(15.50 hodin)
(pokračuje Jičínský)
Chci říci jednu věc, že někdy skutečně - a už o tom kolegové hovořili - máme zkreslený názor na veřejnoprávní televizi tím, jak se nám líbí, anebo nelíbí, a většinou nelíbí, její zpravodajství. V této souvislosti připomínám malou epizodu, že tehdy v době televizní krize jsem já měl jiný názor než Pavel Dostál a byl jsem velmi tvrdě proti tzv. televizním rebelům. Těm kolegům, kteří tu nebyli, doporučuji, ať se tedy podívají na tehdejší diskusi na tomto plénu, protože myslím, že v mnohém nám může i k této situaci a k tomuto rozhodování přispět.
Ale podstatné je teď to, a v této obecné rozpravě už asi nemá cenu uvádět nějaké další argumenty, hodně jich bylo řečeno, a já myslím, že je možné, aby postoupily oba návrhy do druhého čtení, aby do druhého čtení výbory věci zpracovaly, paní poslankyně Fischerová se vyjádřila i k námitkám vlády a myslím, že bude možné tyto podněty k tomu, aby předlohy byly spraveny, pozitivně využít.
Nechci přetahovat dobu, aby kolegové měli možnost se ještě před svátky rozloučit, popřát si nový rok. Přeji vám to tedy také a končím své vystoupení. (Potlesk.)
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji. Slovo má pan kolega Petr Pleva.
Poslanec Petr Pleva: Vážený pane předsedající, dámy a pánové, přijde člověk do supermarketu, zavolá si prodavačku a řekne: Tady máte sto korun, něco mi za to dejte. Co udělá prodavačka? Asi zavolá ochranku. Tak mi to trochu připomíná, co dělá Poslanecká sněmovna právě s tímto zákonem. A abych nebyl tak přísný na Poslaneckou sněmovnu, tak Poslanecká sněmovna si neobjednává cokoli, ale vymezila to docela přesně. Za tu stokorunu chce potraviny a už je jí jedno, zdali jí prodavačka do nákupního košíku dá kaviár, nebo pečivo.
My totiž začínáme s tím, že vymezujeme, kolik mají veřejnoprávní média dostávat peněz, ale nevymezujeme to, co za ty peníze mají posluchačům a divákům poskytovat. Myslím, že to je základní problém a základní nedostatek, který se vyskytuje nejen v tomto zákoně, ale i ve všech novelách zákona o České televizi a Českém rozhlase, které poslední dobou putují touto Sněmovnou. Já zde na tento problém opakovaně upozorňuji a musím říci, že opakovaně marně.
Vím, že již v roce, a tuším, že to bylo buď 1997, nebo 1998, stálá komise pro sdělovací prostředky se ztotožnila s tímto názorem, že je potřeba přesněji definovat veřejnou službu, protože ve stávajících zákonech o České televizi a Českém rozhlase je tato veřejná služba vymezena velmi vágně, a pověřila Ministerstvo kultury, aby takovou definici připravilo. Ministerstvo kultury za zhruba těch šest let nebylo schopno předložit takový návrh, abychom si skutečně nekupovali to obecné zboží nebo ty obecné potraviny, ale abychom si přesně řekli, co má veřejná služba obsahovat, a na základě toho si také řekli, kolik má tato naše objednávka stát. (V sále je neustále ruch, na který je předsedající upozorněn jedním z poslanců.)
Místopředseda PSP Ivan Langer: Promiňte, pane poslanče. Přesně v tuto chvíli jsem chtěl také zasáhnout. Poprosím vás, abyste se šli objímat, líbat a dělat podobné věci mimo tento jednací sál. Toto bude s největší pravděpodobností poslední vystoupení. Abych předešel žádostem o přestávky na kluby, tak sděluji, že nebudeme hlasovat. Vydržte prosím do ukončení vystoupení pana poslance Plevy, a potom se rozlučte. Prosím opravdu o klid.
