(17.40 hodin)
(pokračuje Kohlíček)
Čili jsou tady věci, které jsme ani nediskutovali a které si myslím, že si to zaslouží, protože jsou velmi důležité a budou součástí našeho práva.
Chtěl bych hluboce nesouhlasit s panem předsedou sněmovny, který zde vystoupil s tím, že proces je vším a že to ostatní je podružné. Domnívám se, že je strašně důležitá trajektorie procesu, směřování. Jestliže říkáme, že vstupujeme do nějakého společenství, které je na tom svém směřování trošku někde jinde než tam, kde jsme je viděli v momentě, kdy naše voličská základna, naši voliči, nás všech, kteří jsme zde zastoupeni, vstupovali do volebních místnostní při referendu, pak je zcela logické, že vláda nás měla také seznámit s tím, jestli bude hájit, aby tato evropská ústavní smlouva byla pokud možno ve všech zemích Evropské unie schvalována referendem. A všimněte si, že zmínky o všeobecném referendu ustaly, ačkoliv je naprosto legitimní, abychom se ptali, kdy bude tento ústavní zákon předložen. To také souvisí s ústavní smlouvou, protože je to skutečně velmi významná změna proti tomu, kde se nacházela Evropská unie v momentě, kdy jsme vstupovali, to znamená v prosinci minulého roku, prakticky dnes přesně před rokem, kdy jsme uzavírali vyjednávání s Evropskou unií.
Chtěl bych se ještě zastavit u kvót pro hlasování. Myslím si, že kvóty pro hlasování na mezivládních konferencích jsou velice důležité. Proč jsou tak důležité? Evropská unie bude mít při 25 státech celkově 450 až 470 milionů obyvatel. Jestliže kvóty stanovíme na 50 % obyvatel, znamená to, že tři velké státy mohou mít výrazný podíl na rozhodování, daleko větší než státy ostatní. Jestliže třináct států jakkoliv vybraných, i relativně malých, které se dají relativně snadno uplatit ke svému rozhodnutí, a tři velké státy v tom se rozhodnou, pak je možné rozhodnutí přijmout. Pokud to bude formulováno jako šedesát plus šedesát, stává se to již velmi obtížným a logická dvoutřetinová, takzvaná ústavní většina, kterou uplatňujeme v našem Parlamentu a o které se vláda ani nezmiňovala, ale která by tam patřila, jestliže říkáme, že můžeme měnit naši ústavu dvoutřetinovou většinou, pak tedy základní rozhodování, zásadní rozhodování by mělo být podobnou většinou prosazováno i na úrovni evropské. To jsou věci, které se týkají kvót při hlasování.
Domnívám se, že je logickým požadavkem a je správné, že vláda prosazuje "jedna země, jeden komisař". To můžeme uvítat a myslím si, že je to všeobecný požadavek všech středních a menších států. V době, kdy Evropská unie od 1. května bude mít 25 států, bude to naprosto logické uspořádání, protože generálních ředitelství v Bruselu je 24, tedy jeden vedoucí komise plus 24 komisařů určených pro každé konkrétní generální ředitelství. Při přistoupení dalších států potom podle mě nevznikne žádný problém, protože i ve vládách, které jsou značně větší, než je 25 ministrů, včetně ministerského předsedy, jsou ministři bez portfeje, a tento problém je tedy řešitelný.
Projekt Evropské unie jako určité vyvrcholení dosavadních integračních snah v rámci Evropy má dva velmi důležité aspekty. Jeden z nich je, že plně zohledňuje přístup evropské civilizace k podpoře hendikepovaných. Je tam zabudována evropská sociální charta, je tam charta základních práv občana. Je velmi důležité, jak bude vypadat výsledek voleb do Evropského parlamentu, neboť kodecize neboli spolurozhodování Evropského parlamentu je záležitostí, která může buď naplnit tyto deklaratorní části ústavní smlouvy, anebo naopak je může v jejich prosazování do života potlačit.
Ještě jednu takovou závěrečnou poznámku bych přičinil. V podtextu takzvané Ústavy pro Evropu neboli evropské ústavní smlouvy je široký záběr spolupráce. Je tam 77 přidružených států, které budou přidruženými státy i České republiky. Je tam v podtextu široké otevření se nejbližšímu sousedství, ať už je to středomořský proces, nebo je to výrazné rozšíření vztahu se čtyřmi východními sousedy. Domnívám se, že to je velmi pozitivní prvek, který je třeba jenom přivítat.
