(9.30 hodin)
(pokračuje Šulc)
Přitom znovu opakuji, že poskytovatelem primární péče jsou pouze praktici, nikoliv krajské úřady, a praktici mají uzavřenu smlouvu nikoliv s krajem, ale s pojišťovnou, a my nemáme žádný právní legislativní podklad donutit lékaře, pakliže s námi nechtějí uzavřít smlouvu nebo si dávají nepřiměřené podmínky, jako je odměna 600 korun za hodinu, s nimi smlouvu uzavřít.
Jenom na závěr k vyjasnění obsahu, o čem se vlastně bavíme. Dříve se to jmenovalo lékařská služba první pomoci, nezaměňovat s tím, protože lékařská služba první pomoci není ukotvena v žádném zákoně. Abych to vysvětlil, tak se zhruba lékařská služba první pomoci rozdělila na dva segmenty. Zhruba z 10 % jsou to opravdu neakutní stavy, zvýšení teploty nebo bolesti hlavy, bolesti zubů, a to stejně zařizují naši praktičtí lékaři. To je tak 10 %. Z 90 % lékařskou službu první pomoci dnes zajišťují kraje prostřednictvím rychlých záchranných služeb, do kterých mimochodem náš kraj každý rok dává 200 milionů. Postavili jsme dvě nová výjezdová stanoviště, koupili 14 sanitek. To je kompetence, která je výhradně v pravomoci krajů. To je služba, kterou děláme prostřednictvím naší příspěvkové organizace, našich zaměstnanců. S tímto způsobem nemá kraj žádné problémy. Naopak si myslíme, že je to v pořádku. Ale 10 % ve vztahu k praktickým lékařům kraje neumějí ošetřit. Není to ukotveno legislativně. Jsem přesvědčen, že naši lékaři se tomu ani nebrání. Jde jenom o to, jakým způsobem budou mít uhrazenu péči o své pacienty ze strany zdravotní pojišťovny.
Jsem rovněž přesvědčen, že pakliže praktický lékař je mým ošetřujícím lékařem, tak je opravdu nikoliv od pondělí do pátku v pracovní době, ale je mým praktickým lékařem 365 dní v roce a odpovídá plně za můj zdravotní stav. Kdo je tady z matek, tak dobře ví, že zejména u malých dětí je ideální, když vás lékař zná odmalička. Pakliže půjdete v nějakém případě zhoršení stavu k cizímu lékaři a on nebude mít vaši zdravotní kartu, neví vaše alergie na různé léky, tak je to ošetření docela nadbytečné. Stejně ten člověk skončí v nemocnici.
To je ze strany Ústeckého kraje na úvod všechno. (Veliký hluk a neklid v sále.)
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji vám, pane hejtmane. Prosím zpravodaje pro prvé čtení, pana poslance Vladimíra Říhu.
Poslanec Vladimír Říha: Vážená paní místopředsedkyně, páni ministři, dámy a pánové, zastupitelstvo Ústeckého kraje se předkládaným tiskem 1080 snaží navrhnout řešení problému, se kterým se naše zdravotnictví potýká od doby transformace. Sám ze zkušenosti, pokud jsem byl v městské samosprávě, vím, že jsme se tím zabývali. Byly doby, kdy ministr zdravotnictví si v tisku dopisoval se zdravotními rady a vzkazoval jim, ať klidně spí, protože garantem péče je stát.
Jak je tato péče zakotvena v naší legislativě? Zákon č. 48/1998 Sb. v § 28 říká, že ke hrazené péči z veřejného zdravotního pojištění patří také péče v akutních případech, kterou poskytují praktičtí a zubní lékaři mimo pracovní dobu, a že také ke hrazené péči patří lékařská služba první pomoci a zdravotnická záchranná služba.
Předkladatel se již zmínil o tom, že v zákoně č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, je v ustanovení § 5 odst. 2 písm. e) uvedeno, že toto nestátní zdravotnické zařízení je povinno se podílet na zajištění potřebných zdravotnických služeb, zejména pohotovostní služby včetně lékařské služby první pomoci, tak jak byla definována v minulých předpisech. V témže zákoně, též v § 5 odst. 2, ale v písm. a), je výslovně řečeno, že zařízení je povinno poskytovat péči v rozsahu, v jakém je poskytování zdravotní péče stanoveno v rozhodnutí o registraci. Zřejmě v tomto bodě nevyužili registrující na začátku své možnosti, aby do registrací zakotvili povinnost poskytování neodkladné pomoci.
