(12.00 hodin)
(pokračuje Krákora)
Nikdy jsem se nedověděl, a to ani jako revizní lékař, ačkoliv jsem o to žádal i na plénu Poslanecké sněmovny, kolik jsou průměrné mzdy ve VZP. Je to pojišťovna, která hospodaří s veřejnými prostředky. Průměrné mzdy poslanců jsou známé, průměrné mzdy u státních lékařů jsou známé, u privátních nebo smluvních lékařů také. Proč tedy nemůžeme vědět - ptám se zase prostřednictvím předsedajícího - průměrnou mzdu ve VZP?
Komplementy. Byla tady řečena otázka komplementů, a to se zase ptám prostřednictvím předsedajícího, myslím si, že paní ředitelka to ví - jestli ví, že provozovat komplement je prakticky nejvýhodnější činnost v České republice; to znamená laboratoře, kde i kdyby hodnota bodu byla čtyřicet, padesát haléřů, tak ty laboratoře vydělávají, a hodnota bodu, nevím, jestli tam je teď devadesát haléřů nebo přes korunu, to bych si vymýšlel. Ale je potřeba prostě tyto platby upravit, dát to do souladu s ostatními platbami a s ostatními odbornostmi ve VZP a v České republice.
Situace zdravotnictví na Slovensku tady byla řečena. My jsme byli na Slovensku minulý rok. Bylo nám dáváno za příklad, pan ministr Zajac, jak to tam vede, závěr z toho, jak to tam vede dobře a jak pacienti musejí připlácet u lékaře a musí si té péče víc vážit a platit za jídlo. V současné době se Slovensko dostalo do poměrně prekérní situace, do krizového stavu v poskytování léčební, diagnostické a preventivní péče.
To je asi tak všechno, na co jsem chtěl zareagovat. A byl bych rád, kdyby mi paní ředitelka mohla na tyto dotazy odpovědět. Děkuji. (Potlesk poslanců ČSSD.)
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Dalším přihlášeným je pan kolega Oldřich Vojíř, připraví se pan poslanec Josef Janeček.
Poslanec Oldřich Vojíř: Vážený pane předsedající, členové vlády, dámy a pánové. Úvodem možná jednu takovou zajímavou poznámku - že je vidět, že některé věci jdou přednést srozumitelně, jasně, je o nich možné určitě diskutovat. Může se ukázat to, že něco není úplně tak, jak by si možná buď zákon vyžadoval, vyhláška vyžadovala nebo manažerské řízení vyžadovalo. Ale je to vždycky přístup k tomu, zdali opravdu chceme řešit meritum věci, to znamená problém samý, který by se dle mého soudu měl daleko více jmenovat zdravotnictví jako celek, a možná dokonce diskutovat o tom, proč VZP má segment 70procentní na onom trhu a ty ostatní jenom 30 %, jestli tady něco není dokonce v nepořádku, proč má tolik pojištěnců, v uvozovkách jim říkejme státních, prostě zákon to tak nastavil, a je to dobře, není to dobře. To jsou určitě diskuse, které by byly velmi korektní, protože systém, který byl nastaven v roce 1990, 1991 samozřejmě svým způsobem nebyl vymyšlen v České republice, byl svým způsobem přejat, ty systémy fungují s různými odchylkami ve všech normálních tržních ekonomikách. Nic lepšího zatím vymyšleno nebylo a my pouze potřebujeme, abychom ten systém, je-li určitým způsobem omezen, chcete-li zarámován, prostě má finanční omezení, udrželi v jakýchsi kolejích a nedocházelo k tomu, že ta mašina, která po kolejích jede, narazí tu do zdi, nebo se nám najednou ty koleje rozevřou a ona vykolejí, když bych použil tento příměr.