Závěrem bych chtěl říci, že se nedomnívám, že naše vláda dosáhne ve třinácti připomínkách, pod kterými je také naše vláda podepsána, rozhodujícího úspěchu. Rozhodující úspěch byl již dosažen. Formulace "jedna země, jeden komisař" je podle mě velmi důležitá.
Chtěl bych podpořit návrh kolegy Ransdorfa, aby tato diskuse pokračovala, až se vláda vrátí z Mezivládní konference. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane kolego. Pro upřesnění. Diskuse bude pokračovat, neboť teď projednáváme bod, kterým je rozprava k vystoupení předsedy vlády, a v úterý, tedy následně po jednání Mezivládní konference, budeme projednávat bod informace o výsledcích, takže aniž by to pan kolega Ransdorf musel navrhovat, bod bude v úterý Poslanecká sněmovna projednávat.
Sděluji, že mám poslední čtyři písemné přihlášky kolegů Ekerta, Roučka, Karáska a Bratského. Slovo má pan poslanec Ekert.
Poslanec Milan Ekert: Vážený pane místopředsedo, vážení členové vlády, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, předně bych chtěl poděkovat za jistou shovívavost panu místopředsedovi vlády a dál bych se chtěl věnovat tomu, o čem je v tuto chvíli rozprava.
Rozhodně neplatí, že čím menší státy a od ostatních odříznutější státečky, tím více svobody. Svoboda totiž není plodem fragmentace. Zajisté je pod sluncem mnoho zemí fragmentovaných a lidská svoboda je v nich bita a jest i země veliká, sestávající se z padesáti vzájemnou smlouvou vázaných států, nad niž lze najít sotva co svobodnějšího. Občanská svoboda západního člověka pramení z jiného zdroje, jímž je jeho odvěký životní způsob, jím uznávané hodnoty, jeho schopnost dohlédnout k potřebám budoucnosti. V jiných civilizačních okruzích nejsou tyto předpoklady do té míry vyvinuty, a proto v nich není ani stejné míry svobody.
Bohatství každé země vytváří její hospodářská výkonnost, který bývá tím vyšší, čím méně je omezena umělými bariérami. O tom by mohl vydat svědectví asi každý občan Evropské unie při pohledu do své peněženky. Jiné je to s periférií. Ještě pořád jí Česká republika je a také zůstane, odmítneme-li tzv. plíživou europeizaci. Tehdy se octneme po několika letech opět za evropským plotem ve společnosti některých "atraktivních" států.
Ústavou není jen jakkoli chytře napsaný nebo obratně sestavený text, není jí ani jen konstatování obecné vůle, ale především její demonstrace na veřejnosti. V Evropské unii pak zejména demonstrace ochoty dohodnout se, smluvit se o tom, jak by mělo politické uspořádání vypadat. Též důraz na správný překlad pojmů a jejich porozumění je významný. Nikoli tedy jen text, ale zejména smlouva, dohoda různých smluvních stran, má být hlavní zásadou vyvíjecího se evropského politického uspořádání.
Těžko dnes mluvit o dobrém či špatném mechanismu rozhodování většinami v radě. Lucembursko je zakladatelem a tradičním a úspěšným účastníkem evropské integrace a rozhodně to není mezi ostatními členskými státy Evropské unie žádný obr. Je zřejmé, že úspěch je skrytý v něčem jiném než v matematických vzorcích a procentních vyjádřeních. Je skrytý v umění být v rozhodovacích procesech na straně těch úspěšnějších.
Z předložených vládních materiálů vyplývá, že Česká republika se jako jedna pětadvacetina aktivně zapojila do diskuse o budoucí podobě Evropy na právě probíhající Mezivládní konferenci a osobně jsem přesvědčen, že se tak stala důsledným ochráncem pravého českého národního zájmu.
Děkuji za vaši pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Nyní má slovo pan kolega Rouček, připraví se pan poslanec Karásek.
Poslanec Libor Rouček: Děkuji. Pane místopředsedo, kolegyně a kolegové, v tuto pozdní večerní hodinu se omezím jenom na několik, dá se říci stručných a závěrečných, poznámek.
***