(16.50 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
Vy tady máte usnesení, je pod číslem tisku 647/1, a prosím pana poslance Miloše Kužvarta, aby jako zpravodaj také podal informaci.
Poslanec Miloš Kužvart: Děkuji, pane předsedo. Vážené poslankyně, vážení poslanci, výbor pro veřejnou správu, regionální rozvoj a životní prostředí se na své schůzi dne 3. června 2004 zabýval vládní předlohou návrhu na vydání zákona, kterým se mění zákon 123/1998 Sb., o právu na informace. Přijal usnesení, kterým doporučil Poslanecké sněmovně sněmovní tisk 647 projednat a schválit ve znění přijatých pozměňovacích návrhů.
Vzhledem k tomu, že jste včas měli rozdán na své lavice tento sněmovní tisk, nebudu číst úpravy, na kterých se výbor dohodl, s tím, že předesílám, že v rámci obecné rozpravy popíšu důvod, proč budu ještě navrhovat dvě určité další úpravy tohoto novelizovaného zákona. Zatím děkuji za pozornost.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Děkuji zpravodaji a nyní otevírám obecnou rozpravu, do které se přihlásil jako první pan poslanec Václav Mencl.
Poslanec Václav Mencl: Děkuji za slovo, pane předsedo. Dámy a pánové, účelem této novely je aplikace směrnic Evropského parlamentu a Rady o přístupu veřejnosti k informacím o životním prostředí. Směrnice je jasná a jednoduchá - to se bohužel o její aplikaci projednávanou novelou říci nedá. Přístupy k informacím řeší komplikovaně a složitě pro občany i instituce. Reálný život novelu zákona posoudí a jsem přesvědčen, že ji budeme přepracovávat.
Jedna část novely však překonává jakékoli očekávání, a to část Environmentální vzdělávání, výchova a osvěta. Předesílám, že proti tomu, abychom věděli, co dělat, aby naše okolí, obec, kraj, zem byly čistší a hezčí, vůbec nic nemám, naopak. Postup, který novela navrhuje, však považuji za opakování metod, které - jak jsem doufal - jsme již opustili. Několik příkladů.
Část 3. "Ministerstvo životního prostředí zpracovává státní program environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty v České republice a předkládá jej vládě ke schválení. Garantuje, koordinuje, aktivizuje státní program prostřednictvím akčních plánů na příslušná léta." - Mimochodem, to zní jako usnesení XIV. sjezdu. - Jak se dočtete v důvodové zprávě, vláda takto již postupuje. Má na to právo, ale proč to tedy musí mít posvěceno zákonem? To je přesně ono pověstné zaplevelování právního řádu, proti kterému před voliči všichni tak horlíme.
Část 5. "Kraje v samostatné působnosti zpracovávají, koordinují, aktualizují krajské koncepce environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty vycházející ze státního programu." Opravdu nemají kraje svůj vlastní zdravý rozum a musíme jim předepisovat, co mají dělat, nařizovat jim, co mají dělat, a to paradoxně v samostatné působnosti?
V části 7 se dočítáme, že orgány veřejné správy s výjimkou organizačních složek státu mohou k podpoře environmentálního vzdělávání, výchovy a osvěty zřizovat zvláštní fondy. A v další části se dovídáme, že Ministerstvo životního prostředí, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy spolu s dalšími ústředními správními úřady, kraje a obce v samostatné působnosti jsou povinny - podtrhuji povinny - podporovat environmentální vzdělávání, výchovu a osvětu vycházející z principů udržitelného rozvoje, zajišťované prostřednictvím státních i nestátních organizací. Prakticky to znamená, že každému vzdělavateli musí stát, kraje a obce poskytnout jakoukoli podporu včetně financí. A o to v celé části Environmentální vzdělávání, výchova a osvěta zřejmě prioritně jde.
Samozřejmě, že takováto činnost také něco stojí, a konstatování z důvodové zprávy, že neznamená žádné finanční nároky, považuji za výsměch. Možná vás zaujme, že v napjatém státním rozpočtu 2003 bylo na tyto účely vyhrazeno 136,8 mil. Kč, což je dost velký nárůst proti roku 1997, kdy to bylo 41 mil. Náklady tedy rostou téměř geometrickou řadou. Zlatým hřebem loňského roku je např. 70procentní podpora ze Státního fondu životního prostředí na stavební úpravu a přístavbu pavilonu slonů. To je jistě jedna ze zásadních priorit loňského rozpočtu. Jestli vláda a její orgány s prostředky občanů hospodaří tímto způsobem, nedivím se, že od nás k tomu chtějí mandát daný tímto zákonem. Doufám, že jim ho neposkytneme.
