(16.20 hodin)
Poslankyně Jitka Gruntová: Děkuji za slovo. Vážená paní předsedající, vážený pane ministře, kolegyně a kolegové, úvodem konstatuji, že pan ministr neodpověděl na řadu mých otázek, a to ani v kontextu celé své odpovědi.
Především zdůrazňuji, že ve své interpelaci nikde netvrdím, že Správa ochrany přírody je nově vzniklou organizací, pouze se opírám o skutečnost, že vznikla 1. května 2004. Jakou formou, že to bylo opatřením Ministerstva životního prostředí, je pro předmět mých otázek nepodstatné, nebereme-li v potaz, že tím pan ministr porušil dohodu z února 2004, kdy slíbil poslancům, že nebude prosazována do zákona Správa ochrany přírody na oplátku za přijetí zákona s implementovanými evropskými směrnicemi Natura 2000.
Uběhly necelé tři měsíce od projednávání a přijetí zákona v únoru 2004, a pan ministr formou opatření MŽP zřizuje organizaci stejného názvu a hlavně s velmi diskutabilním předmětem činnosti. Navíc skutečnost, že je v opatření MŽP v předmětu činnosti uveden "výkon státní správy", považují někteří právníci za porušení zákona, protože Správa ochrany přírody není orgánem státní správy a nemůže vykonávat státní správu ani prostřednictvím svých organizačních složek.
Tím došlo k paradoxní situaci, kdy organizační složka státu, která neměla zákonem dané kompetence pro výkon státní správy, rozhodovala do 31. prosince loňského roku o organizacích, které tuto zákonnou kompetenci mají. K tomuto dni byla rozhodnutím pana ministra zrušena organizační složka státu s názvem Správa ochrany přírody a následně byly od 1. ledna 2006 převedeny všechny činnosti, zaměstnanci, závazky i pohledávky pod Agenturu ochrany přírody a krajiny České republiky. Do agentury tak byl přesunut i kompletní management Správy ochrany přírody a doslova za plného provozu bylo zahájeno jednání o nové organizační struktuře agentury, přičemž podle mých informací mají rozhodující slovo při vytváření její nové struktury hlavní představitelé bývalého managementu Správy ochrany přírody pánové Petr Dolejský a Pavel Pešout. Úloha současného ředitele Martina Duška v celém procesu je víceméně formální. Výběrové řízení na ředitele agentury pak dopadlo podle očekávání, jak se o tom ještě zmíním.
Pan ministr se takto může pokoušet vytvořit dojem, že vyřešil nejenom problémy související se Správou ochrany přírody, ale že optimalizuje organizační strukturu svého resortu. Opak je pravdou. Tyto kroky vyvolají mnoho problémů, a pan ministr je podle mínění některých lidí učinil pouze z důvodu naplnění osobních ambicí několika jeho přátel. Hovoříme-li o problémech, nejedná se pouze o komplikace organizačního charakteru. V řadě případů se bude muset vedení organizace vypořádat s problémy charakteru legislativního, např. problematikou CITES. Současně toto opatření neodstranilo problémy, kvůli kterým jsem pana ministra interpelovala ve věci Správy ochrany přírody. Naopak. Například v případě vyplácení příplatků 25 % za výkon státní správy, kterou prakticky vykonávají pouze správy chráněných krajinných oblastí, slibuje pan ministr vyplácení těchto příplatků všem zaměstnancům agentury. Naposledy, pokud vím, při jednání s vedoucími pracovníky agentury 13. ledna 2006 v Praze na Ministerstvu životního prostředí. Pokud k tomu dojde, bude nezákonný stav, který existoval na Správě ochrany přírody, nadále prohlubován.
Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky byla státní organizací, která zajišťovala odbornou podporu nejen Ministerstvu životního prostředí, ale také krajským úřadům, obecním úřadům a České inspekci životního prostředí. Oddělení odborných a správních činností je základním předpokladem kvalitní odborné práce a podmínkou pro zajišťování kvalitních a nezávislých podkladů pro výkon státní správy. Fatální chybou je spojení funkce rozhodovací, odborné a vlastnické do jedné organizace, čímž současně došlo k odstranění možnosti účinné kontroly rozhodování takové organizace Ministerstvem životního prostředí. Jedná se o nesystémový krok, který se svými důsledky nedotýká pouze MŽP, ale bude mít hlubší důsledky. Navíc spojení obou organizací není v souladu se zákonnými ustanoveními, jak dále uvedu.
Cílem novely zákona č. 218/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, bylo mimo jiné posílení výkonu státní správy v ochraně přírody a krajiny na jednotlivých správách národních parků, správách chráněných krajinných oblastí, na krajských úřadech a obecních úřadech všech stupňů, to znamená především na stupních tzv. první instance. V rozporu s tím se Ministerstvo životního prostředí opakovaně pokouší zřídit nový ústřední správní úřad a začlenit do něj i Agenturu ochrany přírody a krajiny České republiky, která dosud fungovala jako organizační, výzkumný a vývojový útvar MŽP. Sloučení organizací zřejmě bude znamenat zvýšení nároků na státní a veřejné rozpočty a je otázkou, jak se vytváření takového centrálního úřadu slučuje s vládním programem decentralizace.
Podle zákona č. 100/2004 Sb., o obchodování s ohroženými druhy, Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky je expertním vědeckým orgánem CITES, zatímco správy CHKO jsou výkonnými orgány CITES. Oddělení obou složek je zásadním antikorupčním opatřením. Sloučením byl výše uvedený zákon porušen.
Správa státního majetku podle § 13 zákona č. 290/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů, přísluší agentuře a jedná se o značný rozsah majetku se zvláštními různě příslušnými ochrannými režimy. Po sloučení má příslušnost s ním hospodařit organizační složka státu, která o tomto majetku bude rozhodovat současně jako orgán státní správy. Tento majetek je agenturou zčásti pronajímán a nepotřebný z hledisek státní ochrany přírody, ten, který je ze zákona možné zcizit na základě stanovisek správ chráněných krajinných oblastí nebo správ národních parků, je prodáván fyzickým a právnickým osobám. U tohoto typu majetku budou od roku 2006 vyhlašovány veřejné soutěže. Existují možná rizika při manipulaci s tímto státním majetkem. Mohlo by také dojít k obdobné situaci, která vznikla na Pozemkovém fondu České republiky. Sloučením došlo i k porušení tohoto zákona.
Státní správa v ochraně přírody a krajiny, prosazující z pozice státní moci dodržování zákonů, se často dostává do střetu s osobními zájmy obyvatel a obcí. Agentura ochrany přírody a krajiny České republiky jako nezávislý odborný orgán mohla přispět svojí expertizou k urovnávání střetů. Sloučení obou organizací bude mít negativní dopad na postoje veřejnosti ke státní ochraně přírody a k organizacím, které ji reprezentují, a lze očekávat, že negativní důsledky postojů a názorů nenechají na sebe dlouho čekat. Může to ovlivnit názory veřejnosti na politiku vládní koalice v oblasti ochrany přírody v blížícím se předvolebním období, což bych vlastně jako příslušník opoziční strany měla kvitovat s povděkem, kdyby se ovšem nejednalo o životní prostředí nás všech.
***