(10.40 hodin)
(pokračuje Švejnar)
Buďme konkrétní. Budu ctít Poslaneckou sněmovnu a Senát, a byť to ústava nežádá, budu se zajímat o názory kompetentních výborů obou komor při nominaci členů bankovní rady České národní banky. Budu ctít Senát i při svých nominacích ústavních soudců. Nebudu Senátu vnucovat své kandidáty, ale budu již ve svém výběru zohledňovat názor senátorek a senátorů. Budu ctít vládu, ať v ní je kdokoliv. V oblasti zahraniční politiky, kterou, jak už jsem řekl, musí republika mít jen jednu, budu prezidentem, který vládě pomáhá prosazovat její priority. Budu ctít moc soudní. Pokud by se mi stalo, že Ústavní soud rozhodne pro mne nepříznivě, nebudu jeho rozhodnutí znevažovat a zpochybňovat. To vše považuji za velmi důležité s ohledem na naše blížící předsednictví Evropské unie. To bude velká zkouška naší schopnosti se dohodnout a sjednotit.
Druhá otázka. Proč se svým hlasem pro mne prospějete své straně? Protože každá politická strana má zájem na tom, aby na Pražském hradě byl prezident, který je férovým partnerem všech. To je ten hlavní důvod. Prezident, který takzvaně píská na rovinu. Nebudu jakkoliv ovlivňovat předvolební soutěž stran, budu hájit základní demokratické principy, slušnost a smysl pro míru v politickém střetu. Budu podporovat dialog, politickým stranám tak budu napomáhat hledat styčné plochy a kompromisy. To nejen prospěje státu, ale také pověsti politických stran a politiků.
Poslední týden opět ukázal, jak je dialog mezi stranami důležitý a též složitý. Já si z této zkušenosti beru především ještě silnější přesvědčení, že právě dialog je to, co česká politika potřebuje nejvíce. Věřím, že jsem kandidátem, který sjednocuje, sám o sobě nevyvolává vášně a který je schopen otevřeně a slušně jednat s kýmkoliv z vás.
Zůstává ještě poslední otázka - jak nejlépe volit, abyste se mohli podívat do očí své rodině, svým blízkým, svým volitelům. Zde mohu říci jen jediné. Volte podle svého nejlepšího vědomí a svědomí, volte podle svého osobního srovnání kvalit kandidátů, kteří před vámi dnes stojí.
Jak jsem řekl, nabízím vám společný projekt obnovit důvěru občanů v politiku. Souvisí s tím i mé silné přání, aby si za pět let prezidenta volili občané sami. To si přeje jistě mnoho z nás a o to se budu zasazovat.
Před týdnem jsem vám řekl, že ve svém výkonu úřadu prezidenta se nebudu zaměřovat na svoji vlastní popularitu. Bylo by totiž jednoduché se dnes svézt na vlně znechucení občanů a populisticky se připojit ke kritice naší politické kultury, které jsou dnes média plná. To není můj styl. Jako prezident budu občanům připomínat a trpělivě vysvětlovat, že politický boj bývá často malicherný, plný procedurálních kliček i emocí. To je normální jak ve světě, tak u nás. To je paradox parlamentní demokracie. Lidem se na ní mnoho věci nelíbí, ale jak již nám řekl pan předseda úvodem, Winston Churchill nám připomenul, že stále je to ten nejlepší systém mezi neperfektními systémy, které máme k dispozici. Dodal bych k tomu, že před více než sto lety Bismarck též poukázal na to, že se zákony je to podobné jako s párky: je lepší, když nevidíme, jak se dělají.
Aby prezidentovo vysvětlování mělo váhu, prezident musí ale také umět dát jasně najevo, když kdokoliv překročí přijatelné meze. Chci vám zde říci, všem z vás, kteří byli vystaveni jakémukoliv nepřípustnému tlaku či zastrašování, že tyto metody jednoznačně odsuzuji, ať je používá kdokoliv. Skutečnost, že v posledních dnech k takovým věcem docházelo, vrhá ovšem nové světlo na vaše rozhodování o tom, jakým způsobem volit. Voliči budou těžko chápat, proč by v této atmosféře zákonodárci měli vytvářet prostor pro náhlou změnu svého názoru, aniž by ji museli před občany obhájit.
Jsem přesvědčen, že kdyby prezident z autority své funkce razantně odsoudil každou vulgaritu, každý hrubý politický faul, politická scéna by vypadala jinak a i emocionálně vypjatý střet o volbu prezidenta by probíhal slušněji a věcněji. Politická kultura neprochází zázračně mimo prezidenta, on je jejím spolutvůrcem a její stav vypovídá také o něm. Domnívám se totiž, že i atmosféra volebního boje je vizitkou kandidáta, který svůj úřad obhajuje.
Můžu vám slíbit, že půjdu příkladem v korektnosti a slušnosti. Ano, chci být prezidentem sjednocujícím, nikoliv polarizujícím. Těší mě, že i tentokrát mě a mou kandidaturu navrhli senátoři ze čtyř různých klubů, i přes jejich názorové, politické a osobnostní rozdíly. To také o něčem vypovídá.
Možná čekáte, že na závěr řeknu něco o 15. únoru v dějinách lidstva. Nabízí se jedno slavné narození a jedno slavné úmrtí. Já chci ale dnes více než kdy jindy mluvit o budoucnosti České republiky. Pokud mi dnes, 15. února, dáte svou důvěru, přál bych si, abych 15. února 2009 mohl jako prezident České republiky mluvit s hrdostí o tom, jak získáváme respekt mezi členy Evropské unie díky úspěchu našeho předsednictví. Přál bych si, abych 15. února 2010 mohl mluvit o tom, že atmosféra na politické scéně dává tušit, že nadcházející kampaň do parlamentních voleb bude korektní a věcná. Přál bych si, abych 15. února 2011 mohl mluvit o tom, že jsou optimálně nastaveny hlavní dlouhodobé reformy poté, co proběhla ostrá, ale věcná debata mezi stranami. Přál bych si, abych 15. února 2012 mohl blahopřát politické reprezentaci k tomu, že nedůvěra v politiku se vrátila k hodnotám, které známe z nejlépe fungujících demokracií. A nakonec bych si přál, abych 15. února 2013 mohl politické reprezentaci a občanům říci, že jsme ušli kus cesty v našem společném projektu Česká republika bez bariér.
Děkuji vám. (Potlesk zleva.)
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. A jako třetí v pořadí vystoupí paní Jana Bobošíková. Prosím, máte slovo.
Paní Jana Bobošíková: Dobrý den, dámy a pánové. Ani já ve Španělském sále nehovořím poprvé. Před třemi lety jsem zde na pozvání Českého svazu bojovníků za svobodu četla přísahu buchenwaldského vězně. Bylo to začátkem dubna roku 2005 a stejně jako každý rok se tehdy vzpomínalo na ty, kterým nebylo souzeno žít jako lidé.
***