Problém lékařské služby první pomoci nebo v novější terminologii pohotovostní služby u nás je specifický v tom, že tradičně u nás dochází k nadužívání, nechci-li říci zneužívání této péče. Výkony, které jsou hrazeny z veřejného zdravotního pojištění, vlastně nestačí pokrýt náklady, které je nutno vynaložit na poskytování této služby. Do doby existence okresních úřadů, to znamená do 31. prosince 2002, tato povinnost byla zajišťována prostřednictvím okresních úřadů.V současné době si tuto službu přehazují jako horký brambor obce a kraje.
Navržené řešení ale představuje řešení, které je krajně nesystémové, protože Česká lékařská komora má podle mého názoru naprosto jiné úkoly, než sama organizovat tuto službu. Stejně tak by bylo třeba velmi dobře zvážit systém financování a způsob, jak tuto službu organizovat. Je pravda, že v sousedních státech s tím nemají problém, ale je to věc dohody lékařů, jejichž okrsky, jejichž obvody sousedí, a lékaři vlastně vytvoří společenství, kde si na základě dohody předávají jednotlivé služby.
Problém je také ten, že naši pacienti, naši lidé využívají tuto službu mnohdy také proto, aby nemuseli čekat ve dne v ordinaci, tedy i v situaci, kterou nelze označit za situaci akutní. V optimálním případě by mnoho takových případů bylo možné řešit telefonickou radou s lékařem, který dobře pacienta a jeho rodinu zná a mohl by radu poskytnout telefonicky.
Z důvodů, o kterých jsem hovořil, že lékařská komora má jiné poslání a že tento problém, který je jistě řešitelný a je správné ho nějakým způsobem vyřešit, ale toto navržené řešení nepovažuji za systémové a správné, a proto se ztotožňuji s nesouhlasným stanoviskem vlády, které je uvedeno v tisku 1080/1. Jako zpravodaj na závěr své zpravodajské zprávy navrhuji tento návrh zamítnout v prvním čtení.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji panu zpravodaji. Otevírám obecnou rozpravu. Nemám do ní žádnou písemnou přihlášku. Vidím zvednutou ruku pana poslance Krákory. Prosím, máte slovo. (Stále velký hluk a neklid v sále.)
Poslanec Jaroslav Krákora: Vážená paní místopředsedkyně, vážené kolegyně, vážení kolegové, přednesl bych tři krátké body k této novelizaci, co nám přednesl pan hejtman Ústeckého kraje.
Navrhované řešení by způsobilo zhoršení situace v zajišťování pohotovostních služeb oproti současnému kritizovanému stavu. Nelze se ztotožnit s názorem, že současná právní úprava nestanoví odpovědnost za poskytování těchto služeb. Organizační zajištění i financování pohotovostní služby je dostatečným způsobem řešeno v dosavadní právní úpravě provedené zákonem č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, a zákonem č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění a o změně a doplnění některých souvisejících zákonů.
Za druhé. Navržené řešení spočívající v přenesení odpovědnosti za zajištění pohotovostní péče na příslušné stavovské profesní komory nepovažujeme vůbec za možné. Uvedené komory jsou podle zákona č. 220/1991 Sb. zřízeny především k tomu, aby dbaly na odbornost svých členů a aby hájily jejich zájmy. Zajišťování pohotovostní služby však není v zájmu těchto komor, ale jde o zajištění práva občana na péči o zdraví, respektive jde o zajištění určité služby pro veřejnost, kterou nemůže zajišťovat profesní organizace. Občan nemá k této profesní organizaci žádný vztah a tato profesní organizace za neplnění svých povinností ani občanovi a ani nikomu jinému neodpovídá.
Za třetí. Návrh zákona je rovněž v zásadním rozporu s řešením této problematiky v návrhu zákona o zdravotní péči, sněmovní tisk 1151, a návrhu zákona o zdravotnických zařízeních a veřejných službách ve zdravotnictví, sněmovní tisk 1149.
Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji vám, pane poslanče. Zeptám se na další přihlášky do obecné rozpravy neboť písemnou žádnou nemám. Žádná přihláška se neobjevuje, končím obecnou rozpravu.
Zeptám se na případná závěrečná slova. Pan zpravodaj, poslanec Říha, má slovo.
***