(11.10 hodin)
(pokračuje Páralová)
Velmi dobře by se stáže hodily například pro uchazeče po delší pracovní pauze. U uchazečů nad 50 let a podobně samozřejmě na dobu kratší než u absolventů škol.
Krátce se vyjádřím k tisku 528. Zde pokládám za problematické zrušení § 38 odstavec 4 v zákoníku práce. Tento institut je v praxi využíván. Pokud nemá zaměstnavatel pro zaměstnance přechodně práci a nechce ho propustit, může jej dočasně přidělit k jinému zaměstnavateli. Napříště bude moci zaměstnavatel přidělit zaměstnance jinému zaměstnavateli jedině prostřednictvím agentur práce, kterým bude muset zaplatit, a tato úprava podezřele zvýhodňuje agentury práce, které budou týt z dočasných problémů firem. Zajímavé je, jak Ministerstvo práce a sociálních věcí tuto podezřelou úpravu zdůvodnilo. Při původním rozeslání návrhu do připomínkového řízení bylo zdůvodnění jiné, než je zdůvodnění dnes v návrhu. Obě zdůvodnění jsou velmi nekorektní, jsou kritizována odbornou veřejností, a přestože odborná veřejnost argumentačně rozsekala důvody uvedené v důvodové zprávě, vláda toto nevzala v potaz.
S vypuštěním § 38 odstavec 4, který zvýhodňuje agentury práce a který potlačuje flexibilitu pracovní síly, nesouhlasí například Ministerstvo zdravotnictví, Ústav státu a práva, Akademie věd České republiky, Česká národní banka, Asociace pro kolektivní vyjednávání a pracovní právo, Konfederace zaměstnavatelských a podnikatelských svazů, Konfederace umění a kultury, Svaz českých a moravských výrobních družstev, Odborový svaz zaměstnanců ve zdravotnictví, Svaz průmyslu a dopravy České republiky, veřejný ochránce práv, a dokonce Legislativní rada vlády doporučila něco jiného, než to, co je nyní v předloženém zákonu. Zpravodajem Legislativní rady vlády byl pan profesor Bělina, uznávaná kapacita. Ani to nepomohlo, ani jeho názor nepomohl. Je vidět, že lobby na ministerstvu je skutečně mocná.
Teď bych se ráda vrátila ještě zpět k návrhu zákona o zaměstnanosti, abych se dostala k samému závěru. Položím-li vedle sebe sofistikované články sociologa a místopředsedy vlády a ministra pro rozvoj lidských zdrojů dr. Petra Mareše o zaměstnanosti a tento návrh zákona, pak se nabízí otázka, proč se jeho vize vůbec do zákona o zaměstnanosti nepromítly, proč panu ministru Škromachovi neporadil. Bohužel se ho nemohu zeptat, protože pan místopředseda vlády v Poslanecké sněmovně na místech vlády již několik měsíců neseděl, alespoň si na to nevzpomínám. Možná že pan ministr Škromach měl dobrý úmysl a že se opravdu domnívá, že tento zákon přispěje ke zvýšení zaměstnanosti. Pan ministr chce léčit nezaměstnanost sankcemi a zákazy, uplatňovanými směrem k těm, kteří chtějí pracovat, a také k těm, kteří mají odvahu pustit se do podnikání a vytvářet nová pracovní místa; pak ale léčí leukémii pijavicemi, pak je to cesta do pekel dlážděná dobrými úmysly. Úřady práce mají nesplnitelný úkol z říše pohádek, mají zvyšovat zaměstnanost tím, že budou dělat vládě drába.
Kolegyně a kolegové, z výše uvedených důvodů dávám návrh na zamítnutí tisku 527 a také dávám návrh na zamítnutí tisku 528. Děkuji vám za pozornost.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Probíhá sloučená obecná rozprava nad body 90 a 91. Ptám se, jestli se do této sloučené obecné rozpravy ještě někdo hlásí. Pokud tomu tak není, tak končím rozpravu v prvním čtení.
