(9.50 hodin)
(pokračuje Křeček)
Přece není jasné, jaká procesní práva budou tomuto člověku zajištěna. Asi to nebude problém v Německu nebo ve Francii, ale už to může být problém v Rumunsku, aniž bych se chtěl jakkoliv dotknout, v Turecku, pokud se rozšíří Evropská unie o tyto země. Čili ochrana těchto procesních práv lidí, které vydáme, legitimně vydáme na základě nějaké ústavy, ochráněna nejsou. Je to problém obecný. O tomto problému se velmi diskutuje.
Na druhé straně je ovšem třeba vzít v úvahu, do jakého postavení se dostane Česká republika, pokud nepřijme tento většinový názor a jestliže my budeme jednou z mála výjimek v Evropě, které takovéto ustanovení nepřijali. Není to jednoduché, není to rozhodně jednoduchá materie, kterou bychom mohli přijmout. Je třeba velkých diskusí, ale upozorňuji na to, že budeme jedna z mála zemí, které takovouto změnu neprovede, byť je to změna nebo krok skutečně do neznáma a lze se takového kroku určitě obávat.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji vám. Prosím, zda se ještě někdo v tuto chvíli hlásí do obecné rozpravy. Paní poslankyně Eva Dundáčková má slovo.
Poslankyně Eva Dundáčková: Děkuji vám, paní předsedající, že jste mě nepřehlédla. Doufám, že jsem se hlásila dostatečně výrazně.
I já, dovolíte-li mi, bych se ráda vyjádřila, neboť jsem byla zaskočena úvodním projevem pana ministra, byť se domnívám, že tak vystoupil právě proto, aby si otevřel jakýsi prostor pro to, že nepřijmeme-li změnu ústavy, můžeme dále pokračovat v projednávání změn trestního zákona a trestního řádu. Ostatně tato fikce zde byla představena již při projednávání celého souboru vládních návrhů v prvním čtení. Řekněme si, že to je vize falešná, byť se nám tato vláda snaží říci, že to tak ve skutečnosti není.
Velmi mě mrzí stejně jako pana kolegu Pospíšila, že pan ministra řekl doslova, že zásada nevydávání občanů České republice prakticky nikdy neexistovala, protože bez ohledu na to, jaký vztah k vydávání občanů České republiky máme, to prostě není pravda. Není to pravda ani v rovině teoretické, ani v rovině praktické.
Dovolíte-li mi, tak si opět pomohu stanoviskem legislativního odboru, které bylo vydáno pro ústavněprávní výbor, a ocituji vám jednotlivé autory, řekněme teoretiky - to je právě ona teoretická rovina - zabývající se tímto problémem v České republice, kteří se touto problematikou zabývali, jejich názor je ve stanovisku legislativního odboru, které bohužel nemáte všichni k dispozici, má ho pouze ústavněprávní výbor. Jsou citováni:
Pavlíček, Hřebejk, Knapp, Kostečka, Sovák, Ústava a ústavní řád České republiky, díl druhý Práva a svobody, Praha, vydalo Linde, 1995: Žádný občan České republiky nemůže být za žádných okolností nucen k opuštění své vlasti. Tato zásada znamená jednak, že státní občan České republiky nemůže být žádným rozhodnutím státu, ať zákonem, aktem výkonné moci, ale ani rozhodnutím soudu vyhoštěn z České republiky, a jednak nikdo, žádná právnická ani fyzická osoba nemůže občana nutit k opuštění České republiky. Rozhodnutí občana opustit Českou republiku musí být rozhodnutí občana samotného.
Klíma, Ústavní právo, Dobrá Voda, Vydavatelství a nakladatelství Aleš Čeněk, 2002: Listina zesiluje ochranu českého občana, který se chce vrátit do vlasti, jakož i občana, který by byl nucen opustit vlast. Odstavec 4. Jakýkoliv jiný subjekt, tedy orgán veřejné moci i nestátní subjekt, je povinen zdržet se jednání nutícího občana vlast opustit.
Novotný, Dolenský, Jelínek, Vanduchová, Trestní právo hmotné, první obecná část, Praha, vydalo ASPI Publishing (?), 2003: Stát nevydává vlastní státní příslušníky. Pro naše právo to vyplývá z ustanovení článku 14 odstavec 4 listiny, podle něhož občan nemůže být nucen k opuštění své vlasti, a výsledně to stanoví § 21 odst. 1 trestního zákona a § 379 odst. 1 trestního řádu.
