(12.40 hodin)
(pokračuje Sehoř)
Protože jsme dnes součástí Evropské unie, je pro nás závazné řídit se evropskými směrnicemi, které má tento zákon implementovat. Jde o tzv. nový regulační rámec Evropského společenství. Jedním z hlavních cílů zákona by tedy mělo být optimální a komplexní zapracování nového regulačního rámce Evropského společenství do právního rámce České republiky tak, aby se nová legislativa mohla stát dobrým základem pro rozvoj odvětví elektronických komunikací v České republice. To je třeba zdůraznit, neboť i soubor předpisů nového regulačního rámce má v sobě určité rozpory. Projevilo se to např. v doporučeních o tzv. relevantních trzích nebo v institutu tzv. univerzální služby. Kladou se tak tržním silám, které obecně podporujeme, zbytečné překážky. Také v oblasti elektronických médií by se měl stát podílet pouze na urychleném zavádění digitálního vysílání a další rozvoj ponechat tržním silám.
Bohužel u nás se digitalizace neúměrně protahuje. Naposled jsme nedostatečnou pozornost těmto otázkám předvedli při schvalování malé novely zákona pro rozhlasové a televizní vysílání a nového zákona o České televizi, kde Ministerstvo kultury nedbalo na upozornění poslanců a které musel předkladatel stáhnout z programu až na intervenci Českého telekomunikačního úřadu. Schvalovali jsme jej včera teprve ve druhém čtení, naštěstí snad ve tvaru, který nebude bránit dalšímu rozvoji digitálního vysílání.
Předloha také nereflektuje technologický vývoj v oblasti přístrojů, kdy pod formulací možnosti nepřímého připojení k veřejné telekomunikační síti postihuje široké spektrum počítačů, satelitních přijímačů, set top boxů, dnes i televizí nebo rádií. Všechna tato zařízení mohou svým programovým vybavením do služeb poskytovaných přes rozhraní včetně telekomunikační sítě výrazně zasáhnout. Dnes je evidentní, že není nadále udržitelný model založený na existenci jednotného koncového zařízení, tzn. telefonu.
Na státní regulaci je nutno v brzké budoucnosti de facto rezignovat a nahradit ji vhodně průmyslovými standardy.
Pokud bych měl uvést některé konkrétní nedostatky, a tím i předměty diskuse, je třeba začít konstatováním, že je velká škoda, že společně s tímto zákonem nebyly zpracovávány další základní normy, tak aby byly mezi sebou maximálně provázány a vzájemně se doplňovaly. Jde o nový digitální mediální zákon, který nahradí zákon číslo 231/2001 Sb., nová úprava stavebního zákona číslo 50/1976 Sb., ale také nová verze autorského zákona či nový zákon o ochraně některých služeb v oblasti rozhlasového a televizního vysílání a služeb informační společnosti.
Dále je možno uvést problematiku univerzální služby. Univerzální službu asi nelze nyní zrušit. Měla by ale být minimální. Například je nepřijatelné předávání péče o sociální případy na bedra poskytovatelů telekomunikačních služeb. Tato péče musí být povinností státu. Soukromé objekty nemohou být postihovány přesunutím jeho povinností bez adekvátní náhrady. Na sociální problematiku má Česká republika svoje ministerstva. Doporučoval bych proto v § 38 vyřadit například osoby s nízkými příjmy a osoby se zvláštními sociálními potřebami. Celý případ je však trochu složitější. Je také možné se ptát na další věci. Mají se příspěvky na účet univerzální služby odpustit operátorům s výnosem menším než 10 milionů korun, jak je napsáno v § 49 odst. 6?
Dále je nutné diskutovat otázky postavení a kompetencí Ministerstva informatiky a připravovaného úřadu. Dále otázky procesního charakteru regulace, opatření obecné povahy, cenová regulace, veřejná diskuse, zasahování do vztahu mezi soutěžiteli, vztahy mezi Českým telekomunikačním úřadem a Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže, viz například poslední kauza s mobilními operátory. Je tedy třeba upřesnit vymezení rozdělení kompetencí k regulaci, co dělá Ministerstvo informatiky a co dělá úřad, viz paragrafy 5, 105 a 108.