Pravděpodobně chce vystoupit pan ministr jako předkladatel. Nejdříve bych udělil slovo panu ministru Zdeňku Škromachovi na závěrečné slovo.
Ministr práce a sociálních věcí ČR Zdeněk Škromach: Vážený pane předsedající, vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, zazněla tady poměrně obsáhlá a musím říci, že i fundovaná diskuse, protože mnohé názory a stanoviska, které tady zazněly, se shodují se záměrem předložení tohoto návrhu zákona. Myslím, že důležité je, že se všichni vystupující v podstatě shodli v tom, že chtějí řešit zaměstnanost, že chtějí posílit trh práce tak, aby byla větší šance získat zaměstnání. Já chci jenom reagovat na některé konkrétní věci, které tady zazněly.
Například otázka, která se týká zavedení institutu agenturního zaměstnávání, je zásadní věc. V současném právním systému vlastně agenturní zaměstnávání prakticky ošetřeno není a bylo vlastně svým způsobem řešeno právě § 38, na který upozorňovala paní poslankyně Páralová, a tím, že v podstatě agentury budou dány do legislativního řádu a bude jim upraven rámec jejich činnosti, tak vlastně to, že dnes už agentury existují a zprostředkovávají práci, je reálný stav. Naším záměrem je tuto situaci legalizovat nebo dostat do zákona a upravit zákonem. A to hlavně z toho důvodu, aby zprostředkování pro ty, kteří jsou zprostředkováváni, bylo určitým způsobem výhodné, nebo aby bylo přinejmenším srovnatelné, aby tento způsob práce nevytlačoval ze zaměstnaneckého poměru vlastně klasickým způsobem zaměstnané zaměstnance. Proto také jedno z opatření, které tady navrženo je, aby podmínky zaměstnání byly jak agenturou, tak u kmenových zaměstnanců srovnatelné a aby vycházely z podmínek, které stanoví předpisy včetně kolektivní smlouvy u zaměstnavatele, kam zaměstnanec přes agenturu nastupuje.
Pokud jde o debatu, která se poměrně široce zabývala otázkou zaměstnanosti, tady musím odmítnout jednu vazbu, která se tady několikrát objevila, a to je vazba mezi zaměstnaností a věkem odchodu do důchodu. Myslím, že je zásadně nesprávné spojovat dvě věci, a to je otázka zaměstnanosti a otázka podmínek odchodů do důchodu nebo důchodových záležitostí, protože jednak by se tady vytvářel určitý konflikt mezi mladší generací a generací seniorů, protože samozřejmě pocit, že ti starší mi zabírají místa na trhu práce a je potřeba je co nejdříve odeslat do důchodu, je naprosto špatný pohled na celou tuto záležitost a není to žádné řešení. Samozřejmě řešení to je v tom smyslu, že řekneme, že místo podpory v nezaměstnanosti budeme tento způsob řešit tím, že budeme vyplácet předčasné důchody nebo jiným způsobem, ale moc se na tom nemění a je to věc, která není řešením. Obzvláště v situaci, kdy počet lidí, kteří odcházejí do důchodu, postupně narůstá, a samozřejmě to má potom vliv i na souvislosti, které souvisejí např. s diskusí o důchodové reformě. V zásadě je ale možné konstatovat, a průzkumy tomu odpovídají, že většinou pokud lidé odešli například do předčasného důchodu, tak naprostá většina pracovních míst, která opustili, byla zrušena. Nikoliv že to byly nové pracovní příležitosti, ale místa byla prostě zrušena a nejsou. To je asi potřeba také v této souvislosti zdůraznit.
Pokud jde o propouštění státních zaměstnanců, úředníků, vojáků a dalších, tak to je paradox, který samozřejmě existuje, jestliže na jedné straně je tady společenská poptávka a tlak na snižování a zefektivňování veřejné a státní správy.
***