(9.40 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
Parlamentní krize vládnutí a s ní spojené nedůstojné tahanice vládních stran jsou něco, na co si občané bezmála už zvykli. Ne proto, že by se jich tato krize až dosud nedotýkala, ale proto, že jim nic jiného než strpět aroganci společenství s ručeným omezením, které pominulo skutečný výsledek voleb, nezbývalo. Lze snad vyložit jako úspěšné vládnutí stav, kdy neuvěřitelné množství času a sil se až dosud v nefunkční koalici promrhalo v politikaření a zástupných žabomyších válkách? A je možné akceptovat jako výsledky úspěšného vládnutí to, že o klíčových otázkách rozhoduje stále méně občanů? Je úspěchem frazeologie ekonomické úspěšnosti, kombinované se zastrašováním občanů a sociálním vydíráním zaměstnanců, nezaměstnaných, důchodců, nemocných, sociálně slabých rodin?
V roce 2002 ve volbách do Poslanecké sněmovny voliči rozdělili podle předvolebních programů stran mandáty mezi levici a pravici v poměru 111 : 89. Bylo dopředu snadno předvídatelné, že programová shoda vzniklé koalice je vyloučena. Zároveň od počátku nejsilnější vládní strana dávala najevo, že její vlastní programové závazky z doby před volbami byly jen gestem v kampani a že těmto závazkům nadřazuje potřebu kompromisu s programově protikladnými nároky unie a lidovců.
V takto vzniklé konstelaci a při takto od samého počátku vytvářeném koaličním konsensu jsou dnešní kroky KDU-ČSL logickým završením toho, co založila zcela nesourodá koalice. Není proč se divit tomu, že perspektivní a programově uspokojený člen koalice nyní opouští slábnoucího spojence. Etické důvody mohou být jistě dobrou záminkou k odchodu z vlády. Aby ale tomuto zdůvodnění bylo možno uvěřit, musela by se KDU-ČSL ve vládě a v Parlamentě chovat zcela jinak.
Mohu se ptát: Co bránilo lidovcům až dosud navrhnout a podpořit účinný institut majetkových přiznání nebo efektivní zákon o střetu zájmů? Jak se srovnává dosavadní lidovecká strategie strany jako personální agentury s etikou politické reprezentace republiky nebo s bojem proti politické korupci? Odmítali často poslanci, senátoři a ministři KDU-ČSL podporovat racionální návrhy zákonů a potřebná politická řešení vážných ekonomických a sociálních problémů jen proto, že je předkládala Komunistická strana Čech a Moravy, nebo proto, že se jim nehodily z jiného důvodu? Obdobně bych se mohl ptát na to, co určovalo rozhodování sociálně demokratických poslanců a členů vlády.
Věru, zvláštní poměry, ve kterých vítěz voleb založil koalici ne k realizaci předvolebního programu, ale jako alibi, aby předvolební závazky plnit nemusel. Pro obyvatele České republiky mohlo být sotva dostatečnou útěchou, když jim nevýkonná vláda na každém kroku připomínala, že po návratu ODS k moci bude ještě hůře. Podobné útěchy nezní příliš přesvědčivě ani v tomto okamžiku. Jsou málo uspokojivou omluvou a zcela nedostatečným vysvětlením dosavadní vládní bezradnosti a nekoncepčnosti při vyrovnávání se s každodenními problémy státu.
Bez změny stylu vládnutí neobstojí strašení nástupem ODS ani nyní. Takzvaná modrá šance je bezpochyby koncentrátem demagogie a asociálních receptů, které chtějí prohlubovat sociální rozdíly a v konečném důsledku budou eskalovat sociální napětí a provokovat vnitrospolečenský konflikt. Oč lepší je ale politika neschopných a levicové hodnoty opouštějících bezzásadových pragmatiků? Vždyť právě taková politika otevírá prostor a připravuje terén pro asociální pravicové experimenty v režii ODS.
