(18.40 hodin)
(pokračuje Fischerová)
Další vada přechodných ustanovení spočívá v tom, že rozšíření možnosti současných držitelů analogových licencí vysílat také digitálně opakovaně označují za změnu licence. Upozorňuji, že každá změna v platných licencích, která bude provedena ze zákona, povede logicky k žalobám na stát o kompenzaci vyvolaných nákladů. Proto doporučuji na všech místech zákona užít termín "rozšíření územního rozsahu vysílání", protože se ani ve své podstatě o nic jiného nejedná.
Již v minulé řeči jsem upozornila na to, že úkolem zákonodárců je stanovovat jasná pravidla. To se nedá říci o odstavcích 9 a 10 přechodných ustanovení, kde zákonem přikazujeme, jak mají být uspořádány vztahy mezi soukromými podnikateli, kteří se v tuto chvíli neumějí mezi sebou dohodnout. Zákonem vnucené řešení vkládá poškozené straně do rukou nástroj k domáhání se odškodnění na státu. I když v dalším odstavci se jim zároveň vytváří možnost něco získat, nezbavuje je to jejich práva se odškodnění domáhat.
Paradoxem těchto dvou odstavců je zejména to, že jeden z nich jakoby reaguje na nemožnost technicky řešit provoz současného celoplošného vysílání na sdílených kmitočtech s regionálními televizemi, a proto se zákonem jako nějaký nádor chirurgicky odřízne, aby se dalším ustanovením zákona přišil k jinému novému celoplošnému vysílání. Buďto tedy platí teze, že žádný technický problém se sdílenými kmitočty neexistuje, nebo za pár let budeme řešit tentýž problém, kdy bude nutno regionální vysílání odříznout od jiného celoplošného vysílání. Krom toho tento nový celoplošný program má vzniknout opět ze zákona a bez z jakýchkoliv licenčních podmínek vztahujících se k jeho obsahu. Myslím, že každému je jasné, jaká nedomyšlenost by tu mohla dostat podobu zákona.
Odstavec 13 navrhuje přerušit nedokončená správní řízení na dobu 90 dnů s odůvodněním, že je třeba vytvořit časový prostor pro doplnění již podaných žádostí o licence podle novelizovaného zákona. Vzhledem k tomu, že návrh novely zužuje oproti současnému stavu objem požadavků na žadatele, postrádá podle mne toto ustanovení smyslu, protože z již podaných žádostí není potřeba žádné nadbytečné papíry vyjímat a kvůli tomu zdržovat celý proces.
Stále platí má slova k souvisejícím návrhům novel zákonů o Českém rozhlase a České televizi. Ani tato námitka nedošla sluchu navrhovatelů a opět se mají oběma institucím odebrat již zákonem přiznané možnosti. Opakovaně tedy podám pozměňovací návrh, který na to reaguje.
Zakončit bych chtěla upozorněním na perličku, kterou snad ani navrhovatelé nemohli mít v úmyslu. V naší zemi je po úvaze zaveden princip duálního vysílání. Máme tedy vysílatele s licencí a vysílatele ze zákona s odlišnými povinnostmi a odlišným způsobem financování. Touto novelou však vytvoříme z některých vysílatelů s licencí de facto nové vysílatele ze zákona, protože jim právo vysílat bude uděleno zákonem. O možných právních důsledcích tohoto kroku si prosím nechte zpracovat vlastní právní analýzy.
Mrzí mě, že ačkoliv tento zákon máme ve Sněmovně již mnoho měsíců, k věcné diskusi nedošlo a naše jednání někdy připomíná bohužel dialog hluchých. Prosím vás tedy, abyste k mým argumentům při závěrečném hlasování přihlédli, protože jsou opravdu věcné.
Děkuji vám a přihlašuji se tímto do podrobné rozpravy.
Místopředseda PSP Vojtěch Filip: Děkuji paní poslankyni Táně Fischerové. V obecné rozpravě dále vystoupí pan poslanec Karel Sehoř. Připraví se pan poslanec Petr Bratský. Přihlášku paní poslankyně Fischerové zařazuji do podrobné rozpravy. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Karel Sehoř: Vážený pane místopředsedo, dámy a pánové, stalo se bohužel zvykem, že ministerstva posílají do Sněmovny návrhy zákonů a přitom dopředu předpokládají, že budou v podstatě dopracovávány. Myslím, že tento zvyk už asi neodstraníme v tomto volebním období, ale do budoucna bychom se ho měli zbavit, protože všechny problémy, které vzniknou při interpretaci zákonů takto vytvořených, pak padají na hlavu poslanců. Předkladatelé pak se právem můžou vymlouvat na to, že ustanovení, která zákon vyžaduje, tak nemysleli, anebo že je vůbec tak nepodávali. Příkladem toho může být třeba v současnosti projednávaný zákon stavební, v minulosti zákon o elektronických komunikacích, který přímo souvisí se zákonem, který teď projednáváme.
