(16.50 hodin)
(pokračuje Exner)
Začal mluvit o tom, že v současné době jsou v Iráku ozbrojené síly, aby zabránily terorismu, a spojil to s tím, jako by to tak bylo od začátku. Ale všichni dobře víme, že terorismus nebyl na samém začátku bombardování a útoku na Irák důvodem k tomuto. Byly to skutečně tzv. zbraně hromadného ničení. Pan ministr mluvil o tom, že vojska jsou dneska nadějí pro Irák, lid, který má touhu po demokratizaci, a je to skutečně tak. Protože současný stav je takový, že pokud by tam nebyl jakžtakž udržován "pořádek pomocí vnějších ozbrojených sil", zvítězily by patrně extremistické náboženské teroristické skupiny, protože ostatní síly, které mohly udržovat v Iráku pořádek, včetně demokratických antisaddámovských, byly bohužel velmi oslabeny.
Pan ministr mluvil o tom, že situace se opírá o rezoluci Rady bezpečnosti č. 1546 z 8. 6. 2004, ale neřekl kupodivu ani slovo o tom, co bylo do 8. června 2004, o jakou rezoluci Rady bezpečnosti Organizace spojených národů se zásah do 8. června 2004 opíral. Nešlo o to, že by tato rezoluce uznala, že se všechno dělo správně, že by uznala okupaci. Naopak, tato rezoluce uznala jenom situaci, jaká se v Iráku vytvořila, a snaží se vytvořenou situaci řešit. Tato rezoluce Rady bezpečnosti maximálně potvrdila existující nepříznivý stav, vzala ho na vědomí a snad přispěla k tomu, že z okupační správy se stala správa, která nyní je jenom pod patronátem těch, kteří dříve představovali okupační síly.
Na tom nic nezmění ani zvací dopisy, ani jiné věci, protože současná irácká vláda, a bude to tak i s vládou budoucí, je v zoufalé situaci. Mluvíme o tom, že se všichni, mezinárodní společenství, snaží pomoci vytvořit v Iráku armádu, která by mohla sama zajistit bezpečnost země, ale snad je vám všem známo, že situace této armády je tak bídná, že pro nedostatek prostředků na výplaty a z mnoha jiných důvodů velká část naverbovaných vojáků dezertuje, že ti, kteří zůstávají, nejsou vyzbrojeni lépe než sotva lehkými zbraněmi a stojí často proti teroristům a jiným silám, které jsou vyzbrojeny daleko lépe. Koneckonců pan ministr kultury Jazairi, který zde byl připomínán, připomněl ve svém rozhovoru v zahraničním výboru Poslanecké sněmovny smutnou zkušenost, že když chtěl zajistit ozbrojenou ochranu památek, které v průběhu konfliktu utrpěly právě tímto konfliktem, musel si výzbroj pro tuto ochranu zakoupit na černém trhu.
Myslím si také, že je potřeba se opravdu podívat na to, jaký je celkový výsledek operace, která se v Iráku vedla. Myslím si, že nikdo nebude pochybovat o tom, že výsledek, o kterém se snad oprávněně hovoří na irácké straně, přibližně sto tisíc obětí už zhruba před dvěma měsíci, ale také více než 1500 Američanů a desítky příslušníků ozbrojených sil dalších zemí jsou také výsledkem tohoto přinášení demokracie a práva vlády do Iráku. Myslím si, že mnohé americké rodiny, jejichž synové a dcery zůstali v Iráku jako oběti politiky, která se tam vede při nastolování demokracie, budou mít poněkud jiné mínění, než má pan ministr zahraničních věcí.
Konkrétní typický příklad je právě Fallúdža.
Jsem rád, že pan ministr, který se mně přišel vysmívat do první lavice, radši odešel za mě, aby nemusel poslouchat skutečnosti přímo tváří v tvář.
Ano, ve Fallúdži žilo do zahájení operace proti Fallúdži kolem 300 tisíc obyvatel. Před týdnem přinesly noviny zprávu, že několik týdnů po operaci se jich vrátilo do Fallúdži přibližně osm a půl tisíce. Kde je více než 290 tisíc lidí, kterým byla přinesena demokracie? Kde mají žít ti, kterým byly rozbity domy a byli zbaveni nejen majetku, ale často svých příbuzných nebo svého zdraví?
V průzkumech veřejného mínění, které dělají nezávislé agentury, se vyslovuje 70 až 80 % Iráčanů proti přítomnosti ozbrojených sil každopádně s blízkým výhledem, včetně vlády, která si uvědomuje, že bez těchto sil by v Iráku pravděpodobně nastal ještě větší chaos. To je také postoj, který jsem osobně slyšel od pana ministra Jazairiho, který zde byl citován. Ano, v současné době vláda, ve které on je, není schopna bez cizích vojsk zajistit v Iráku bezpečnost. Ale základním cílem Komunistické strany Iráku, a dokonce velké většiny členů vlády, která v současné době v Iráku je, jak řekl pan ministr Jazairi, co nejrychlejší odchod dříve okupačních, nyní ozbrojených sil, které pomáhají dočasné vládě.
Jestliže se mluví ve vystoupení pana ministra o vyklizení prostoru teroru, pak je potřeba si uvědomit, že bohužel celá operace možná jako tzv. kolaterální výsledek měla ne vyklizení prostoru teroru, ale učinění z Iráku cvičiště pro teroristy z velké části světa.
Jestliže, a s tím je možné souhlasit, nejlepší kontrolu toho, jak to v Iráku vypadá, přinášejí kamery a fotoaparáty, novináři atd., pak by bylo jenom dobře, aby pan ministr Svoboda kromě toho, na co se asi díval dosud, se díval na to, čeho jsou plné noviny i u nás, které je možné si například jako fotografie, celé seriály ze zničené Fallúdže nebo z nemocnic, najít. Koneckonců to, že jeden z prvních cílů operace ve Fallúdži byla nejdřív nemocnice na okraji města se skladem léků a později centrální nemocnice s nemožností vyvézt odtamtud i zraněné lidi, že jsme koneckonců v mnoha opakovaných záběrech v našich televizích viděli zastřelení iráckého občana, který byl zraněn, právě v této nemocnici americkým vojákem, a i když připouštím, že může jít o individuální selhání, pak bohužel musím konstatovat, že celé seriály, fotodokumentace a videodokumentace ukazují, že nejde o selhání, ale že jde o politiku ničení toho, co tzv. nepřítel má to nejcennější - logistického, průmyslového a ekonomického zázemí a možnosti spravovat vlastními silami svou zemi.
Pane ministře, byl bych velice rád, kdybyste přijal jako možnou argumentaci nejen to, co se vám zdá na základě zpráv, které snad dostáváte z ministerstva zahraničních věcí Spojených států amerických, ale to, na co jste se sám odvolával jako základní zdroje - mezinárodní organizace, zprávy novinářů a evidentní porušování lidských práv ze strany nejen vojáků Spojených států amerických, ale i dalších okupačních vojsk v Iráku. Připouštím, že je to někdy zoufalství těchto lidí, kteří byli vystaveni do situace, na kterou snad ani nebyli připraveni. Vždyť přece vojáci Spojených států amerických a Velké Británie přicházeli do Iráku s představou, že nesou svobodu a jsou osvoboditelé této země. Ale zakrátko to nějak selhalo.
***