(12.50 hodin)
(pokračuje Bartoš)
Je to 32 %, dámy a pánové. U nás je to 8 %. Kolikrát to ještě bude muset být napsáno a dokázáno, aby to naši sociální demokraté zaznamenali a přestali konečně tvrdit tyto nesmysly?
Ví premiér a celá socialistická vláda, která se dnes ve svatém ideologickém zápalu chystá zabít další pokus o reformu financování studia na vysokých školách, že jedním z hlavních cílů, který se rozhodl Blair jako reformu dosáhnout, je odpoutat rozhodování mladých lidí o studiu od sociální situace výchozí rodiny, a naopak je více svázat vlastní představou o životním úspěchu? Pokud to neví, stačí nahlédnout do britské Bílé knihy, která vyšla v roce 2003. Tam to stojí jako jedna z hlavních tezí.
To je tak těžké pochopit, že v situaci rozpočtové nouze, ze které se hned tak nedostaneme, je jedinou cestou, jak zabránit tomu, aby se nedostatkové vysokoškolské vzdělání stalo výsadou jen vyšších sociálních vrstev, zavést takový systém financování studia, který umožní vybrat školné od těch, kteří platit mohou, a naopak finančně pomoci těm, kteří ani dnes studovat nemohou?
To je tak těžké pochopit, že vzdělání je jednou z nejlepších a nejbezpečnějších životních investic, jejichž návratnost u nás stále stoupá? Proč teď bráníme mladým lidem tímto způsobem investovat? Proč jim naopak nepomůžeme například zaplatit školné pomocí podpůrných programů nebo až budoucích výnosů, tzn. z příjmů, kterých dnešní studenti dosáhnou jako absolventi vysokých škol? Tedy tak, jak to činí například vlády ve Velké Británii, v Austrálii nebo na Novém Zélandu. A nový je příklad, který zmínil kolega senátor Roubíček, ve Vietnamu a v Číně.
Ti, kteří se dnes svým hlasováním snaží znemožnit zahájení seriózní politické debaty o finanční spoluúčasti studentů, nevědí nebo nechtějí vědět, že v první řadě nejde o finanční efekt reformy, ale o zvýšení účinnosti celého systému. To je tak těžké, dámy a pánové, pochopit, že každá desetikoruna pocházející od klienta přidaná k tisícovce od státu zvýší efektivitu využívání veřejných prostředků? Dokud studenti nebudou vysokými školami vnímáni jako platící klienti, kteří mají zájem dostat za své peníze kvalitu, budou školy studenty dál používat jen jako rukojmí v boji o vyšší dotace, za které se bude na školách pohodlně žít i těm, kterým o kvalitu poskytovaného vzdělání a úspěch absolventů škol na trhu práce a v životě vůbec nejde.
Copak není zřejmé, že volba oboru až s plným vědomím, že do svého vzdělání také trochu investuji, bude mnohem odpovědnější než dnes, když studenti přecházejí ze školy na školu a zaparkovávají se například na technice a znovu a znovu se pokoušejí dostat třeba na psychologii nebo na práva? Toto je podle vlády efektivní čerpání veřejných prostředků na tak cenný a nedostatkový statek, jakým je vysokoškolské vzdělávání?
Copak vláda, která se dnes očividně chystá zavelet o tomto zákonu, dále neví, že 70 % občanů bez ohledu na politickou orientaci a volební preference se domnívá, že systém založený na školném a půjčkách by umožnil studovat většímu počtu zájemců o studium? Copak nikdo z vládních poslanců neviděl výsledky výzkumu, které říkají, že 8000 školného by naprostá většina studentů zvládla bez větších problémů?
Já poprosím paní kolegyni Orgoníkovou prostřednictvím předsedajícího, aby na mne nepoužívala vulgární výrazy a chovala se slušně. (Smích.)
Neřekl bych, že tyto argumenty vláda nevidí, spíše je vidět nechce. Chtít navrhnout podrobné a potřebné reformní znění a pokoušet se je prosadit není tak jednoduché a prvoplánově populární jako moje hrátky se slovy a čísly. A tak nás ke škodě věci budou dál naši kolegové strašit školným a slibovat nesplnitelné. A pokud někdo jiný přijde s návrhem, utlučou jej, ale to nikoliv argumentací, ale podobnými účelovými a nelogickými pseudoargumenty, jak to předvedli ve stanovisku vlády k projednávanému textu.
Na návrh osvobodit vysoké školy od daně z příjmu totiž vláda reaguje kouzelnou formulací - cituji: Osvobození veřejných vysokých škol od daně z příjmu je nesystémové. Kromě toho je daňové zvýhodnění veřejných vysokých škol zčásti obsaženo ve vládním návrhu novely zákona o daních z příjmů. Jinými slovy vláda, která jinak hýří výjimkami, jak se jí to momentálně hodí, říká: osvobodit vysoké školy od daně z příjmů je nesystémové, zatímco jejich daňové zvýhodnění je správným systémovým krokem. Je to docela zajímavá logika.
