(15.00 hodin)
(pokračuje Janeček)
To je to prostředí, před kterým ty ženy ve stresových situacích utíkají, hledají řešení a mnohdy zkratkovitě jednají, a my potom můžeme konstatovat: ano, ty děti jsme nalezli v popelnicích, a teď budeme hledat viníka, a nezabýváme se tím, zda jsme udělali něco pro to, aby tyto ženy a tyto matky nebyly těmto stresům vystaveny.
Proto bych prosil všechny, kteří argumentují právem, aby na to takzvané právo zapomněli, aby se začali řídit zdravým rozumem, aby udělali něco pro to, aby aspoň některé z těch dětí, které dnes v popelnici skončí, mohlo skončit v nějaké náhradní rodinné péči nebo dejme tomu i v nějakém ústavu, protože potom ten člověk žije.
Námitka spočívající v tom, jak se k tomu má vyjádřit otec, je přece absurdní. Dnes v našem státě každý rok máme asi 20 000 potratů a k žádnému z nich se přece nežádá stanovisko otce. A tady, jestliže ta žena je v takto stresující situaci a evidentně podporu partnera nebo manžela nemá, tak my najednou budeme toho partnera hledat a chtít, aby se k této věci vyjádřil, místo abychom pochopili stresovou situaci, ve které se ta žena nachází?
Domnívám se, že to je cesta naprosto nezodpovědná, asociální cesta, která je utržená od života. Prosil bych vás, abychom se nad touto situací zamysleli a udělali alespoň krok tím směrem, aby tyto nastávající matky věděly, že je zde možnost, jak utajeně, nebo řekněme anonymně dítě porodit, zajistit jeho další existenci, aby nemusely celý život nést v sobě trauma, že se svým dítětem naložily tak, aby nemohlo pokračovat ve svém životě.
Ještě jednou vás prosím, abyste tento návrh posuzovali velmi vážně a abyste ho podpořili. Děkuji vám.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Chci se zeptat, kdo se dál hlásí do rozpravy. Ano, paní kolegyně Eva Dundáčková. Prosím.
Poslankyně Eva Dundáčková: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, já jsem původně chtěla vznést prostřednictvím předsedajícího dotaz na paní ministryni Buzkovou, ona teď odešla, ale to je jistě možné vyřídit i bez toho.
Já jsem přesvědčena - a navazuji na to, co již bylo řečeno - že již v minulosti jsme tady projednávali podobný návrh. Já samozřejmě za tím předchozím, stejně jako za tímto návrhem, si stojím, protože jsem přesvědčena, že je to šance nejen pro matky, ale samozřejmě i pro ty děti se narodit. Umím si představit celou řadu případů, kdy je potřebné něco takového udělat. My dáváme šanci těm matkám, které jsou na pochybách, jak naložit s právě počatým těhotenstvím, a nechtějí se uchýlit k přerušení z nejrůznějších důvodů, převážně morálních, převážně proto, že jsou si vědomy toho, co tím činí. Na druhé straně se z nejrůznějších a mnohdy objektivních příčin nemohou opravdu o své dítě starat. Mohu zmínit i extrémní případy žen, které třeba otěhotní po znásilnění, tzn. trestným činem. I v tomto případě takovýmto návrhem zachováváme jak matce možnost dítě donosit, zachovat se statečně, tak především tomuto dítěti právo se narodit. Já myslím, že to právo se narodit a přežít, to znamená neskončit v popelnici, jak říkal pan předkladatel, má být vždycky na prvním místě, a ty další administrativní záležitosti typu, zda má právo vědět, kdo jsou jeho rodiče, a jestli má existovat nějaký genofond v případě, že by někdy bylo zapotřebí toto dítě léčit a že by bylo potřebné vědět, jaká je genetická zátěž atd., to já považuji v tomto případě za podružné. Ostatně, a přiznám se, že jsem to nestudovala dopodrobna, ale nevidím veliký rozdíl mezi dítětem, jehož matka zanechá v porodnici, z hlediska třeba nákladů na pojištění a úhradu péče, která je mu v nemocnici a následně v nějakém zařízení poskytována, mezi dítětem, které se narodí, a matka ho ponechá v porodnici, a dítětem, které prostě matku nemá. Stejně jako řada matek neuvede otce, to znamená stejně ta genetická informace není úplná, protože není možné toho otce předvolat a zjistit případně, zda byl, či nebyl nemocen.
