(15.50 hodin)
(pokračuje Klas)
Název osobní asistence je nejen vystihující, protože vyzdvihuje osobu, jíž se služba poskytuje, ale je také zavazující. Osobní asistence umožňuje uživateli jak kompenzovat omezení dané postižením nebo stářím, tak také v nejvyšší míře uplatnit svou osobnost a osobitost a převzít za ono uplatňování zodpovědnost. Tak se v praxi může uskutečňovat začleňování do společnosti plnohodnotně a důstojně.
Pečovatelská služba ve své nynější formě je sice nejrozšířenější terénní službou v České republice a osvědčila se jako účinná pomoc lidem v sociální nouzi, avšak nemůže nahradit osobní asistenci, protože je kvalitativně jiná. Je postavena na taxativně vymezených úkonech a je řízena zvenčí, což jsou zároveň principy této služby.
Závěrem mi, vážené kolegyně a vážení kolegové, dovolte říci, že tradiční pečovatelskou službu nelze službou osobní asistence nahradit ani s ní zaměňovat. Definice musí tyto rozdíly vyjadřovat. Jistě je vám známo, že osobní asistence není nějaká okrajová sociální služba, a připomínám, že například ve Švédsku jsou dokonce tři zákony o osobní asistenci. Je tedy opravdu velmi nutné této službě dát, co jí náleží, aby mohla vskutku sloužit. To tím spíše, že náležitá definice umožní poskytovat službu osobám i s nejtěžším zdravotním postižením a přitom nezatíží systém sociální péče dalšími náklady.
Konkrétní pozměňovací návrhy k § 39 a 40 bych si dovolil přednést v podrobné rozpravě. Děkuji za pozornost.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Děkuji, pane poslanče. Chci se zeptat, kdo se další hlásí do obecné rozpravy. Prosím, pane kolego.
Poslanec Antonín Zralý: Vážený pane místopředsedo, členové vlády (ohlíží se), jo, je tu pan místopředseda, vážené paní a pánové, zákon o sociálních službách má zásadní význam nejen pro zdravotně postižené, ale i pro cca 90 tisíc seniorů pobírajících zvýšený důchod pro bezmocnost a dále pak pro cca 250 tisíc seniorů využívajících pečovatelskou službu, tísňovou péči, odlehčovací služby, centra denních služeb, denní stacionáře, týdenní stacionáře, domovy pro seniory, telefonickou krizovou pomoc, domovy atd. Pro všechny, pro všech jeden milion 930 tisíc seniorů, je pak zákon důležitý z hlediska sociálního poradenství a pro ty členské organizace Rady seniorů, které jsou poskytovateli sociálních služeb. K věcnému záměru zákona o sociálních službách uplatnilo toto důchodcovské hnutí České republiky své zásadní připomínky, z nichž některé byly akceptovány, některé ne, a proto se budu přihlašovat v podrobné rozpravě k jejich doplnění nebo změnám.
Faktem však zůstává, že dostupnost služeb pro všechny osoby by měla být samozřejmostí na území kraje, kde o to občané projeví zájem. Pokud by však v zákoně nebylo uvedeno, kdo garantuje služby, neměl by zákon smysl, protože služby by nebyly reálně dostupné. Pokud předkladatel předpokládá, že příspěvky poskytované oprávněným osobám jsou dostatečné, aby zajistily převážně zřejmě soukromou iniciativu při nabídce těchto služeb, může se v praxi naopak ukázat, že výše příspěvku je zcela nedostatečná, aby vedla k dostatečné nabídce služeb v tržním prostředí, protože jinou motivaci než dostatečný zisk z poskytování služeb předkladatel zjevně nepředpokládá. Ukáže-li se, že příspěvky oprávněným osobám nejsou dostatečně vysoké, aby vedly k nabídce potřebných služeb, budou muset být tyto částky valorizovány. Praxe se tedy stane ukazatelem přiměřenosti příspěvků. Například sociální lůžka ve zdravotnictví nikdo nezřizuje, protože nabízená úhrada je nesmyslně nízká. Je tedy třeba dospět k takové výši příspěvků, aby poskytování služeb nebylo ztrátové. Kraj by měl být jako garant zvolen proto, že je nejvyšším územně správním celkem, u něhož předloha předpokládá, že může být registrovaným zřizovatelem služeb. Předkladatel však nepředpokládá, že by služby garantoval stát, a obce jsou příliš malé, než aby garantovaly potřebné spektrum služeb.