Budoucí úřad podle § 3 pro elektronické komunikace by měl řídit nejen agenturu pro elektronické komunikace, dnešní ČTÚ, ale také agenturu pro vysílání, tzn. dnešní Radu pro rozhlasové a televizní vysílání. Měl by vzniknout národní regulační úřad, v jehož kompetenci by byly jak oblasti pro elektronické komunikace, tak provozování rozhlasového a televizního vysílání. Jistě jste si všimli, že dnes už do tohoto úřadu bude spadat také regulace pošt, které přecházejí z Ministerstva informatiky. Do budoucna by do národního regulačního úřadu měly přecházet další povinnosti regulace státu. Tento úřad by taky neměl asi být řízen kolektivně, ale měl by mít svého předsedu či ředitele s jasnou odpovědností. Zákon by měl vymezit roli i dalších úřadů státní správy, které se zabývají přímo regulací.
Co se týká opatření obecné povahy, mohlo by jít o přínos. Je jenom nutné zkontrolovat, je-li využit na správné účely. Například je použit při všeobecném oprávnění v § 9, zvláštních povinnostech podle § 11, plán využití rádiového spektra podle § 16, podíl výnosů za poskytování služeb § 49 odst. 7, určování relevantního trhu § 52, metodika účelového členění nákladů a výnosů podle § 86 odst. 3 atd.
Není jasné, jestli může zákon o elektronických komunikacích ukládat povinnost pro Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, jak je to například v § 51 odst. 2 při stanovisku k analýze relevantního trhu. Je také nutné nalézt vhodné způsoby vztahu mezi vlastníky sítí a vlastníky nemovitostí, resp. partnery ve stavebních řízeních, aby nedošlo k zablokování provozování a další výstavby sítí. Na druhé straně návrh musí respektovat práva vlastníků. Vím, že je to obtížné, ale je třeba jít sjednocením například s energetikou.
Další otázky se mohou týkat například účtů. Mají být účty spravovány mimo státní rozpočet? Jde o účty radiokomunikační, § 27, a účet univerzální služby, § 49. Má úřad rozhodovat spory mezi operátorem a účastníkem podle § 129? Je správné, že ceny jsou určeny zákonem o elektronických komunikacích, viz díl 8 zákona?
Předmětem další debaty musí být i vztahy k dalším právním předpisům. Ochrana dat, zákon o ochraně některých služeb, rozhlasového a televizního vysílání, krizové řízení státu, bezpečnostní aspekty a spolupráce s bezpečnostními složkami státu. Jak například zaplatit služby vyžádané Policií České republiky, viz § 75, anebo vyžádané odposlechy podle § 97. Diskusi je třeba vést také o přístupu k prostředkům a sdílení kapacit podle § 84 odst. 2, tak aby nebylo bráněno aplikaci práv k přístupu.
Dále - má mít úřad právo vstupovat do jednání o přístupu nebo propojení sítí z vlastního podnětu, jak je to uvedeno v § 80 odst. 3? Není jasné, zda lze splnit technicky § 94, to je zabránit skrytému přesměrování hovorů. A co zákaz použití elektronické adresy pro odeslání zprávy třetím osobám podle § 93 a řešení nevyžádaných zpráv podle § 95? Nedávno jsme tuto problematiku diskutovali při schvalování zákona o některých službách informační společnosti. Mimochodem, tehdy jsem upozornil na to, že tutéž věc budou řešit dva zákony.
Je třeba si uvědomit, že se v tomto zákoně potkává hodně odvětví. Jde hlavně o vyřešení vztahu v telekomunikační a mediální sféře. Myslím, že právě zde se odehraje jádro debaty.
Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji panu zpravodajovi. Kolegyně a kolegové, já si dovolím v tuto chvíli přerušit projednávání tohoto bodu před otevřením obecné rozpravy s tím, že se budeme zabývat, tak jak jsme si schválili, nyní volebními body. Za malinkou chvilinku dám slovo předsedovi volební komise.
***