(17.40 hodin)
(pokračuje Jičínský)
A pak těžko bránit těm, kteří mají zájem na bližší nebo těsnější spolupráci, aby tuto těsnější spolupráci nepraktikovali, nerozvíjeli. A pro nás bude otázka, jak se k této skutečnosti budeme chovat, budeme-li ji považovat za něco, co pro nás znamená výzvu, nebo budeme-li to chtít ignorovat a prostě říci: s tímto nemáme nic společného. To jsou otázky komplikované, protože nejsou to v tomto ohledu otázky jenom, chcete-li, čistě evropské. Spadají do, jak říkáme, transatlantické společnosti, v čem toto transatlantické společenství je, anebo není jednotné. Souvisí to i vůbec s postavením Evropy v rámci vývoje celého světa.
My jsme malý stát a v tomto směru jako malý stát nemáme takové zájmy nebo takové otázky našeho uplatnění, jako má třeba Německo, Francie, Itálie nebo Velká Británie. Ale jako malý stát si musíme klást také otázku, jaký bude náš osud ve vývoji těchto velkých států. Jeden zahraniční expert vyslovil myšlenku, která je podle mého soudu pravdivá. Zahraniční politiku mají velké státy, malé státy mají politiku dobrého sousedství. Jestliže velké státy se rozhodnou pro určité politické řešení nějaké vážné zahraničněpolitické věci, malé státy se rozhodují ano, nebo ne. Tak to bylo např. ve věci vojenské intervence USA v Iráku, která svým způsobem hluboce rozdělila Evropu. Tato césura překonána není, podle mého soudu ovlivnila i průběh této mezivládní konference. No ale jestli si kolegové myslí - kolega Říman psal o wilsonovském idealismu, který je vlastní ODS, já bych spíše tady mluvil o neokonzervativním fundamentalismu Bushovy administrativy, k němuž někteří kolegové ODS mají blíže podle mého soudu než k wilsonovskému idealismu sebeurčení, sebeurčení národů. Takže v rámci těchto obecných otázek se bude vyvíjet evropská integrace a v tomto směru bude i na nás, jak se v budoucnu budeme chovat a pro co se budeme rozhodovat.
Kolega Ouzký tu použil podle mého soudu až nedůstojné populistické argumentace, když říká, že žádný občan se ho neptá na to, jaká bude, nebo nebude evropská ústava. Většinou když občané hovoří o nás, co se jim v naší politice líbí, nebo nelíbí, nebo s čím jsou nespokojeni, tak také neargumentují články ústavy. Ale určitá ústava je základem jistého politického uskupení, politického uspořádání nebo uspořádání politických vztahů a v tomto směru Evropská unie nějaké pevnější uspořádání pro těch 25 států potřebuje.
Těm kolegům, kteří tak hájí niceský kongres a jeho výsledky, tak bych chtěl říci, že jeden z jeho účastníků a významný belgický politik, bývalý belgický premiér a jeden z viceprezidentů Konventu J.-L. Dehaene hovoří o tom, že bylo zřejmé, že systém rozhodování podle Nice se musí změnit. Ale že tomu bránilo to, že ve Francii existovala kohabitace mezi pravicovým prezidentem a levicovým ministerským předsedou, kteří se nebyli s to dohodnout, kdo učiní první krok k tomu, aby se opustila rovnost Německa a Francie.
Podle Nice, jak víte, Německo i Francie má stejný počet hlasů 29 a podle summitu v Nice Španělsko a Polsko má 27 hlasů. Už tehdy jsem ve svém prvním vystoupení hovořil o tom, že tady nejsou žádná exaktní matematická pravidla, jak propočítat poměr malých a velkých států. Ale myslím, že nikomu nemůže, pokud chce skutečně argumentovat věcně, tak nikdo vážně nemůže tvrdit, že 29 hlasů Německa a dalších tří velkých států něčemu odpovídá ve vztahu k 27 hlasům Polska a Španělska. Čili z tohoto hlediska to, co je v návrhu ústavní smlouvy podle Konventu, je mnohem spravedlivější. V tomto směru plně souhlasím s tím, že ve Varšavě se v tomto směru o Prahu opravdu nebojuje.
