(15.20 hodin)
(pokračuje Fischerová)
Ano, lze říci, že už došlo k posunu i v této oblasti. A jsou dostupné možnosti volby alternativních postupů, které porod dítěte vracejí k přirozenosti. Příchod dítěte na svět není přece pouze technická a medicínská záležitost, ale událost s hlubokým přesahem zahrnující etický, psychologický a filozofický rozměr lidského zrození, který ovlivňuje vztah matky a dítěte a také jeho vývoj. K tomuto poznání už došlo v zahraničí mnoho odborníků i rodičů a to právě vedlo k posunu myšlení a ke vzniku porodních domů a center, ve kterých je porod veden pouze porodními asistentkami, protože přirozený porod přece není nemoc, avšak v případě komplikací je tu samozřejmě smluvní i praktická návaznost na lékařskou péči.
Diskuse o porodních asistentkách se nespravedlivě stáčí k problematice domácích porodů, což je škoda. Porody doma jsou v Evropě žádány pouze mizivým množstvím žen, které se pohybuje kolem 1 až 2 %, s výjimkou Holandska, kde 34 % prvorodiček rodí doma. Existují ale nezávislá porodní centra, která si ženy mohou zvolit. V Německu existuje 74 porodních domů, ve Velké Británii 55, ve Švýcarsku 12, v Polsku už jeden. Zákon z roku 1996 tam umožňuje porodním asistentkám pracovat nezávisle a poskytovat prenatální i postnatální péči.
Tím, že předloha tohoto zákona neumožňuje samostatnou práci porodních asistentek bez indikace lékaře, ale toto omezení se týká i dalších zdravotnických nelékařských profesí, zamezuje se tím přece svobodná možnost volby typu péče. A navíc se návrh zákona dostává do rozporu se směrnicí 80/155 Evropské unie. K tomu bych ráda podotkla, že se určitě nemusejí bát ti, kteří chtějí nadále využívat lékařské péče, jaká tu už dnes je, protože její existence tím v žádném případě nebude dotčena. Stále bude převažující počet těch, kdo zvolí současný model hospitalizace.
Jako příklad možné absurdity předloženého zákona v aplikaci v praxi - podle současného znění § 4 odstavec 3 - uvádím několik možných scénářů, které by v konečném důsledku mohly znamenat i zhoršení péče. Například absolvent Fakulty tělesné výchovy a sportu by mohl na základě živnostenského listu cvičit s těhotnými, zatímco porodní asistentka ne, protože by nedostala souhlas lékaře. Nebo absolvent kursu laktačních konzultantů by mohl vykonávat návštěvy po porodu, zatímco porodní asistentka s dlouholetou praxí ne, protože by nedostala povolení od lékaře.
Způsobilost k samostatnému výkonu profese v jakémkoli oboru lidské činnosti může být získána pouze na základě dosaženého předepsaného vzdělání a praxe, a nikoliv na základě indikace nadřízeného.
Prokazování odborné způsobilosti porodních asistentek podle § 6 je prakticky neproveditelné, protože u zaměstnanců není evidována činnost na jednotlivých úsecích péče o ženu během těhotenství, porodu a šestinedělí a péče o novorozence, jak předpokládá zákon. A navíc péče o novorozence nespadá do odborné působnosti porodní asistentky, ale je kompetencí dětské sestry.
Formulace zákona v § 6 odstavec 3 není v souladu s mezinárodně přijatou definicí porodní asistentky Světovou zdravotnickou organizací, Mezinárodní federací gynekologů a porodníků a Mezinárodní konfederací porodních asistentek. Nestanovuje jasně, které činnosti může porodní asistentka vykonávat na základě vlastního rozhodnutí a které může vykonávat pouze na základě nebo pod dohledem a vedením lékaře, a proto neumožňuje porodním asistentkám vykonávat svobodně povolání podle článku 4 směrnice číslo 80/155 Rady Evropské unie.
Ještě bych se chtěla vypořádat s jedním argumentem, který také zaznívá. Jde samozřejmě o peníze. Proto zdůrazňuji, že samostatná práce soukromé porodní asistentky není hrazena ze zdravotního pojištění. Tedy kdo si vyžádá tuto službu, musí si ji zaplatit. Z toho vyplývá, že samostatným výkonem porodních asistentek nebudou čerpány prostředky ze zdravotního pojištění. Ovšem i tato praxe je v rozporu s dříve zmíněnou směrnicí a je kritizována ve zprávě evaluační komise Evropské unie z poloviny dubna 2002.