To všechno, co jsem řekl, neznamená, že projednávaný návrh chci nekriticky obhajovat. Ani já nejsem současnou podobou návrhu příliš nadšen. Musím říct, že mám poněkud jinou představu o tom, jak by se studenti měli na financování svého vzdělávání podílet a zejména jak by stát a školy měly studentům z nízkopříjmových rodin finančně pomáhat. Například zavedením možnosti studijního spoření. Jsem připraven vést debatu o dalších pasážích zákona. Nemyslím si však, že jen proto, že text není napsán zcela v souladu s politickými a programovými dokumenty Občanské demokratické strany, by měl být tento návrh zamítnut jako nepatřičný.
Myslím, že i našim kolegům ze sociální demokracie by mělo být jasné, že za konkurenceschopností ekonomiky v nejúspěšnějších zemích je ohromný růst vzdělání, který ani při nejlepší vůli nelze plně financovat z veřejných zdrojů. A je-li to jasné, potom udělat byť jen malý krok správným směrem je lepší než nedělat nic.
Premiérova představa, že to ještě patnáct let počká, je děsivá a svědčí buď o politickém alibismu, nebo o totální neznalosti dané problematiky. Tisícům mladých lidí toužícím po vzdělání budeme pořád jen slibovat, že možná, až někdy přijde nějaký kouzelník, dostanou šanci na přijetí bez korupce či biflování nesmyslů, které jsou v přijímacích testech. A nakonec jen proto, aby jich bylo možné od bran vysokých škol odehnat co nejvíce. A to proto, že na jejich studium stát nemá peníze a připlatit si studenti nesmějí, o šanci na půjčku ani nemluvě. Pokud to tak půjde dál, konkurenceschopnost České republiky, o které máme sice stále vysoké mínění, ale která byla vždy založena na vysoké vzdělanosti našich občanů, se může po zmíněných patnácti letech stát jen zbožným přáním.
Na Británii před námi už ani nedohlédneme, ujíždí nám už i Estonsko, nezaměstnanost roste, přijímání na vysoké školy představuje stále stejné trauma, nerovnosti v přístupu ke vzdělávání se zvětšují a nespravedlnost v tom, kdo za vzdělání platí a kdo nikoliv, už bije přímo do očí. Na rozdíl od Britů totiž máme smůlu. Na rozdíl od současných i potenciálních budoucích vysokoškolských studentů má náš premiér i ministryně školství pořád dost času.
Podobně jako premiér a ministryně školství i já si uvědomuji, že hlasovat pro zavedení školného není věc, která je jednoznačně populární a za kterou bych si mohl připsat body v politické popularitě. A zcela jistě si to uvědomují i předkladatelé tohoto návrhu zákona. Nicméně nejde, nebo alespoň by, doufám, nemělo jít o popularitu a krátkodobý politický profit a politický kalkul. Diskutovat můžeme o dikci a dílčích parametrech návrhu zákona, je však neoddiskutovatelné, že podstata návrhu míří správným směrem. Proto budou poslanci Občanské demokratické strany hlasovat pro jeho propuštění do druhého čtení.
Dámy a pánové, já vám děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Nyní s faktickou poznámkou paní poslankyně Hana Orgoníková a potom navrhnu postup při projednávání tohoto tisku.
Poslankyně Hana Orgoníková: Vážená paní místopředsedkyně, kolegyně a kolegové, poněvadž pan poslanec Walter zde zmínil, pan poslanec Walter Bartoš zde zmínil, že jsem se k němu nechovala hezky ze své přední lavice, a v podstatě naznačil, že jsem hovořila vulgárně - ale on tak strašně křičel, že mě nemohl slyšet, co já mu říkám. A pokud se domnívá, že když mu říkám, že škodí tím svým projevem tomu zákonu - co je vulgárního na slovu škodí, to teda opravdu nevím. A škodíš tomu, Waltře, škodíš! (Smích a potlesk.)
Místopředsedkyně PSP Jitka Kupčová: Prostřednictvím předsedající.
Kolegyně a kolegové, měla jsem v úmyslu dokončit tento bod ještě před polední přestávkou, ale zdá se to být úplně nemožné. Čekají nás volby, organizační výbor. Mně nezbývá než v tuto chvíli přerušit projednávání v obecné rozpravě. Mám ještě další přihlášené. A po dohodě s panem senátorem budeme pokračovat v projednávání tohoto bodu dnes odpoledne po pevně zařazených bodech. Neumíme to přesně určit, jsou čtyři nebo pět pevně zařazených, ale nebude to problém.
Kolegyně a kolegové, ještě, prosím neodcházejte. Ještě jednou zopakuji, že přerušuji projednávání tohoto bodu v obecné rozpravě.
Nyní dávám slovo předsedovi volební komise.
***