Poslanec Petr Pleva: A nyní mi dovolte, abych se konkrétně zmínil o předložených návrzích. Napřed si dovolím mluvit o tom pozdějším návrhu, to znamená návrhu, který předložil kolega Talíř, kolegyně Fischerová a další, který upravuje výši poplatku a i výběr poplatku.
V důvodové zprávě se říká, že bude zlepšen výběr poplatku, protože dobře víme, že právě nedovýběr je největší bolest, která trápí jak Českou televizi a Český rozhlas, a každé další zvýšení poplatku jen znamená to, že další skupina lidí přestává tento poplatek platit a finanční efekt není zdaleka takový, jak by teoreticky měl být. Kolegové se pokusili jít tzv. řeckým modelem, tudíž zavést poplatek za přípojku elektrického proudu, nicméně ponechali v zákoně také prastarý koncesní způsob, který je vlastně ještě z doby úplných začátků rozhlasu, televize tehdy ještě neexistovala, kdy jste si museli koupit koncesi od Českého rozhlasu, a teprve na základě této koncese vám prodali rozhlasový přijímač. Tento princip je samozřejmě velmi zastaralý, v dnešní době již nemoderní a nefunkční, ale tímto skloubením těchto dvou modelů dohromady vznikl kočkopes, který spíše ztíží vybírání poplatku, protože skutečně dochází k právní nejistotě, jak je tento poplatek konstruován, než aby ho zlepšil.
Odhlášení přijímače, které se dnes děje jednoduchým oznámením na České poště, je řešeno tím, že musí být dokladováno čestným prohlášením. Toto čestné prohlášení ovšem není navrhováno jako úředně ověřené čestné prohlášení, ale čestné prohlášení pouze na nějakém papíru, který k tomu napíše každý, a zase nebude výsledek žádný. Další nějaké mechanismy, které by zlepšily výběr rozhlasového a televizního poplatku, v zákoně obsaženy nejsou a domnívám se, že ty, které tam obsaženy jsou, jsou velmi, ale velmi neúčinné.
Další problém tohoto zákona nebo takový mýtus je, že vlastně je rozhlasu a televizi stejným způsobem zvyšován poplatek za tu dobu, kdy jim poplatek zvyšován nebyl. Stačí si ovšem vzít tužku a papír a spočítat, že Českému rozhlasu je navyšován poplatek o 22 %, zatímco České televizi o 33 %. Přestože Česká televize zatím nedostala uloženu žádnou povinnost a Českému rozhlasu jsme zákonem uložili další povinnost - mít v každém kraji studio, které bude samostatně vysílat zpravodajství pro onen kraj. Jedná se o nově vzniklé kraje, protože ve starých krajích už Český rozhlas studia měl. Toto jsou velké náklady jak investiční, tak samozřejmě také nemalé náklady provozní, které jsou vlastně stálé náklady. Na tuto novou povinnost, kterou Český rozhlas skutečně začal plnit a plní ji, nedostal ani korunu. Přesto je mu teď zvyšován poplatek pouze o 22 %, kdežto České televizi, která tuto povinnost uloženou neměla, je zvyšován poplatek o 33 %.
Chtěl bych se zeptat navrhovatelů, jak dospěli k těmto číslům, k tomuto navýšení, zda to bylo jen nějakou náhodou, nebo zda si jen řekli požadavky veřejnoprávních médií, aniž by se sami zamýšleli a verifikovali nějak tato čísla, a jen je mechanicky přepsali do zákona.
Dále bych se tady chtěl vyjádřit k dalšímu mýtu, který zde také zazněl z úst některého předřečníka, že Česká televize má v Evropě nejméně reklamy. Není to pravda, protože minimálně dvě veřejnoprávní televize v Evropě - je to britská BBC a finská YLE - nemají žádnou reklamu. A ještě teď speciálně k finské YLE, což je zase tradovaný mýtus, který se traduje i mezi tzv. mediálními odborníky, že YLE sice nemá žádnou reklamu, ale komerční televize jí platí poplatek ze své reklamy.
***