(10.40 hodin)
Poslanec Václav Exner: Paní místopředsedkyně, členové vlády, dámy a pánové, dovolte mi, abych se také vyjádřil k některým skutečnostem týkajícím se návrhu na vyslání kontingentu speciálních sil do protiteroristické operace Trvalá svoboda v Afghánistánu.
Za prvé bych konstatoval to, že pan zpravodaj zahraničního výboru, pan poslanec Holáň říkal, že výbor nepřijal žádné usnesení, a to je pravda. Ale rozhodující je to, že výbor prostě neschválil navržené usnesení o tom, že by měl podpořit vyslání kontingentu do Afghánistánu. Za druhé se domnívám, že je zajímavé, že snad dneska víc než jindy mnoho nás, poslanců tady ve Sněmovně, usilovně čte a dívá se na nejrůznější jiné záležitosti ještě víc než obvykle a prostě a dobře nesleduje debatu.
Předkládací zpráva konstatuje, že aktivní účast ve vojenských operacích mezinárodního společenství je nedílnou součástí zahraniční bezpečnostní politiky České republiky. Já ale musím konstatovat, že taková aktivní účast a takové vojenské operace se prostě a dobře neosvědčují. Situace ve světě se nezlepšuje a důkazem toho koneckonců je také právě důvodová zpráva, která má odůvodnit návrh na vyslání dalšího kontingentu do Afghánistánu.
Je potřeba také konstatovat, že ani to mezinárodní společenství už v současné době zcela jednoznačně nepředstavuje většinu zemí světa. Rozdíl mezi předkládací zprávou a vystoupením pana ministra informuje, že v současné době se na operaci Trvalá svoboda podílí 19 zemí, v důvodové zprávě jsme měli ještě 20 zemí, z toho 11 členských zemí NATO - v důvodové zprávě jsme měli ještě 16 členských zemí NATO. Poté co další země stáhly svá vojska z Iráku, nejposledněji to oznámilo Japonsko, se nějak povážlivě ten pojem mezinárodní společenství scvrkává právě na tu "koalici ochotných", jak o tom již tady byla řeč.
Bezpečnostní situace, která je v předkládací zprávě charakterizována jako křehká, svědčí jenom o tom, že je potřeba hledat slova, jak vyjádřit, že ta bezpečnostní situace je prostě špatná až tragická. Násilnosti pokračují, říká zpráva. Ve skutečnosti jde ale o vojenské partyzánské operace na území celého Afghánistánu. Zpráva konstatuje, že i dnes se na území Afghánistánu nacházejí tisíce bývalých příslušníků Talibanu, ale to se mi zdá být tak logické - kde by asi jinde měli být než na území Afghánistánu, když na území Afghánistánu fungovali? To, že tam jsou, by nebylo nic zvláštního, kdyby se z bývalých bojovníků změnili na řádné občany. To, co je zarážející, je to, že po více než pěti letech operace jsou tito příslušníci Talibanu činní jako aktivní bojovníci. Podobně jde o bývalé nebo současné příslušníky Al-Káidy. Zpráva ale konstatuje, že všechny tyto složky, všichni ozbrojenci nepředstavují v současnosti pro další demokratický vývoj v Afghánistánu strategické ohrožení.
Nejsem si zcela jist, jestli dílčí úspěchy, jak o nich hovořil pan poslanec Holáň, skutečně reprezentují demokratický vývoj. Je ale nutné konstatovat, že sama zpráva mluví o tom, že nejdůležitější problém Afghánistánu v současné době spatřuje ono slovutné mezinárodní společenství v korupci, absenci práva a v obchodu s drogami. Je potřeba se tedy zeptat, proti čemu bojujeme v Afghánistánu. Proti vedlejšímu nebezpečí, které nepředstavuje v současné době něco závažného pro další demokratický vývoj, nebo tam bojujeme proti tomu největšímu problému?
