(17.10 hodin)
(pokračuje Dostál)
Já přitom upozorňuji, že nevycházím z podkladu, který mi připravili moji úředníci, ale vycházím ze svého osobního kontrolního zjištění, neboť možná pan poslanec Krill ví, že jsem navštívil Javorník osobně a celou věc jsem prošetřoval.
Tak nejdřív trochu historie. Zámek, kdysi letní sídlo biskupů - to přečtu - ze slezské Vratislavi, do konce roku 2001 užívalo, a to je prosím důležité, Vlastivědné muzeum Jesenicka a to je zařízení Okresního úřadu Jeseník, které pro kvalitně vedenou správu takového objektu nemělo vůbec potřebné odborné předpoklady, a proto ji samozřejmě, i kdyby chtělo, nemohlo vykonávat dobře. To by se dalo pochopit. Téměř nepochopitelné je však to, co se na zámku do konce roku 2001 s přihlédnutím starosty dělo a co nesouviselo s nezpůsobilostí muzeí spravovat instalované památkové objekty, ale doslova se šlendriánstvím a troufám si tvrdit i s majetkovými manipulacemi na hraně zákona. Prostě v tomto objektu se podnikalo se státním majetkem. Podnikalo se se státním majetkem do vlastní kapsy.
Při zámku totiž vznikla, snad i dokonce původně nepochybně s dobrými úmysly, obecně prospěšná společnost, úzkými místními a rodinnými vazbami, dokonce pak i stranickými vazbami, promiňte, přes ODS propojená se zaměstnanci správy zámku. Takže od určité fáze již vůbec nebylo zřejmé, do jaké míry se z prostředků rozpočtu okresního úřadu, resp. okresního muzea financuje správa tohoto zámku, nebo jak se z okresního rozpočtu, potažmo tedy ze státního rozpočtu financují vlastní aktivity oné obecně prospěšné společnosti, kterou pan poslanec Krill před chvílí zmínil. Prostě nebylo jasné, vůbec nebylo jasné, a z dokladů to je zřejmé, kdo za co zodpovídá, co kdo platí a z čí kapsy se věci vlastně financují. To vůbec nebylo vymezeno. Byl to takový propletenec soukromě-státního financování.
Na počátku roku 2002 zámek, který byl pro své hodnoty mezitím uznán vládou jako národní kulturní památka, převzal do své správy Národní památkový ústav a po zjištění skutečného stavu věcí a na základě mých vlastních pokynů - k tomu se hlásím - se začalo vše dávat postupně do pořádku. Pochopitelně vznikl silný odpor bývalé kastelánky, která byla na chodu oné obecně prospěšné společnosti finančně zainteresována. Tento odpor přerostl v jakýsi souboj s Národním památkovým ústavem a paní kastelánka, místo aby plnila svoje povinnosti, začala celou záležitost politizovat, a to zase prostřednictvím pana starosty z ODS, který byl zároveň, jak jsem říkal to politické obchodní propojení, předsedou oné zde zmíněné obecně prospěšné společnosti. Tento pan starosta ostatně je také současně krajským zastupitelem za ODS.
Paní kastelánka začala tuto záležitost velice medializovat. Odmítla spolupracovat s kýmkoli ze svých nadřízených, nejen pokud se týká Národního památkového ústavu, ale dokonce i vlastně orgánu, který sice ji neřídil, ale metodicky spravoval, to znamená, odmítla spolupracovat s příslušnými pracovníky Ministerstva kultury. Začala prosazovat různými intervencemi jmenování - a zde opět ta rodina do toho vstupuje - jmenování své dcery do funkce nové kastelánky. Začala odmítat takové věci, jako je vydávání klíčů od některých prostor zámku, zpochybňovala provádění nutných inventur, když přešel zámek z onoho okresního muzea na Národní památkový ústav, odmítla provádět kontrolu historického mobiliáře za miliony korun apod.
Já jsem okamžitě po těchto zprávách se snažil dohodnout s olomouckým Národním památkovým ústavem, tedy s pracovištěm Národního památkového ústavu, na vytvoření podmínek, dobrých podmínek pro průhlednou a transparentní spolupráci s onou obecně prospěšnou společností, a to na základě řádné smlouvy, což zákon nařizuje. Trval jsem na tom, aby tato smlouva byla uzavřena pro potřeby oné obecně prospěšné společnosti, a to nejméně na dobu pěti let. Souhlasil jsem s tím, aby za velmi výhodných podmínek pro tuto obecně prospěšnou společnost byl pronajat také jeden z menších objektů v areálu zámku. Myslím si, že v této souvislosti jakákoli aktivita občanů, pokud se týká spolupráce na aktivizaci a popularizaci památky, je velice potřebná.
Zde jde však ještě o jiné věci. Jde o věci vyjádřené jaksi snahou - zdůrazňuji - bývalé kastelánky pokračovat v oné podivné soukromě státní správě zámku podle dřívější praxe, která - říkám znovu a zdůrazňuji to - je naprosto v rozporu se všemi zákony. Spolupráce bývalé paní kastelánky, která okamžitě odmítala provádět jakékoli změny, které jí byly přikázány ze strany zřizovatele, nebo dokonce ze strany metodického vedení Ministerstva kultury. Vydal jsem jasnou instrukci v tomto, že obecně prospěšná společnost na zámku může pracovat jedině za podmínek, že nebudou porušovány zákony této země v nakládání s jejím kulturním bohatstvím a státním majetkem, což je moje povinnost, a porušením této povinnosti bych se samozřejmě dostal já sám do rozporu se zákonem.
Nešlo to. Resuscitace tohoto vztahu nešla. Proto nedávno byla jmenována do funkce vedoucí správy zámku na základě výběrového řízení nová pracovnice, která má velice dobré zkušenosti a velice se osvědčila ve správě státního zámku v Lednici, který je jedním z nejlépe vedených zámků, nejlépe navštěvovaných. Tato paní kastelánka samozřejmě na vlastní kůži pocítila, že její příchod není na Javorník vítán. Začala mít prostě problémy právě s těmi zaměstnanci, kteří tam přetrvávají z doby onoho vedení zámku způsobem soukromě státním. Já jsem ale přes veškerý odpor, takový ten pasivní odpor, který tito pracovníci tam dále zavádějí, dal jasné příkazy, že se prostě inventarizace musí provést, že se provede nezbytná hloubková kontrola hospodaření na tomto zámku, ať se to komu líbí, nebo nelíbí.
***