Navržený text se může někdy jevit jako deklarativní. Praxe však ukáže, že absence služeb a poptávka po nich může vyvolat tlak na vytvoření podmínek jejich poskytování. Bez určení konkrétní odpovědnosti za poskytování služeb by návrhem definované služby, některé nebo všechny, pak zůstaly pouze na papíře. V zákoně by byly popsány služby, v ulicích však bezdomovci a v nemocnicích nepřipustitelní nemocní, kteří na ně rozhodně nedosáhnou, i když je potřebují. Přijetí takového zákona pak by bylo pouhým pokrytectvím.
Za druhé bych chtěl zdůraznit, že stávající znění paragrafu 52 předpokládá, že zdravotnická zařízení budou trvale plnit funkci zařízení poskytujících pobytové sociální služby. Při předpokládaném nezájmu o poskytování sociálních služeb osobám dlouhodobě hospitalizovaným ve zdravotnických zařízeních by se tato zařízení změnila fakticky na ústavy sociální péče, aniž by to bylo alespoň jasně deklarováno. U těchto chronicky nemocných nebude mít zdravotnické zařízení zájem deklarovat, že již nejde o léčitelně nemocného, protože za sociální péči se i nadále bude platit méně než za zdravotnickou péči. Zdravotnická zařízení pak nejen nebudou plnit svoji funkci, ale budou také krýt deficit poskytování sociálních služeb, k čemuž dochází již dnes.
Za další se domníváme, že by ten rozdíl při přijetí do pečovatelského zařízení mezi platbou tomuto zařízení a penězi, které musí podle tohoto zákona zůstat dotyčnému člověku, měl hradit kraj. Pokud by nebyl tento rozdíl nikým hrazen, pak osoby s nízkými příjmy by nikdy nebyly přijaty do takovýchto pobytových sociálních zařízení a právo na tuto formu sociální péče by jim bylo upřeno.
Paragraf 94 tvrdí, že kraj poskytuje sociální služby na svém území, ačkoliv jsou na předchozích stránkách popsána omezení, z nichž plyne, že tyto služby poskytuje ve velmi omezeném rozsahu za tržních podmínek. Dovodit pak z výše uvedené formulace, že kraj poskytuje sociální služby na svém území všem, kteří je potřebují, by bylo chybné. Tato formulace je ostatně velmi nešťastná, neboť například kraj Praha má domovy důchodců na území jiných krajů. Nebo má jim je v tomto případě předat, aby se staraly o Pražáky?
A další věc je, že kraj má určeno, že zjišťuje potřeby. Ovšem potřeby je nejen potřeba zjišťovat, ale zejména zajišťovat. Lze si představit, že kraj bude vydávat peníze za externí agentury zjišťující potřebu, ale zcela v souladu se zákonem nebude žádné služby v některých kategoriích služeb poskytovat.
Tolik na úvod k tomuto materiálu a přihlašuji se do podrobné diskuse.
Místopředseda PSP Ivan Langer: Ano, pane kolego, už jsem si vás poznamenal jako pátého přihlášeného do podrobné rozpravy.
Kdo se další hlásí do obecné rozpravy? Nevidím žádnou přihlášku. Obecnou rozpravu končím.
Pokud se nepletu, nezazněl žádný návrh na vrácení k novému projednání, proto zahajuji podrobnou rozpravu. Rád bych vás informoval o tom, že do podrobné rozpravy zde mám přihlášku, tuším že první pana kolegy Patery, druhou paní kolegyně Fischerové, třetí pana kolegy Klase, čtvrtou paní kolegyně Páralové, pátou pana poslance Antoláka a šestou, omlouvám se, pana poslance Zralého. Takže šestý v podrobné rozpravě. Z místa se hlásí jako sedmý pan kolega Karásek, pan poslanec Sehoř jako osmý, pan kolega Říha jako devátý a první desítku vyvolených uzavírá pan kolega Koníček František. Koníček desátý, Michalík jedenáctý.
Pokud jste s tím srozuměni, a nic jiného vám také nezbývá, slovo má pan kolega Patera. Prosím.
***