(19.10 hodin)
(pokračuje Němcová)
Myslím si, že se jedná o velmi renomovaná stanoviska. Pokud bychom se chtěli tady vzájemně přetlačovat, zda sílu mají více levicové argumenty, či pravicové, tak bych vás chtěla v tuto chvíli soustředit na to, co k tomuto návrhu zákona říká Ústav práva a právní vědy. Nebudu číst všechny argumenty. Snažila jsem se vybrat jenom zásadní. O některých zde zmínka padla, o některých nikoliv.
Prvním bodem, který si myslím, že stojí za to, abychom nad ním více přemýšleli, je to, zda má být trestní právo upraveno pouze jednou normou, nebo zda se této oblasti má týkat norem více. Jak předpokládá návrh zákona, který právě projednáváme, budou existovat také jiné normy, které se budou trestním právem zabývat. Taková legislativní politika je z právního pohledu nepřijatelná, neboť odpírá moderním trendům trestního práva posledních desetiletí. Tímto trendem je vlastní trvání na principu právní jistoty, a to zvláště v právním odvětví trestního práva, kde musí být princip právní jistoty v absolutním epicentru pozornosti zákonodárce. Pokud by měly být právní normy, respektive skutkové podstaty trestných činů rozesety do několika různých právních norem, nebylo by to, eufemisticky vyjádřeno, vhodné, ale spíše se pro to hodí jiná slova. Bylo by to v diametrálním rozporu s principem právní jistoty zahrnujícím dostupnost seznatelnosti právní normy.
Druhou oblastí vedle této, to znamená vedle toho, že budeme mít skutkové podstaty trestných činů obsaženy v několika normách, je druhá oblast, a tou je vágní terminologie. Je možno uvést, že zákon předkládá věty ve znění "Není-li to z povahy věci vyloučeno.", ale v souvislosti s trestním právem je třeba je posuzovat jako věty, které by měly být v podstatě vypuštěny, a popis toho, co má být v trestním právu postiženo, musí být pokud možno co nejpřesnější. V situaci, kdy je podle statistik Ministerstva spravedlnosti České republiky téměř 60 % rozsudků soudů prvního stupně rušeno odvolacími soudy pro rozpor se zákonem, si lze dost dobře představit, jaké interpretační potíže budou mít soudy s určováním pojmu povahy věci. Široký prostor pro volné uvážení policejního orgánu, zda se na nějaké jednání bude vztahovat ustanovení trestního zákona, či nikoliv, si lze představit spíše v autokratickém státu - píše studie - preferujícím branněbezpečnostní politiku, ne však již ve státě právním, jehož prioritou je bezpodmínečné trvání na požadavku právní jistoty občanů a předvídatelnosti práva.
Třetí poznámka je spíše k tomu, na koho se zákon vztahuje a na koho se nevztahuje. Osobami, které jsou z odpovědnosti za trestný čin vyloučeny, a myslím, že zde o tom hovořil pan poslanec Pospíšil, jsou Česká republika, Česká národní banka a územní samosprávné celky, které nejsou podle předkládaného návrhu zákona trestně odpovědné. To však nevylučuje trestní odpovědnost právnických osob, na jejichž činnosti se Česká republika nebo územní samosprávné celky účastní anebo které s majetkem České republiky a územních samosprávných celků hospodaří, popřípadě ji spravují. To, že autoři této předlohy chtěli vyjmout Českou republiku a některé další veřejnoprávní subjekty z působnosti uvedeného zákona je logické jen zdánlivě. Ve skutečnosti je to však důkazem dokonalé absurdity celého návrhu zákona. Ten totiž dále opomíjí skutečnost, že osob veřejnoprávní povahy, na jejichž činnosti se Česká republika podílí nebo za jejichž závazky ručí, je v českém právním řádu celá řada. A tyto osoby z působnosti předkládaného návrhu zákona vyloučeny nejsou. Byla zde citována Česká televize, Český rozhlas, Fond národního majetku, Česká konsolidační agentura, Akademie věd České republiky, profesní komory jako advokátní, komora architektů, auditorů, daňových poradců, notářů a podobně, vysoké školy a tak dále. Zákon tak zcela nerovnoměrně a disproporčně, možno říci spíše že nesystémově, činí rozdíly mezi samotnými veřejnoprávními subjekty, z nichž některé z působnosti zákona vyjímá a jiné nikoliv.