Poslední odkaz - Šturma, Právo mezinárodní, Mezinárodní trestní soud a stíhání zločinců podle mezinárodního práva, vydáno v Praze nakladatelstvím Karolinum, 2002: K problematice využitelnosti statusu Mezinárodního trestního soudu podle stávající ústavní úpravy se vztahuje i článek 14 odst. 4 druhá věta Listiny. Občan nemůže být nucen k opuštění své vlasti, přičemž pojem opuštění je zřejmě třeba chápat tak, že na občana nejen nesmí být vyvíjen žádný nátlak, aby území České republiky opustil sám, ale že nesmí být ani do ciziny vydán nebo odvlečen. Článek 14 odst. 4 druhá věta Listiny významově znamená, že občan má základní právo na pobyt na území České republiky a tohoto práva nemůže být zbaven. Žádné ustanovení předpisů ústavního pořádku České republiky neopravňuje vydání státního občana České republiky do ciziny z jakýchkoliv důvodů, tedy ani z důvodu mezinárodního závazku České republiky.
Jsem proto hluboce přesvědčena, že v případě, že nebude přijata změna ústavy, jsou nehlasovatelné a staly by se protiústavními všechny další vládní novely týkající se evropského mezinárodního zatykače. Teď neříkám ani nepředjímám, jakým způsobem budu hlasovat. Jenom upozorňuji na to, že jsem hluboce přesvědčena, že tomu tak je a vyplývá to z jednoznačného stanoviska nejen naší teoretické obce, ale i z praktických kroků českého Ministerstva spravedlnosti.
Jsem přesvědčena, že nejenom mě, ale i řadu mých kolegů navštívili zástupci amerického velvyslanectví, kteří poukazovali na rozpor, který existuje ve vydávání občanů právě do USA. Ujistili mě také, že z Ministerstva spravedlnosti a také s panem ministrem o této problematice hovořili, a problematika se týká vydávání na základě smlouvy z roku 1925. Ta má být obnovena a byla částečně upravena v roce 1927, ale ve svém důsledku vždy i v okruhu těchto případů, které jsou popsány právě onou smlouvou z roku 1925, vždycky dochází do situace, že Česká republika odmítá vydat do ciziny, a to právě s odkazem na ústavní pořádek České republiky. Není tedy pravda, že zde svádíme nějaký teoretický boj. Ve vztahu k USA pak to má ještě jednu rovinu. Otvíráme-li a uvažujeme-li o tom, že budeme vydávat své občany do Evropské unie, a pan kolega Křeček zde upozornil na jeden aspekt, který samozřejmě je významný a který se týká obavy z nakládání s občany, ke kterým musíme přistupovat na základě zásady presumpce neviny, v některých státech, byť Evropské unie, pak já tvrdím, že bychom snad neměli mít důvod obávat se špatného zacházení v USA. Ostatně tento celek návrhů zákonů se má týkat mimo jiné teroristických útoků, resp. byly na počátku všech těchto snah o sjednocení postupu na území Evropské unie, troufám si tvrdit, bylo právě 11. září a teroristické útoky ve Spojených státech.
Kdyby tady byl pan ministr zahraničních věcí, tak by nám objasnil, na jakém stupni vývoje je otázka uzavření nové smlouvy se Spojenými státy. Mám zde některé texty toho se týkající a dovolte mi, abych ocitovala alespoň ze zprávy Ministerstva zahraničních věcí, které na žádost USA o uzavření nové smlouvy odpovídá… Nebudu číst stanovisko celé. Po zevrubném posouzení vnitrostátních dopadů jednotlivých alternativ přiklání se česká strana k verzi - za prvé, za druhé. Oba první případy se týkají případu, kdy žádaná osoba je občanem dožádaného státu. Za třetí. Dožádaný stát vydá své občany dožadujícímu státu, jestliže předává takové osoby kterémukoliv jinému státu nebo mezinárodnímu tribunálu ke stíhání nebo potrestání.
Já si jen dovolím teď položit otázku panu ministru spravedlnosti a v návaznosti na to, co jsem zde říkala, budu pak v podrobné rozpravě navrhovat buď přerušení, nebo vrácení do výboru k dalšímu projednání, pokud nám uspokojivě pan ministra neodpoví na otázku, jakou návaznost bude mít případné schválení Listiny právě na uzavření smlouvy o vydávání se Spojenými státy, zda ona třetí věta byla zapracována do připravené smlouvy, zda tato smlouva bude uzavřena a zda odstavec, který jsem přečetla - přečtu znova: Dožádaný stát vydá své občany dožadujícímu státu - neboli my Spojeným státům - jestliže předává takové osoby kterémukoliv jinému státu nebo mezinárodnímu tribunálu ke stíhání nebo potrestání.
***