Ale myslím, že bohužel stávající ministr zdravotnictví celou situaci vědomě posunul naprosto úplně někam jinam. My jsme opravdu opakovaně žádali o to, aby tato Sněmovna se seriózně zabývala tématem zdravotnictví, které nemůže dokonce zvládnout jenom Ministerstvo zdravotnictví, ale musí k tomu přistoupit Ministerstvo financí, Ministerstvo práce a sociálních věcí, premiér, prostě celá vláda. Toto jsou fakta, to přeci všichni v této Sněmovně víme.
Když teď koukám na pana exministra Kubinyiho, myslím, že to, co tady bylo řečeno i od paní ředitelky, ona jakási počáteční výtka v tom, že na začátku si nerozuměli, ale následně poté, když spolu prostě dokázali zasednout k tomu stolu, tak zjistili, že existují určitá omezení, která jsou zákonná, která jsou z vyhlášek, z nařízení vlády, a že chceme-li to opravdu posunout někam dál, že jedna věc je chtění a druhá věc je, jaké jsou možnosti. A jedna věc je, čí jsou pravomoci, jestli vlády, nebo zdravotních pojišťoven, nebo nemocnic, nebo pacientů. To jsou určitě věci, že když si nakonec sednete k tomu stolu a chcete vážně řešit ten problém, tak zjistíte, že to není tak jednoduchá záležitost, a že bych teď požádal o jakési schéma, které by mohlo ukázat, jak systém je nastaven, jak funguje, kde má své výkyvy, tak by toto schéma bylo velmi složité, nebylo by vůbec jednoduché, pokud bychom nechtěli zůstat, jako bohužel zůstává pan ministr Rath, na povrchu, a vytahuje pouze střípky, pouze kamínky, které mohou a nemusejí být pravdivé. Já to nevím, já nejsem arbitr. On se tak občas snaží stavět do této role, já bych si to nedovolil. Jestliže existuje nějaké podezření z nekalosti, nebo dokonce z jednání v rovině trestněprávní, má být podán tento podnět a má to být řešeno soudně, a nikoli politicky.
Chtěl bych přičinit při svém vystoupení možná ještě jiný pohled na zdravotnictví. Vy dobře víte, že nejsem specialista v této oblasti, spíše se pohybuji v rovině hospodářské.
Doposud se zde hovořilo o tom, že je zapotřebí činit restrikci nákladů. To je bezesporu pravda, musíme hledat určité optimální nastavení, ale při zachování některých základních tezí. Neměl by to, nebo nemá to pocítit pacient na své péči. Ta péče má být pokud možno co nejkvalitnější a z hlediska srovnání evropského, chcete-li světového, tak pokud možno na té nejvyšší úrovni. Jestliže si přiznáme, že toto jsou tři základní věci, které chceme, předpokládám, všichni, tak zjistíme, že prvních osm let se zdravotnictví vyvíjelo zhruba v tom směru nebo v tom smyslu, že docházelo k přeměně technického vybavení, technického zázemí jednotlivých zdravotnických zařízení. Velká část prostředků určitě byla realizována do tohoto kroku, a je to v pořádku. Další část byla, že se nastavovala určitá společenská pozice lékařů a zdravotnického personálu, a ta se ohodnocuje mzdou. To je prostě logické. Chcete-li někomu dát najevo, že to je určitá skupina lidí, kteří mají mít společenské postavení, tak se realizuje zvyšováním mzdy. Naštěstí nedocházelo k tomu, že třeba byly velké tlaky na energetickou spotřebu a podobné věci. To se stalo až o něco poději.
Vezmu-li, že tato období musela přijít, a řekněme, že skončila někde v roce 1997, 1998, tak docházelo k dalším jevům, které mají trošku jiný charakter. Nejenže ta zařízení, která se na počátku zakoupila, už zastarala a bylo zapotřebí je obměňovat dál a kupovala se modernější, která jsou ještě dražší než ta, co se kupovala na počátku, to je také pravda. Mohli bychom diskutovat o tom, jestli náhodou v této oblasti nemohla existovat jistá míra "regulace", protože mně to vykládal jeden lékař, když říkal, že existuje zařízení, které, aby bylo ekonomicky efektivní, vyžaduje jistou spádovost neboli počet pacientů.
***