Nebylo účelem mého příspěvku rozpoutat zde diskusi o domácích porodech, protože zákon ošetřuje jinou problematiku. Tento zákon však připravuje parametry pro to, jak demokratický bude náš zdravotnický systém a jaký bude respekt k právům pacienta na jeho výběr poskytovaných zdravotnických služeb anebo na jejich informované odmítnutí.
Pozměňovací návrhy máte rozdány v písemné podobě v lavicích. S drobnou úpravou vystoupím ještě v podrobné rozpravě. Děkuji vám za pozornost.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Také děkuji paní poslankyni. Poprosím paní poslankyni Dundáčkovou. Do obecné rozpravy se ještě přihlásil pan poslanec Bartoš.
Poslankyně Eva Dundáčková: Vážený pane předsedo, dámy a pánové, ráda bych jen krátce reagovala na vystoupení paní docentky Emmerové, protože mě zaujalo a považuji jej za klasický spor o vidění světa. S přesvědčivostí a se zkušenostmi z vlastní lékařské praxe paní docentka je přesvědčena o tom, že lékařská péče ve vztahu k porodům je nenahraditelná. Je to prosím jedno vidění světa, jedno vidění problému. Přiznám se, že půjdeme-li o extrému, byla bych zastánkyní - stejně jako paní poslankyně Fischerová -
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Promiňte. Chtěl bych poprosit kolegy, které tematika nezajímá, ať jednací síň opustí a umožní těm, kteří se jí chtějí zabývat, aby o tom mohli debatovat.
Omlouvám se, paní poslankyně, pokračujte.
Poslankyně Eva Dundáčková: - v každém případě až extrémně položeného návrhu - v dnešní legislativě extrémně položeného návrhu - na domácí porody. Nicméně tento návrh něco takového neřeší. Jsou to mé vlastní zkušenosti s lékařskou péčí, která se podle slov paní docentky po všech stránkách osvědčila. Vězte, já zde nebudu rozebírat své vlastní zkušenosti, ale je to názor, se kterým je možné polemizovat, a je možné lékařskou praxi, která se údajně po všech stránkách osvědčila, zpochybnit a nalézt i celou řadu důkazů.
Já jsem se ale rozhodla vystoupit proto, že mě zaujala věta paní docentky Emmerové, že porodní asistentka by přijímala vyšší míru odpovědnosti. To je bezpochyby pravda v tom vidění světa, které zde bylo předloženo. Já ale myslím, že ten spor není o tom, zda má míru odpovědnosti přijímat lékař, či porodní asistentka. Myslím, že míru odpovědnosti musí přijímat rodiče. Primárně samozřejmě matka, sekundárně můžeme mluvit o obou rodičích. Oni mají podle mého hlubokého přesvědčení právo rozhodnout, zda si vyberou z nabízené péče lékařské, která - a teď to jakoby řeknu - je samozřejmě perfektní, je zajištěna se vší odborností, vycházejme z toho, že taková ve skutečnosti je, anebo péči, která některými může být považována za péči na nižší úrovni, která ale jim vyhovuje právě z hlediska onoho rodinného pojetí, či alternativního pojetí rodiny jiného vnímání v okamžiku, kdy přichází dítě na svět.
Proto vás velmi prosím, abyste ponechali rodičům právo svobodné volby v tomto případě. Velmi se přimlouvám za to, aby alespoň ten první krok vedoucí k tomu, aby mohly být u nás porody uskutečňovány pomocí porodních asistentek odborně vzdělaných, které pro to mají veškeré vzdělání a které samozřejmě spolupracují ve své praxi s lékaři, jsou napojeny na zdravotnická zařízení, to znamená, že v okamžiku, kdy dochází k jakémukoli problému, napojují se - stejně jako ve zmiňovaném Holandsku - na lékařskou péči, aby zůstaly pro nás zachovány. Děkuji.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji. Prosím ještě pana poslance Bartoše.
Poslanec Walter Bartoš: Vážený pane předsedo, vážená vládo, dámy a pánové, nebudu dlouze mluvit. V prvním čtení jsem svůj názor na tento zákon už vyjádřil. Takže se omezím jen na pár poznámek.
První poznámka se týká toho, že vládní návrh jde v mnohém za rámec toho, co je po nás Evropskou unií požadováno. Kromě toho, že upravuje porodní asistentky a všeobecné sestry, tento návrh mění už tradičně zaužívanou kvalitní přípravu některých ošetřovatelských, rehabilitačních, laborantských, technických a specializovaných povolání vyučovaných dosud na středních školách nebo vyšších odborných školách, přestože směrnice Evropské unie tuto oblast neupravují.
***