Můžeme to učinit také proto, že tato část zákona není součástí příslušné evropské směrnice a je vlastním dílkem Ministerstva životního prostředí. Dovoluji si tedy avizovat, že v podrobné rozpravě navrhnu vypuštění příslušného bodu. Děkuji za pozornost.
Předseda PSP Lubomír Zaorálek: Ano, děkuji, pane poslanče. Ptám se, kdo další. Prosím, pan poslanec Kužvart.
Poslanec Miloš Kužvart: Děkuji za slovo. Jak jsem avizoval ve své zprávě zpravodaje k tomuto sněmovnímu tisku, máme před sebou materii, která je na první pohled velmi jednoduchá, to znamená zákon, který určuje určité procedury, za jakých se dostává občan k informacím o životním prostředí, které jsou získávány a zpracovávány z peněz daňových poplatníků orgány veřejné správy. Zdá se, že takováto věc by měla být naprosto triviální, jakým způsobem zpřístupníme žadateli o informaci ono penzum informací, které žádá, ale praxe, která od roku 1998 zde je - a zde musím konstatovat, že tento zákon byl přijat jako poslanecký návrh napříč politickým spektrem tehdejšími poslanci ČSSD panem Baštou, paní Buzkovou, panem poslancem Ambrozkem a omlouvám se, pokud jsem na některé další zapomněl, a myslím, že tam byli i nějací poslanci KSČM. Byla to věc průřezového charakteru, která skutečně měla ukázat, že zde praxe, kdy se tajilo všechno, a vzpomeňme si na rok 1986, kdy nám byla v České republice tajena i záležitost dopadu jaderné havárie Černobyl na životní prostředí, tak byla to věc, která byla svým způsobem jakoby velmi jednoduchá. Tehdy ten poslanecký návrh zvítězil nad vládní předlohou, kterou, pokud si dobře vzpomínám, předkládal tehdejší ministr pan Skalický.
My jsme nyní v situaci, kdy předkladatel pan ministr Ambrozek konstatoval, z jakého důvodu byla tato záležitost předložena jako vládní návrh. Chci říci, že z pohledu praxe, z pohledu přístupu k informacím jsme bohužel svědky často jakýchsi cimrmanovských situací, kdy občan, který žádá příslušnou informaci, je vybaven např. digitálním fotoaparátem, takže dnes můžete vidět, jak např. ruce příslušné úřednice zakrývají text nějakého materiálu, který logicky pochopitelně ze zákona ten či onen občan chtěl vidět, chtěl si udělat kopii a pochopitelně výklad úřadů je, že si může pořizovat výpis. Je to zvláštní způsob, jakým získat možnost obstrukce tohoto zákona, to znamená, žádáte informaci, zasednete a teď si vypisujete. Připomíná to staletí dávno minulá, kdy se informace šířily opisováním, nikoli nějakou elektronickou podobou, oxeroxováním či jiným způsobem. Opravdu velmi zvláštním příkladem je to, kdy onen žadatel vycházel ze zákona a chtěl si vyfotografovat digitálním aparátem příslušný text a ta úřednice to prostě zakryla svýma rukama.
Myslím, že tudy cesta nevede, a to, co v podrobné rozpravě načtu, vychází i z těchto informací, kdy právě rozhodnutí o odepření zpřístupnění informací je záležitost, která na jednu stranu je přezkoumatelná soudem, ale velmi zjednodušeně řečeno, než ten soud rozhodne, dávno uplynou veškeré lhůty k získání té informace, takže i když soud řekne, že odepření informace bylo nezákonné, tak se nic dalšího neděje. Podle mého soudu je to skutečně velmi cimrmanovský výklad zákona o přístupu k informacím. Já pevně věřím, že nejen tato vládní předloha, ale i ty úpravy, které zde ještě zazní, budou mít podporu.
Uvědomme si, že máme řádově za pár týdnů krajské volby, máme doplňovací volby do Senátu.
***