(11.40 hodin)
(pokračuje Nájemník)
V šedesátých letech jsem chodil na přednášky Eduarda Goldstückera a byl bych zase rád, aby se hovořilo zcela samozřejmě o pražských Němcích. Máme tady tradice, ze kterých můžeme vycházet a ze kterých můžeme formulovat naše nové moderní vztahy k Německu.
Jedna z posledních věcí, kterou chci říci, a ta je velmi aktuální. My budeme slavit Schumanův den, myslím 9. května, kdy budeme vstupovat do Evropy, a když jsem studoval životopis Beneše a jeho postoje, tak jsem s úžasem objevil některé historické a řekl bych některé pikantní paralely. Nechci, aby byly pikantní, ale chci jenom říci jednu věc. V době, kdy se Beneš zoufale snažil o zachránění zbytků demokracie a zbytků našeho státu, Robert Schuman v té době připravoval v tisku Mnichovskou dohodu a hovořil o tom, jakým způsobem je možné minimalizovat české požadavky. Myslím, že to bylo velice důležité pro Daladiera. Robert Schuman také dal důvěru Pétainově vládě a stal se dokonce členem této vlády. Já si myslím, že tato paralela úplně postačí. Schuman a Beneš ve stejnou dobu. Schumanův den budeme slavit, a neschválíme zákon o Benešovi?
Jsou tady ještě další mužové Evropy jako Monnet nebo Spaak, ale můžeme se bavit zase o jiných pramenech a myslím si, že tady není čas na to, abychom se bavili.
Návod mohu samozřejmě poskytnout. Neříkám to proto z nějakého primitivního antieuropeismu, ale říkám to proto, protože si myslím, že náš volič je skeptický a rozumný a těžce zkoušený. Mám pocit, že propaganda, která je před volbami, je příliš jednostranná, a myslím si, že objektivní zpráva o tom, co Evropa je a jaké je naše místo, spíš bude působit pozitivně na naše voliče, protože si myslím, že stejně v Evropě jsme vždycky kulturní byli, i geograficky že do Evropy patříme, a my se tam snad ani nevracíme, protože tam pořád jsme.
Chtěl jsem říci ještě některé věci, ale myslím si, že to je úplně všechno.
Chtěl jsem ještě jednou opakovat poslední věc. Naše vztahy k Německu. Vraťme se do historie ještě dál a vycházejme z dlouholeté koexistence české a německé kultury, která mnoho set let byla možná v míru a byla vzájemným obohacením.
Dámy a pánové, na závěr znovu říkám, budu hlasovat pro zákon o Benešovi. Když by se to někomu nelíbilo, jsem ochoten ještě o tom dál diskutovat. Na shledanou.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji. Ptám se ještě pana poslance Bartoše, jestli se chce vyjádřit jako zpravodaj výboru pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu. Prosím, pane poslanče.
Poslanec Walter Bartoš: Vážený pane předsedo, vážená vládo, dámy a pánové, nebudu tak dlouhý jako kolega Nájemník. Myslím si, že by měla zaznít také druhá strana. Latiníci říkali staré heslo: Audiatur et altera pars. Já se plně ztotožňuji s usnesením Senátu a pro tento zákon v žádném případě nebudu hlasovat.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: To bylo vše ze strany zpravodajů. Nyní otevírám rozpravu, do které se mi jako první přihlásil písemně pan profesor Zdeněk Jičínský. Pak se hlásí pan poslanec Janeček. To je to, co je nyní k dispozici. Začíná rozprava.
První přihlášený pan profesor Zdeněk Jičínský. Více přihlášek v této chvíli nemám.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážený pane předsedo, vážení kolegové, musím říci na začátku, že jsem podlehl určitému omylu, protože jsem měl za to, že tři senátoři, kteří byli ohlášeni, že mají všichni mluvit k tomuto bodu. Pokud byl za Senát určen jenom pan senátor Mejstřík, považuji tedy za chybu, že jsme mu slovo nedali. V tomto směru jsme myslím neudělali dobře.
Jinak chci ale říci jednu věc. Ve shodě se zpravodajem rovněž chci sněmovně navrhnout, aby setrvala u svého původního rozhodnutí a schválila návrh tak, jak byl předložen. Nemyslím si, že dnes úkolem tohoto jednání by mělo být pokračovat v historické diskusi, která tu poměrně podrobně probíhala na minulých schůzích v průběhu prvního a druhého čtení. Tuto diskusi jsme absolvovali, pan poslanec Nájemník už upozornil, že ve čtvrtek tady bude setkání s významnými českými historiky k této problematice, takže tyto argumenty, tak jak jsme je uváděli, jsme je asi do té doby nezměnili. Dnes je tedy třeba vycházet z toho, že náš návrh zákona Senát zamítl, a my se musíme zamyslet nad tím, zda argumenty Senátu, které jsme nepochybně sledovali, mají pro nás takovou váhu, abychom změnili své původně kladné stanovisko.
Mne osobně argumenty, které v Senátu zaznívaly a které většinu vedly k tomu, že návrh zákona Senát nepodpořil, nepřesvědčily. Samozřejmě respektuji právo na svobodu projevu, respektuji to, že i oni tak jako my jsou ve shodě s poslaneckým a senátorským slibem vázáni postupovat v souladu se svým vědomím a svědomím. Myslím však, že přece jenom argumenty senátorů, jak jsem je mohl sledovat v tisku, přehlížely jednu podstatnou skutečnost: tento návrh zákona v průběhu projednávání se stal mnohem víc politickou záležitostí, nejenom vnitrostátní, ale i mezinárodní, mnohem víc než v době, kdy tento návrh byl předložen. Myslím, že protože nám přísluší teď o tom definitivně rozhodnout, pokud prezident republiky neuplatní své veto a nebudeme o tom jednat ještě jednou, jsme povinni posoudit tuto novou situaci, která nastala, a na rozdíl od řady senátorů, kteří kladli do popředí své osobní stanovisko, že musíme do popředí postavit politický přístup k této věci.
Opakuji, že nechci rozvádět znovu historickou diskusi, která tu už probíhala, ale z ohlasů, které jsme měli z určitých kruhů na německé straně, je zřejmé, že tento návrh a stanovisko k němu se jim jeví jako něco, co je významné pro jejich vztah k výsledkům druhé světové války. Já si myslím, že z našeho hlasování musí být nesporné, že pro nás výsledky druhé světové války včetně poválečného uspořádání a odsunu německé menšiny jsou něčím, co je neměnnou skutečností, a ani Česko-německá deklarace na této skutečnosti nehodlala nic měnit. Upozorňuji na to, že i stanovisko předsedy Senátu, které byl nucen zaujmout ve vztahu k určitým hlasům z německé strany, když jim řekl, aby neděkovali Senátu za jeho hlasování, musí být pro nás mementem, abychom se takovýchto chyb nedopouštěli a abychom osobní hlediska, jakkoliv jsou pro nás třeba důležitá, nenadřazovali nad obecně politické zájmy České republiky.
V rámci tohoto základního stanoviska opět doporučuji sněmovně, jako jsem to učinil již v předchozích čteních tohoto návrhu zákona, aby tento návrh zákona podpořila a senátní veto zamítla.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji, pane poslanče. Prosím pana poslance Janečka, aby se ujal slova. Hlásí se o slovo pan poslanec Mládek.
Poslanec Josef Janeček: Vážení kolegové, vážené kolegyně, vážený pane předsedající, věc je možná vážná, možná vážnější, než jsme si schopni připustit.
***