(14.40 hodin)
(pokračuje Novotný)
Co se týče jednotlivých novinek, tak těmi zásadními jsou například změny v licenční politice provozovatelů. Je to strana 7. hlava III oddíl 1-2. Novinkou je, že licence nyní není zpoplatněna částkou 100 000 korun, jak tomu bývalo dříve. Toto je pochopitelné například u lokálního poskytovatele na internetu, ale už ne tolik u větších společností vstupujících na otevřený komunikační trh. Argument, že se tímto krokem zvyšuje konkurenceschopnost, mě vzhledem k celkovým předpokládaným investičním nákladům připadá poněkud lichý.
Některé oblasti navrhovaného zákona jsou zmíněny pouze okrajově, přestože se jedná o témata pro spotřebitele zásadní. Jedno z těchto témat je přenositelnost telefonních čísel. Bylo o tom napsáno už hodně, takže ve zkratce. Jedná se pouze o možnost převést si telefonní číslo mezi mobilními operátory nebo si ponechat číslo v rámci geografické jednotky při změně poskytovatele. Není tudíž možné převést pražské telefonní číslo např. do Ostravy.
Další z paragrafů, který si zaslouží pozornost, je § 29 odst. 2 na straně 26. V tomto se hovoří - a teď cituji: Úřad - myšleno ČTÚ - je oprávněn rozhodnout o zavedení zvláštního režimu pro volání mezi příhraničními oblastmi České republiky a k nim přilehlými pohraničními oblastmi členských států. Konec citátu. Na tento paragraf poukazuji proto, že úřad zde získává značnou pravomoc téměř svévolně zasahovat do podnikatelského prostředí a měnit za provozu smluvní podmínky se společnostmi na tomto trhu působícími.
Samostatnou kapitolu tvoří hlava VI, která upravuje působnost ČTÚ i samotného ministerstva. Bylo již vícekrát kritizováno, že do jednotlivých odborných zákonů je vpašováno něco navíc, co s tématem sice zdánlivě souvisí, ale ve skutečnosti, jako v tomto případě, se jedná o oblast, která je v tomto návrhu zákona nadbytečná.
Přes tyto zjevné nedostatky nenavrhnu zamítnutí zákona jako celku. Zákon o elektronických komunikacích je nezbytností a při výkonnosti Ministerstva informatiky České republiky by jeho další neexistence byla neúnosná.
Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji. A nyní vystoupí paní místopředsedkyně Miroslava Němcová, připraví se pan poslanec Petr Pleva.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Vážená paní místopředsedkyně, vážené kolegyně, vážení kolegové, já bych se chtěla věnovat tomuto zákonu, ale pouze dílčím způsobem, to je způsobem, který se dotýká pouze jedné části zákona, a to je zejména části 14., která mění dosavadní zákon, který upravuje rozhlasové a televizní vysílání v České republice. Mám několik spíše obecných připomínek k těmto úpravám. Určitě je možné o nich vést diskusi, zda cítíme, že dosavadní vymezení, tedy vymezení, které je navrženo tímto novým zákonem, bude spíše situaci prospěšné, či spíše bude situaci komplikovat. Nyní tedy spíše k těm obecným připomínkám.
První z těchto připomínek se týká, jak už jsem řekla, části 14., to je návrh novely zákona o televizním a rozhlasovém vysílání. Je zde zmíněna otázka regulátorů trhu mediálního. Jak víme, tak máme zřízeny některé instituce, které regulují rozhlasové a televizní vysílání. Jednou z těchto institucí je přímo Rada pro rozhlasové a televizní vysílání a druhou z nich, která také významně zasahuje do udělování licencí, a nejenom do udělování licencí, je také Český telekomunikační úřad. Já záměrně nechávám stranou ještě další regulační úřad a to je Úřad pro hospodářskou soutěž.
Tomuto návrhu zákona, který máme před sebou, bohužel nepředcházela důkladná diskuse o tom, kolik regulačních orgánů opravdu potřebujeme. Jestliže jsem řekla, že přímo máme dva, nepřímo další, tak možná v té diskusi stálo za to zvážit, zda se tyto úřady nedají sloučit do jednoho jediného - takový model známe, existuje ve Velké Británii - a možná že tato koncepce by nám jako politikům ušetřila některé velké politické války, které zde vedeme, provozovatelům rozhlasového a televizního vysílání by usnadnila život, protože by byla dána jasná pravidla, a měli by z toho bezpochyby zisk i ti, kteří rozhlasové a televizní vysílání sledují.
