(12.10 hodin)
(pokračuje Ransdorf)
Samozřejmě celý život si nesl s sebou pochybnosti, zda jednal správně. A máme my právo plivnout na tohoto člověka, který nesl tak těžké břemeno? Máme právo plivnout na člověka, který byl nenáviděn lidmi, jako byl Göbbels, Hitler nebo Göring? Máme my právo zpochybnit jeho válečné úsilí, kdy pracoval sedmnáct, osmnáct hodin denně, aby odčinil Mnichov?
Myslím si, že i ti, kteří hovoří o jeho postojích v roce 1948, by si měli uvědomit, jak byla rozmetána v době studené války a srážky bloků vize Československa jako mostu mezi východem a západem, jako sjednocujícího činitele. Myslím si, že ti, kteří dneska na něho plivou, by si měli uvědomit, že v roce 1992 tehdejšímu prezidentovi stačilo tak málo, aby odešel z boje, kdežto doktor Edvard Beneš se nevzdal a od prvního kroku emigrace začal budovat nový stát. Stát, který bude založený na jiných principech, a také demokracie, o které věřil, že nesmí být opuštěna, ale musí být bohatší, musí být důsažnější, musí být naplněna novým obsahem.
Myslím si, že to není vůbec žádná antikvární postava. A myslím si, že také je to i věc našeho sebeuvědomění. I když tady bylo řečeno, že zákony samozřejmě mu nemohou nadiktovat úctu, já si myslím, že doktor Edvard Beneš má úctu našich spoluobčanů. Koneckonců i v průzkumech veřejného mínění, které byly opakovaně zveřejňovány, má vysoké místo. Ale je třeba, jak říkám, historické spravedlnosti.
V této zemi nechce nikdo nic diktovat zákonem, jak má být výklad historie. Koneckonců víme, jaký onen zákon, který přijal český parlament 16. července 1993, který se týkal období 48 až 89, že neměl žádnou odezvu a že historikové koneckonců své řemeslo dělají sami a nepotřebují k tomu žádné vodítko ze strany zákonodárců. Ale co je naprosto zapotřebí, je právě tato elementární spravedlnost, a chcete-li, lidská slušnost.
Nikdo nám nebude zpoza hranic vykládat, že Edvard Beneš patří mezi největší masové vrahy 20. století. Nikdo nám nebude vykládat, že on osobně nese vinu na tragédii spousty nevinných lidí. Myslím, že dnes každý, kdo zná korespondenci třeba, která existovala mezi Benešem a Jakšem, ví, jak dlouhou dobu se snažil o jiné řešení než o to, které nakonec bylo realizováno.
Dámy a pánové, myslím si, že historie se sice opakuje, jak jsem tady připomínal diskusi o desce, která dnes je přes hlasy lidí, jako byl Schwarzenberg, na Národním muzeu. Ale je na nás, jestli i tentokrát se bude historie opakovat, jako tomu bylo v případě Senátu, jako fraška, anebo zda dáme tomuto příběhu lidsky důstojné zakončení.
Děkuji vám.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Nyní prosím pana poslance Holáně, pak pan poslanec Janeček.
Poslanec Vilém Holáň: Vážené kolegyně a kolegové, já mám velmi nerad takové emociálně vzepjaté diskuse a nerad se jich zúčastňuji, ale dneska to prostě nemohu udělat, musím se jich zúčastnit alespoň krátce.
My se snažíme oslavit člověka, který byl učitelem demokracie. Tak je pojímán také v materiálu od předkladatelů té zprávy - jiným slovy samozřejmě. A kde je to dědictví, kterému nás tedy učil Beneš, jestliže dneska odepřeme člověku mluvit, když má obrácený názor? Prostě to se stala tak vážná věc právě v souvislosti s oslavou demokrata. K čemu oslavovat demokrata, když se sami nedokážeme demokraticky zachovat?
Je 13. dubna 2004. Toto datum si určitě zapamatujeme. Děkuji.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Prosím pana poslance Janečka.
Poslanec Josef Janeček: Vážené kolegyně a kolegové, je divné, když slyším z úst komunistických reprezentantů o tom, zdali někdo plive, či neplive na Beneše, protože to byli komunisté, kteří až do roku 1989 ve svých publikacích hovořili velmi zvláštním jazykem ve vztahu k Benešovi. A myslím si, že to je škoda, jestliže i v období husákovského režimu byl Beneš vykládán tak, jak byl vykládán, a místopředseda sněmovny, jeden z těch, kteří Husáka oslavují, tak si myslím, že to je plivání na tradici Edvarda Beneše bezesporu.