Před chvilkou zde hovořila paní poslankyně Eva Dundáčková o tom, kdo vlastně pachatelem může být a kdo nemůže být, a k tomu se vztahuje má čtvrtá poznámka. Vedle toho, co říká § 5 předkládaného návrhu zákona, to znamená, že mohou být trestány osoby, které jsou statutárními orgány, či ten, kdo je oprávněn činit jménem právnické osoby nebo v jejím zastoupení právní úkony, také zaměstnanec při plnění pracovních úkonů, tak vedle tohoto výčtu musíme zmínit ty, kterých se to netýká. Netýká se to pouze osob, jejichž ustanovení do funkce by bylo založeno aktem orgánu státní moci a kterými jsou například správce konkursní podstaty, zástupce správce, předběžný správce, správce podniku, zvláštní správce a podobně. Tyto osoby ustanovené do funkce státem a nakládající s majetkovými hodnotami osob soukromého práva jsou díky svému zákonem založenému specifickému postavení z působnosti uvedeného zákona vyňaty. Naopak výčet osob oprávněných zavazovat právnickou osobu, které jsou do funkce ustavovány standardním způsobem, tedy majiteli právnické osoby, je úplný, jejich trestnost se zakládá v plné míře, což je opětovným důkazem ničím neodůvodněné favorizace osob práva veřejného nad osobami práva soukromého. Rozsah trestní odpovědnosti, a to zde zmínila myslím i paní zpravodajka, stanovený tímto zákonem v podstatě vylučuje možnost vyvinění se právnické osoby a nastavuje princip objektivní odpovědnosti za zavinění, což je v trestním právu jev nevídaný. Autoři z Ústavu práva a právní vědy shrnují, že předkládaný návrh zákona a také trestního zákona jde proti současným trendům, které ve zvýšené míře chrání právě osoby soukromého práva proti vůli státní moci, spíše zvůli státní moci by zde možná mohlo být, a tento zákon vrací české trestní právo z hlediska nejen jeho filozofické koncepce, ale i z hlediska jeho právní kvality do období hluboké minulosti. Z tohoto zákona je vidět, že pojetí tvůrců je spíše zákonem jakýmsi neumě skrývaným kladivem na čarodějnice, v daném případě podnikatele.
Další výhrady by bylo jistě možno uvádět. Autoři studie se táží, zda řada nedůsledných a neodůvodněných návrhů pramení z toho, že zpracovatelé návrhu zákona neznali právo, či zda tak činili záměrně. Ale to ponechávám na vašem vlastnímu uvážení.
Závěrem této studie musím říci větu, se kterou naprosto souhlasím. Tato věta říká toto: "Přijetí předkládaného návrhu zákona vnímá ústav z tohoto důvodu tedy jako ryze politický akt, který má bohužel s právem velmi málo společného."
Tolik jsem tedy citovala ze studie Ústavu práva a právní vědy k tomuto návrhu zákona. Sama se připojuji ke všem, kteří zde navrhli zamítnutí této normy v prvním čtení. Děkuji vám za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Děkuji. Paní místopředsedkyně byla poslední přihlášenou do obecné rozpravy. Táži se, zda se někdo další hlásí z místa. Jestliže tomu tak není, obecnou rozpravu končím.
Nyní se ptám pana navrhovatele a poté paní zpravodajky, zda chtějí vystoupit se svými závěrečnými slovy. Je tomu tak. Prosím, pane ministře.
Místopředseda vlády a ministr spravedlnosti ČR Pavel Němec: Vážená paní místopředsedkyně, milé dámy, vážení pánové, závěrečné slovo bude stručné.
Musím konstatovat, že nejsem schopen se vyjádřit úplně ke všem aspektům, které provázely přípravu tohoto zákona. Konstatoval jsem zde ve svém úvodním slově jeden fakt, a sice že tento návrh zákona byl odeslán předchozí vládou do Poslanecké sněmovny, takže jsem vznik tohoto zákona, přiznám se, sledoval spíše z pozice člena vlády, který k němu uplatňoval řadu připomínek.
***