Druhý okruh obecných připomínek se týká toho, v jakém stavu je současný mediální zákon, jaké podmínky mají současní provozovatelé s licencí pro celoplošné televizní a rozhlasové vysílání. Je pravda, že zákon o elektronických komunikacích řeší primárně obor telekomunikační, ale dovolím si vás upozornit na to, že velmi významně také mění právě zákon číslo 251, tedy zákon o provozování rozhlasového a televizního vysílání.
Také bych chtěla podotknout, že vláda se ve svém původním legislativním plánu zavázala, že ještě letos předloží nový, kompletně nový mediální zákon. Chtěla bych říci, že podle mého názoru tento předložený zákon o elektronických komunikacích neřeší vážné dopady na současné prodloužené televizní licence ani případné kompenzace za ztráty v podnikání dosavadních provozovatelů, pokud by došlo k zásahu státních orgánů, například omezení analogických kmitočtů atd. tak, jak navržené znění zákona umožňuje.
Třetí moje obecná poznámka se týká postavení Českého telekomunikačního úřadu, který bezpochyby zaznamenává změnu jak ve své struktuře, tak ve svých kompetencích. Přebírá nebo doplňuje některé pravomoci, které dosud byly uděleny Radě pro rozhlasové a televizní vysílání, určitým způsobem musí kooperovat jinak než dosud s Úřadem pro hospodářskou soutěž, může zde být dokonce - a toho já se obávám - duplicita některých regulačních kroků. Postavení Českého telekomunikačního úřadu má různé roviny ve vztahu k Ministerstvu informatiky, které je odvolacím orgánem. Má různé roviny k vládě, to se týká zejména jmenování a odvolávání členů rady Českého telekomunikačního úřadu pro neplnění povinností bez soudního přezkumu atd. Domnívám se, že v tomto ohledu by stálo za to diskutovat o tom, zda ten návrh, tak jak nám byl předložen, je dostatečně dořešený a zda spíše nezneprůhledňuje dosavadní praxi.
Moje čtvrtá obecná poznámka se týká digitálního vysílání. Všichni víme, že to je technologie, která zcela změní dosavadní mediální prostor, dosavadní mediální působení. Víme, že přinese plusy pro zákazníky, tedy pro ty, kteří sledují televizi či sledují rozhlas. Bude jiná kvalita, pokud se týká technických parametrů, samozřejmě jiná nabídka, pokud se týká rozsahu vysílání.
Já se potýkám s tím, že podle programového prohlášení vlády měla být zpracována národní strategie přechodu na digitální rozhlasové a televizní vysílání, a tento návrh řeší pouze dílčí věci, a to pouze v přechodných ustanoveních, neřeší systémový postup při udělování licencí a vztahy mezi jednotlivými účastníky digitálního vysílání. Určitě tento bod musí být podroben odborné diskusi v příslušných parlamentních výborech či komisích.
Já bych chtěla ještě podotknout to, že onu národní strategii přechodu na digitální rozhlasové a televizní vysílání dosud k dispozici nemáme a že přijetím tohoto zákona jaksi předjímáme její znění. Neříkám, že to je nutně špatné. Pouze konstatuji to, že určitě ve sledu logických kroků by bylo dobré znát, jaké záměry, jakou představu má vláda, stát, a této představě podřídit potom legislativní proces, než konat naopak. To znamená navrhnout zcela zásadní novelu toho zákona, který tento prostor velmi výrazně definuje, a teprve po této definici přizpůsobit vládní strategii budoucího rozvoje. To se mi zdá, že je zcela postavené na hlavu.
Pokud bych měla přejít spíše k některým podrobnějším připomínkám - a jsem si vědoma toho, že ty budou spíše obsahem diskuse v rámci druhého čtení tohoto zákona - tak bych chtěla předem upozornit, že mám pocit, že je potřeba věnovat se v rámci této části zejména § 163, kde jsou různá ustanovení týkající se kompetencí Českého telekomunikačního úřadu a Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.
***