(17.30 hodin)
(pokračuje Grospič)
Rovněž omezení možnosti individuálních zaměstnanců využívat vyšších výhod vyšších kolektivních smluv. Zápornou stránkou je určitě i vysoká administrativní náročnost a nedokonalé prokazování legitimity subjektů navrhujících rozšíření vyšší kolektivní smlouvy na další zaměstnavatele. Pluralita zde nepřihlíží k předloženému návrhu a navíc i při splnění stanovených podmínek reprezentativnosti subjektů dojednávajících vyšší kolektivní smlouvy je legitimita rozšiřování dohodnutých závazků na neorganizované další zaměstnavatele sporná. Subjekt s největším počtem zaměstnanců ještě nemusí vždy být většinový, mít ještě většinový počet zaměstnanců v daném odvětví.
Novelu zákona o kolektivním vyjednávání předkládá vláda tedy z ústavněprávních důvodů s cílem upravit institut rozšiřování závaznosti vyšších kolektivním smluv nově. V podstatě stát postupuje svoje kompetence organizacím zaměstnavatelů a zaměstnanců, které vyšší kolektivní smlouvu uzavřely. Místo současné funkce rozhodovací bude tedy stát nově plnit pouze funkci evidenční. V této souvislosti vstupuje do popředí otázka, zda legitimita rozhodování o tak závažných problémech, kterými bezesporu cena práce a personální náklady jsou, prostřednictvím největších organizací zaměstnavatelů a zaměstnanců je za současného stavu odborové a zaměstnanecké organizovanosti rovnocenná s legitimitou postavení státu. Funkční by bylo tedy zabezpečit obvyklé a přiměřené výhody zaměstnanců v malých organizacích, samozřejmě také zdravotně postiženým.
Přes uvedené nedostatky se domnívám, že lze doporučit propuštění předloženého vládního návrhu do dalšího čtení.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji vám, pane zpravodaji. Otevírám obecnou rozpravu. Mám přihlášku od paní poslankyně Aleny Páralové. Prosím ji, aby se ujala slova.
Poslankyně Alena Páralová: Děkuji za slovo. Vážený pane místopředsedo, vážení členové vlády, dámy a pánové, Ústavní soud obdržel dne 8. listopadu roku 2002 návrh skupiny 52 poslanců Občanské demokratické strany na zrušení ustanovení § 7 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání. Návrh se týkal neústavnosti diktátu rozšiřování vyšších kolektivních smluv sjednaných velkými firmami a zaměstnavatelskými svazy s odbory na tisíce malých a středních firem bez ohledu na jejich stanovisko a na jejich podmínky podnikání.
Plénum Ústavního soudu po ústním jednání dne 11. června 2003 rozhodlo takto. Cituji: "Ustanovení § 7 zákona č. 2/1991 Sb., o kolektivním vyjednávání, se dnem 31. března 2004 zrušuje." Ústavní soud dal tedy poslancům Občanské demokratické strany za pravdu v tom, že Vladimír Špidla podepisoval tisíce vyšších kolektivních smluv v rozporu s Ústavou České republiky.
Tiskem 721 nám nyní vláda předkládá návrh na změnu zákona o kolektivním vyjednávání a zákona o zaměstnanosti, kterým se snaží legislativně reagovat na výše zmíněný nález Ústavního soudu, vydaný pod spisovou značkou P1 US 40/02, publikovaný ve Sbírce zákonů, ročník 2003, pod číslem 199.
Jak tedy řeší vláda svým návrhem požadavek Ústavního soudu? Ústavní soud vyslovil tři základní požadavky, které musí být splněny, aby právní úprava rozšiřování závaznosti vyšších kolektivních smluv mohla být považována za odpovídající ústavním principům. Za prvé: Byl vysloven požadavek na splnění podmínky reprezentativnosti. Za druhé: Šlo o požadavek výjimečnosti, to znamená, že rozšíření kolektivní smlouvy vyššího stupně lze přijmout toliko v mimořádně odůvodněných případech veřejného zájmu. Za třetí: Ústavní soud vyslovil podmínku možnosti soudního přezkumu, tj. zajištění základního práva na soudní ochranu.
Bohužel musím konstatovat, že tvrzení vlády, že podmínky Ústavního soudu byly v tomto návrhu zákona splněny, není pravdivé. Vláda totiž v důvodové zprávě cituje z nálezu Ústavního soudu pouze úryvky vytržené ze souvislostí a tímto postupem dospívá k vlastní, vysoce účelové interpretaci názorů vyslovených Ústavním soudem.
Ani jedna ze tří výše uvedených podmínek není předloženým zákonem splněna. Podmínka reprezentativnosti smluvních stran kolektivních smluv vyššího stupně je stanovena v § 7 odst. 2 velmi měkce, takže vůbec nemusí jít o zaměstnavatele s většinovým podílem na trhu nebo s většinou zaměstnanců, a plošné rozšiřování kolektivních smluv vyššího stupně na celá odvětví zcela ignoruje požadavek na výjimečnost. O možnosti soudního přezkumu, což je třetím požadavkem nálezu Ústavního soudu, není v předloženém zákoně vůbec žádná zmínka.
Naprosto nepřijatelná pro malé firmy a jejich zaměstnance je skutečnost, že v novém návrhu na rozdíl od postupu uplatňovaného do března 2004 není rozšiřování kolektivních smluv vyššího stupně vůbec prováděno právním předpisem, ale pouhým takzvaným sdělením Ministerstva práce a sociálních věcí ve Sbírce zákonů. Ministerstvo by v případě přijetí tohoto zákona při splnění zákonných podmínek - a připomínám, že podmínek uvedených v zákoně, který nerespektuje ústavu naší země - bylo povinno rozšíření kolektivních smluv vyššího stupně na všechny podniky odvětví provést bez ohledu na ostatní zákony. Tímto způsobem by zaměstnavatelům a zaměstnancům byly ukládány povinnosti, aniž by to bylo provedeno cestou zákona či alespoň cestou prováděcího předpisu. Ministerstvo práce a sociálních věcí bude povinno rozšířit závaznost vyšší kolektivní smlouvy, jestliže navrhovatelé ze zájmových skupin splní lehce a bez problémů danou podmínku reprezentativnosti, přičemž nebude moci ani požádat o opravu právních vad obsahu kolektivní smlouvy. Rozšíření kolektivní smlouvy vyššího stupně se tak stane nárokem.
Skutečnost, že rozšíření nebude provedeno právním předpisem, ale jen oznámením ve Sbírce zákonů, je evidentně v rozporu s článkem 2 odst. 4 Ústavy České republiky, s článkem 2 odst. 3 a článkem 4 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle nichž nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá. Rozhodování zájmových skupin se dostává v naší zemi nad zákon. Nevolení úředníci a zájmové skupiny budou bez kontroly volených ústavních orgánů a bez možností odvolání k soudu ovlivňovat na základě tohoto zákona životy našich občanů.
Jediné přijatelné řešení by bylo, kdyby rozšiřování kolektivních smluv vyššího stupně bylo prováděno cestou správního rozhodnutí, v němž by byla vážena ekonomická situace každého podniku. Tím by byl vyjádřen i veřejný zájem, který jako podmínku vyslovil Ústavní soud, a současně by byla dána možnost opravných prostředků, včetně řízení v rámci správního soudnictví.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, jsem hluboce přesvědčena o tom, že navrhovaná právní úprava nepředstavuje dostatečnou reakci na názory vyslovené Ústavním soudem.
***