Byli tady zmíněni jedním z předkladatelů, vzpomínáni, reprezentanti vítězných mocností - Churchill, Roosevelt a s nimi Beneš. Já bych se chtěl zeptat předkladatelů, zdali příslušné parlamenty přijaly obdobný zákon ve prospěch Churchilla a Roosevelta. Já o tom nevím, možná že to tak je. Ale to je právě onen rozdíl, o kterém tady hovořím. Onen rozdíl, který se nazývá sebevědomí. Národní sebevědomí, které jestliže někdo u stolu Beneše urazí, tak se zvednu a odejdu, ale ne že tam celý vyděšený zůstanu, a pak tady přijímám zákon. To není jednání sebevědomého politika, to není jednání, které by bylo něco, co by reprezentovalo českou hrdost - bohužel, to je naopak takové to vytahování těch problémů, a já znovu opakuji to čapkovské zasívání rozporů mezi demokratické síly v Evropě. A to už jsme tady zažili.
Čili ještě jednou. Jestliže tady byly vzpomenuty oni lídři vítězných mocností, kdo z nich a který parlament přijal obdobný zákon. Já se domnívám, že žádný parlament takový zákon nepřijal ani ve prospěch Churchilla, ani ve prospěch Roosevelta, dokonce ani Stalina. Čili vážení přátelé, uvědomme si onu podivnou hru, kterou tady hrajeme. A opakuji - je to něco, co oslabuje pozici české země.
Děkuji.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Nyní mám přihlášeného pana poslance Kopeckého, Jičínského a pana poslance Laštůvku. (Protest.) Vy chcete faktickou? Omlouvám se panu poslanci Laštůvkovi, on chtěl fakticky reagovat. Teď si uvědomuji, že měl dostat přednost.
Prosím pana poslance Laštůvku s faktickou nepřesahující příslušný časový limit. Prosím, máte slovo, pane poslanče.
Poslanec Vladimír Laštůvka: Nepřesáhnu. Nechtěl jsem vůbec k tomu hovořit, ale ať se nám to líbí, nebo nelíbí, tak naše vystoupení, naše hlasování dneska, ať slova, která vyslovujeme, ať Beneše zahalíme do jakýchkoliv slov a do jakýchkoliv papírů, tak to, co tady dneska uděláme, bude soud nad Edvardem Benešem. Ať se nám to líbí, nebo nelíbí. Prostě do této situace jsme se dostali. S tímto vědomím k tomu přistupuji, při hlasování tak taky budu postupovat.
A chtěl bych jenom konstatovat, že ti, kteří se vraceli v roce 1945 na jaře do této země, by nad námi kroutili hlavou. Mám pocit, že slova Karla Kryla, že šel bych zas, jsou na místě opět. (Potlesk.)
Děkuji vám.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Prosím pana poslance Kopeckého, aby se ujal slova. Pak to bude pan profesor Jičínský.
Poslanec Robert Kopecký: Pane předsedající, dámy a pánové, ozvaly se tady hlasy, že my z české strany neustále oživujeme minulost. Dovolte mi, abych se zeptal těchto lidí, jestli jsme to byli my, anebo představitel Witikobundu na posledním sudetoněmeckém landsmanšaftovém shromáždění prohlásil něco v tom směru, že Češi nevědí, co je to utrpení, že Lidice byly malá epizoda proti tomu, co museli zkusit sudetští Němci.
Já když jsem slyšel tyto zprávy ze sudetoněmeckého landsmanšaftu, byl jsem hluboce otřesen. A dovolte mi, abych vám vyřídil prostřednictvím pana předsedajícího vzkaz jedné staré paní od nás, která prošla Terezínem a řekla mi: Pane poslanče, vyřiďte všem přítomným, že v době, kdy jsme se vraceli z Terezína, byl pro nás prezident Beneš prezident osvoboditel.
Děkuji vám. (Potlesk.)
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Prosím ještě pana poslance Jičínského. Nemám další - hlásí se pan poslanec Kühnl.
***