10b, který upravuje otázky související s přijímáním evropské normotvorby.
***