Takže je, myslím, zbytečné, abychom teď dělali nějaké vážné závěry. Můžeme to chápat, a já to tak chápu z hlediska ODS, že to je určitá příprava na volby do Evropského parlamentu. S národními zájmy se dá dělat jaksi leccos. Všichni jsme to zažili, ale národní zájmy je třeba opravdu brát velmi vážně v reálném kontextu. A já už svého času, když jsem polemizoval s Václavem Klausem, tak jsem říkal, že Česká republika je v jiné pozici než Velká Británie. Velká Británie si samozřejmě může dovolit jiné postoje než malý středoevropský stát; nejenom z důvodu své polohy a vazby k Americe, ale prostě i z důvodu své velikosti, vazeb na Commonwealth apod.
Takže buďme střízliví, ale snažme se o to, aby Česká republika se nedostala na okraj toho dění, které v Evropě v nejbližších letech bude rozhodující. Děkuji. (Slabý potlesk.)
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Zdeňku Jičínskému. Prosím, aby se slova ujal předseda sněmovny Lubomír Zaorálek, připraví se místopředseda sněmovny Vojtěch Filip.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Vážení kolegové, dámy a pánové, přiznávám se, že mě také zaujala ta věta pana poslance Petra Nečase, že u Varšavy se bojuje za Prahu. A také si kladu otázku, kde jsou zdroje toho nadšení pro polskou pozici. Rád bych připomněl jednu věc, když mluvíme o Varšavě, že podle údajů eurobarometru v Polsku podpora veřejnosti pro ústavní smlouvu je 76 %, víc než např. na Slovensku, kde je to 69 %, jak říká eurobarometr, nebo v České republice, kde je to 57 %. Takže to je přece docela zajímavý fakt - 76 % podpory veřejnosti v Polsku pro ústavní smlouvu.
Dokonce ani politická reprezentace Polska vlastně frontálně nezpochybňovala ústavní smlouvu. To, oč vedla ten spor, byl ten bod, který se týkal způsobu hlasování. Nešlo o zpochybnění ústavní smlouvy jako dalšího kroku integrace Evropy. To znamená, co je zdrojem toho nadšení najednou pro polskou pozici? Pravděpodobně ta jediná věc, že prostě polský postoj byl významný v tom zablokování jednání. Takže já mám dojem, že to, co imponuje opozici, je to, že se daří blokovat a brzdit proces evropské integrace. A v tom smyslu tady v tom sporu vlastně ani o ústavu nejde. V celém tom sporu o ústavu nejde o ústavu, ale jde o to, jestli do budoucna bude platit, že jeden člen může takto zablokovat celý evropský integrační pohyb. Jestli tohle je stav, který je možné držet do budoucna.
Důvod, proč se dnes mluví o vícerychlostní Evropě, je právě to, že takováto Evropa je reakcí na situaci, pokud se po rozšíření zjistí, že jakýkoliv návrh další integrace bude takto někým blokován. Ti ostatní se prostě těžko budou smiřovat s tím, že jeden hlas může takto celý proces zastavit. V tom si myslím, že je to, co se odehrálo v Bruselu, nešťastné, protože to bylo první jednání po rozšíření Evropské unie, bylo to první jednání v nové sestavě. A vlastně jako kdyby v tom se potvrdily ty obavy, které původní starší členové Evropské unie měli, že jakmile se rozšíří unie, tak se ukáže to hledání shody jako daleko obtížnější.
Já nemůžu prostě akceptovat to, že co nejvíc trčí z argumentů opozice, je především uspokojení nad tím, že se daří politika a strategie blokování a brzdění toho dalšího vývoje Evropské unie. To je to, v čem si tady musíme vybrat.
Já jsem spokojen s tím, jak se chovala politická reprezentace a naši vyjednavači, jak se chovala Česká republika. Protože to byl podle mě postoj, který se snažil ukázat, že i po rozšíření bude dialog možný. Možná vám to připadá idealistické a naivní, ale Evropu nelze budovat jinak než na tom, že budujeme určitý kapitál důvěry a že se učíme kompromisu.
***