Je potřeba si vyjasnit, kolik peněz se tedy dává na ty vojenské operace a kolik peněz se dává na to, aby se situace v Afghánistánu změnila od korupce, absence práva a obchodu s drogami k jinému směru. Zdá se, že jsou to částky naprosto nesouměřitelné, a já bych prosil pana ministra obrany, kdyby nám tyto částky mohl sdělit, aspoň za Českou republiku, kolik jsme vydali nebo plánujeme vydat na vojenské operace a kolik chceme přispět a jakými formami k tomu, co je hlavním problémem v Afghánistánu, tedy potírání korupce, absence práva a obchodu s drogami.
V současné době je tedy v Afghánistánu něco kolem 32 tisíc zahraničních vojáků. Zdá se ale bohužel, že proti nim je počet ozbrojenců, jak koneckonců dokládají i mnohé zdroje, několikanásobně vyšší, a to bohužel aktivních ozbrojenců, proti těmto silám.
Zdá se, že se nedaří nijak zvlášť pokročit v takzvaných provinčních rekonstrukčních týmech, které měly představovat určité ostrovy centrální vlády z Kábulu. Když jsme dostali materiál, který zdůvodňoval poprvé vyslání našich jednotek do Afghánistánu, byla použita přesně stejná formulace, že jsou připravovány nebo budovány nové provinční rekonstrukční týmy na jihu a plánuje se jejich další rozšiřování. Ve skutečnosti ale žádný zásadní průlom za dva roky v této oblasti nebyl dosažen.
Schválili jsme už vyslání 150 osob do Afghánistánu před Vánocemi v rámci organizace ISAF. Nyní tedy budeme schvalovat další do 120 osob v současné chvíli. Myslím si, že je to skutečně problémová záležitost. Má-li náš kontingent plnit úkol speciálních operací a úderných akcí malého rozsahu, pak se skutečně může stát, že tento náš kontingent tentokrát nebude mít takové štěstí jako při posledním nasazení, že jediná skutečně vojenská operace se střílením, které se zúčastnil, bylo jeho dílčí ostřelování lehkými zbraněmi, z kterého se mu podařilo vyklouznout.
Pokud přece jenom Poslanecká sněmovna podobně jako Senát schválí vyslání našich vojáků do Afghánistánu, pak bych jim přál, aby se jim tam opravdu nic špatného nestalo a vrátili se tak dobře jako předchozí jednotka. Ale pravděpodobnost, že to tak bude, není, vážení přátelé, příliš vysoká. (Poslanci KSČM tleskají.)
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji. Nyní má slovo pan poslanec Grebeníček.
Poslanec Miroslav Grebeníček: Paní předsedající, kolegové a kolegyně, chci ubezpečit pana poslance Holáně, že jsem si důkladně prostudoval posuzovaný vládní návrh a musím konstatovat, že je to argumentace stejného druhu jako ta, kterou pronesl český ministr zahraničí Cyril Svoboda. Totiž že summit Severoatlantické aliance v roce 2002 bychom měli chápat jako internacionální pomoc povodněmi postiženému hlavnímu městu a Pražanům. Přiznám se, že když jde o řinčení zbraní a plány na rozbombardování a okupaci, rozumím více Haškovi než Cyrilu Svobodovi či Karlu Kühnlovi. Militarizace české oficiální politiky, prudký rozchod s mírovými tradicemi československé diplomacie je totiž šokující! Není přitom bez zajímavosti, že česká vláda v rozporu s národními zájmy dle požadavků Severoatlantické aliance vydává na vojenské účely vyšší procento hrubého domácího produktu než ekonomicky silné Německo.
Česká vláda by se neměla nechat zatlačit do kouta nesmyslnými argumenty typu "kdo nesklapne podpatky a nedrží hubu a krok, je pro terorismus, je proti Severoatlantické alianci a proti svobodě a demokracii". Kdesi jsem přečetl myšlenku, že prý snad jenom blbec, když udělá chybu, následně tvrdí, že to byla jeho povinnost, a snaží se prý dokázat, ať to stojí, co to stojí, že žádné jiné řešení nezbývalo.
***