Myslím, že i v tomto příkladě komplexní pozměňovací návrh a množství pozměňovacích návrhů od poslanců dokladuje to, co dnes říkám. Připravenou aktuální verzi textu novely lze obecně považovat za text velmi kontroverzní jak z hlediska odborného, to znamená jsou tam například nejasně definované pojmy, tak i strategického. Stanovené postupy nejsou transparentní, technologicky neutrální, nezajišťují volný přístup k zúčastněným tržním subjektům. Lze tedy očekávat, že přijetí textu v tomto pojetí situaci na trhu vysílání ještě více zkomplikuje.
Detailní rozbor všech nedostatků by byl stejně obsáhlý jako běžná důvodová zpráva k návrhu novely zákona. Proto je dále jako příklad uvedeno několik nejdůležitějších zásadních pochybení.
Co se týká pojmů, tak například pojem teletext je striktně vymezen pouze pro analogové televizní vysílání, což je absolutní technický a praktický provozní nesmysl. Není zřejmé, proč se autoři snaží zavést pojem program ve veřejném zájmu v době, kdy není dosaženo obecné dohody o rozsahu a kvalitě veřejné služby, kterou by měly veřejnoprávní broadcasteři zajišťovat.
Další zmatečné definice a hlavně jejich zmatené užívání napříč textem zákona nelze neustále dále komentovat. Nicméně vyniká zejména nepochopení vzájemného propojení pojmů soubor technických parametrů a územní rozsah vysílání. Přitom pojem územní rozsah vysílání doposud zákon č. 231 nedefinoval, přesto tento údaj je součástí již udělených licencí jako licenční parametr. Podle článku 2 odstavec 12 přechodných ustanovení je pro místní vysílání transformace mezi zmíněnými pojmy zcela nezbytná. Návrh však tuto transformaci vůbec neřeší.
Další z obecných špatných přístupů je například naprosto zmatečné rozdělení licencí tímto zákonem na analogové a digitální. Tento přístup zcela popírá stávající znění zákona č. 231 § 2 odstavec 1 písm. a), který stanoví tzv. technologickou neutralitu vysílacích licencí. To ostatně v první instanci již potvrdil i soud. Pluralitu je kromě toho zbytečné řešit odděleně, protože pro analogové celoplošné vysílání již nejsou a nebudou technické prostředky. Navíc neuznáním technické neutrality licencí se otevírá prostor pro možné budoucí požadavky některých broadcasterů na finanční vyrovnání vůči státu za nucené omezování jejich analogových licencí.
Přechodná ustanovení jsou formulována tak, že zřejmým výsledkem je poškození regionálních a místních broadcasterů. Celoplošný vysílatel sdílející kmitočty je naopak jednoznačně zvýhodněn. Ustanovení jsou složitá, mnohoznačná a umožňují různý právní výklad. Pro účely tohoto zákona a k řešení známých problémů jsou zmíněná ustanovení nepoužitelná. Přechodná ustanovení obecně popírají principy technologické neutrality, přiměřenosti regulací, transparentnosti a rovného přístupu k regulovaným subjektům. Toto tvrzení by bylo možné doložit například při tzv. očištění televize Prima.
V současnosti neexistuje právní předpis, který by systematicky řešil správní rámec pro digitální vysílání, a neexistuje prozatím ani oficiální závazný koncepční dokument určující národní strategii pro realizaci přechodu z analogového na digitální vysílání. Mě trochu překvapila, jestli jsem tomu dobře rozuměl, paní ministryně, když říkala, že bez tohoto zákona není možné sestavit koncepci. Já si myslím, že to musí být opačně. Musí být napřed koncepce, která bude promítnuta do tohoto zákona.
Navzdory tomu v České republice existují i provozovatelé tří reálných sítí pro digitální zemské vysílání. 21. října 2005 zahájila běžný provoz síť A provozovaná společností JTR Management. Touto sítí je šířen digitální multiplex, který obsahuje mimo jiné vysílání celoplošných analogových televizních programů ČT1, ČT2 a Nova. 9. listopadu 2005 umožnila rada pro vysílání svým rozhodnutím šíření dalšího celoplošného televizního programu s vysokou sledovaností Prima v síti B.
***