Zmiňovala jsem na začátku paní ministryně Buzkovou z toho důvodu, že jsem přesvědčena, že při tom prvním projednávání tady ve sněmovně jsme vzpomínali, že právě na její návrh byla kdysi vyzvána vláda k tomu, aby ona podala právě onen komplexní návrh, který by zasahoval do všech potřebných právních předpisů, který by byl tedy koncepční a který by všechny námitky, které dnes vláda vznáší, pokryl. Pokud vím, tak tam byl stanoven dokonce nějaký termín, který již dávno prošel. Jen jsem se k tomu chtěla přihlásit a chtěla jsem tedy poprosit, zda by vláda v případě projednávání ve druhém a dalším čtení nevyslala své odborníky, a když už nesplnila usnesení sněmovny, zda by se aspoň nezasloužila o to, aby tento návrh dostal podobu, která by byla přijatelná pro většinu ve sněmovně. Děkuji.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, paní kolegyně. Slovo má pan kolega Kopecký.
Poslanec Robert Kopecký: Pane předsedající, páni kolegové, paní kolegyně, přiznám se, že toto není moje parketa, ale nechápu, o čem my se tady vlastně bavíme. Právo narodit se má každé dítě. Já s tímto návrhem naprosto souhlasím. Jak jsem z té debaty vyrozuměl, tak se tady hovořilo o tom, že otec má právo se k tomu vyjádřit. Já se o tom zmíním trochu jako starosta. Zamyslel se někdo někdy nad tím, kolik my posíláme posudků na otce, kteří neplatí? Kolik posíláme a píšeme denně posudků? Jestli se zajímají o děti, které už jsou a které mají matku, tak že jim nepomáhají? To je neuvěřitelné množství lidí, kteří jsou naprosto nezodpovědní. Jestli je tady šance těm dětem pomoci a zajistit jim porod, zajistit jim rodinu, tak nevím, o čem se bavíme. Naprosto souhlasím s tím, aby ten zákon prošel v té podobě. Děkuji.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Žádnou další přihlášku do obecné rozpravy nemám, rozpravu tedy končím a dávám možnost vystoupit se závěrečným slovem nejprve zástupci navrhovatelů.
Poslanec Vilém Holáň: Vážené kolegyně a kolegové, já i v tomto případě stejně jako v minulém naléhám na vás, abyste propustili návrh do dalšího čtení, a chci připomenout alespoň některé drobné věci, které se týkají vyjádření vlády. Na některé jsem odpověděl už ve svém úvodním vstupu, na některé odpověděli někteří z vás, kteří vystupovali.
Tak tedy Úmluva OSN o právech dítěte v čl. VI říká velmi jasně: Státy, které jsou smluvní stranou úmluvy, uznávají, že každé dítě má přirozené právo na život. To je hlavní a základní věta. Článek, který se pak týká toho, že děti mají právo znát své rodiče, říká: a pokud je to možné, právo znát své rodiče a právo na jejich péči. Už z toho samotného vyplývá, že právo na život je v těchto věcech prvotní.
Druhá poznámka se týká technických okolností. Například vedení dokumentace v nemocnici, porodnici, si lze velmi snadno představit tak, že matka bude v dokumentaci zaznamenána pod fiktivním jménem a stačí pouze toto fiktivní jméno držet v trezoru v nějakém speciálním registru ve vztahu ke jménu skutečnému.
Co se týče třeba cizinců, nebo cizinek, které by sem chtěly přicházet za tím účelem, podle slov dr. Maštálky, stačí, aby se omezil tento zákon na lidi trvale žijící v naší zemi atd. Tak lze postupovat s každým bodem.
Naléhám na vás a tím hlavním důvodem, který uvádím, je oněch 42 dětí zabitých nebo usmrcených matkami během posledních deseti let, anebo těch 54 dětí, které byly odloženy v posledních třech letech. Velmi vás žádám o to, abyste propustili tento návrh do druhého čtení. Děkuji.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji. Slovo má pan zpravodaj. Pane zpravodaji, máte slovo! I když nám nic nechcete říci, tak něco přece jen. Je vaší povinností shrnout rozpravu a předložit sněmovně návrh na hlasování.
***