Jaké vlastně máme záruky, že se bude po odchodu lidovců vládnout jinak, odpovědněji a kvalifikovaněji? Odchod KDU-ČSL z nefunkční koalice prospěje českému státu a občanům jen za určitých podmínek. Odpadne ono alibi, kterým až dosud ČSSD omlouvala, proč nemůže dodržet své závazky. Jaké záruky však je schopna dát vláda, že se bude chovat odpovědněji než dosud při řešení katastrofální nezaměstnanosti, například při řešení nezaměstnanosti mladých a hendikepovaných? Co podstatného se změní, aby občan kupříkladu uvěřil, že vláda už nechce dále tolerovat a nepodporuje politickou a hospodářskou korupci a že chce účinně bojovat s kriminalitou? Čím chce přesvědčit, že se bude chovat demokratičtěji než dosud, pokud jde o veřejnou diskusi o tzv. evropské ústavě a o dalších klíčových otázkách evropské integrace? Je celá škála závažných problémů domácí i zahraniční politiky, kde na vině není mediální selhání vlády a vládní koalice, ale selhání kompetenční a politické, deficit demokratického chování a respektu k ústavě a zákonům. Změní se v tomto ohledu styl vládnutí?
A co Stanislav Gross? Veřejností je vnímán jako člověk bez morálních zábran, balancující na hranici zákonnosti. A je vůbec jisté, zda seznam jeho afér opravdu končí? Je prý velmi pravděpodobné, že na povrch vylezou další nesrovnalosti, a to nejen kolem jeho rodinného podnikání.
Dámy a pánové, v době, kdy probíhá naše jednání, jsou v české společnosti a politice nesporné dvě skutečnosti. Tou první je všeobecná nespokojenost společnosti s politikou a hluboká nedůvěra k politické reprezentaci země, tou druhou pak neschopnost a zjevná neochota stran vládní koalice a ODS vnímat a řešit nejpalčivější ekonomické, sociální a politické problémy, které doléhají na neprivilegované občany.
Do tohoto základního rámce logiky zapadá to, co se naplno projevilo ve sporu o majetkové poměry předsedy vlády a fakticky ve střetu lidovců a ODS na straně jedné a ČSSD na straně druhé. Mám tu na mysli programovou nedůvěryhodnost a personální slabost nejsilnější vládní strany a spolu s tím a vedle toho i rozpornost a postupující rozklad akceschopnosti celé vládní koalice, včetně toho, že aktivním spoluhráčem v metodách politické neodpovědnosti i svého druhu katalyzátorem tohoto úpadku a rozkladu je zdánlivě opoziční Občanská demokratická strana.
Co podstatného lze vyvodit z her posledních dvou měsíců? ODS se ujistila, že na jejího sympatizanta účinně působí ostrá opoziční rétorika. Její příznivec si totiž nepřipustí výstižnost přísloví "zloděj volá, chyťte zloděje". Nepředkládá promyšlená řešení a nezaujímá radikální postoje k ekonomickým a sociálním problémům. Nabízí podobně jako v devadesátých letech jednoduché recepty na ekonomický zázrak, tentokrát ne pod heslem kuponové privatizace, ale rovné daně.
Levicový volič prodělal určitý šok z levicové rétoriky a pravicové politiky ČSSD. Nechce být pouhou figurkou ani pouhým divákem, který by jen přihlížel na efekt vypočítanému divadlu. Věrohodnost naší politiky musí plynout z programového základu, ze schopnosti rovnoprávně diskutovat a odpovědně otevřeně posuzovat problémy, kterými žijí naši spoluobčané. Napravo stojí strana tzv. modré šance, která ohrožuje sociální soudržnost české společnosti, její budoucnost a je symbolem bezbřehé korupce i promarněných šancí devadesátých let. V levé části spektra pak zůstává levicová KSČM, která přestála neuvěřitelné množství nenávistných, většinou i otevřeně nedemokratických útoků, a přitom si uchovala svůj levicový program.
***