(17.20 hodin)
(pokračuje Kala)
Vážené kolegyně, vážení kolegové, osobně si po roce 1989 nevzpomínám na situaci, kdy si stát vynutil před veřejností takový respekt a zavedením jediného zákona dosáhl masovou změnu chování tak velké části obyvatelstva, jako se tomu stalo na začátku letošních prázdnin. Zůstane navždy skutečností, že miliony řidičů na základě tohoto zákona začaly jezdit opatrněji, začaly o svém chování na silnicích přemýšlet. A není důležité, jestli to bylo z obavy z toho, že přijdou o vlastní řidičský průkaz, anebo z důvodů jiných. Je jasně doložitelné, že statistiky dopravní nehodovosti se začaly obracet ve prospěch zdraví, života a bezpečí. Považuji za nutné zdůraznit, že to byl hlavní zamýšlený cíl, se kterým byla novela zákona připravována.
Vzhledem k tomu, že podle mého názoru tato projednávaná novela silničního zákona paní poslankyně Dundáčkové a pana poslance Tlustého nepřináší žádné pozitivní a ucelené řešení problémů současného silničního provozu, předkládám na závěr návrh na vrácení navrhovatelům k dopracování, případně návrh na zamítnutí.
Děkuji vám.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Návrh na vrácení k dopracování, případně návrh na zamítnutí - tomu úplně nerozumím. To znamená, že oboje?
Poslanec Miloslav Kala: Myslel jsem to jako podmíněný návrh. Pokud by návrh na vrácení nebyl přijat, tak návrh na zamítnutí.
Místopředseda PSP Lubomír Zaorálek: Takto, dobře. Takže oba vlastně, podmíněně.
A nyní máme další přihlášené. Já jsem dalšího viděl pana poslance Šimonovského, pak se hlásil pan poslanec Sehoř a teď vidím pana poslance Bursíka.
Poslanec Milan Šimonovský: Pane předsedající, dámy a pánové, já se cítím také touto novelou osloven, protože jsem tomu věnoval valnou část svého života v ministerské funkci, abych se snažil zachránit lidské životy na silnicích. A nejsou to nějaké anonymní lidské životy, jsou to lidské životy i vás.
Jezdíte po silnicích a jistě mnozí z vás jste zažili situace, ze kterých jste zatím, zdá se, jak tady sedíte, tedy vyvázli a měli jste štěstí. Spousta občanů České republiky toto štěstí neměla. A bylo jich za loňský rok 1160. Tito lidé mají samozřejmě své rodiny, tito lidé také toužili podobně jako vy věnovat se své práci a užívat si radostí života.
Já chci, abyste si to znovu uvědomili, že tato norma není norma, která technicky vymezuje nějaké prostředí, kde se máme třeba nad tou normou pozastavovat, že je přísná nebo není přísná. Tato norma chrání naše životy a měla by to být zásadní norma, která je politickými stranami deklarována jako jejich nejvyšší priorita.
V Evropě na západ od nás, v té civilizovanější Evropě, je silniční zákon a pravidla a vymáhání pravidel v silničním provozu jednou z nejvyšších politických priorit. A ten, kdo to sleduje, tak jistě sleduje, jak ve Francii pan prezident Chirac si vzal toto téma jako svoje základní téma do prezidentských voleb a vyhrál prezidentské volby. U nás kupodivu vláda, která nastoupila, tak ze své funkce, která deklaruje v exekutivě podmínky pro náš život, pro naši bezpečnost, tak se staví velmi laxně k návrhu, který je velmi špatný a který vrací situaci na silnicích zpátky do minulosti. A to je věc, která podle mého názoru je proti vývoji v Evropě, proti naší postupné kultivaci a civilizaci, když si začneme uvědomovat, že zákon na silnicích je velmi potřebný. Stejně tak jako někdy na Západě před dvěma sty lety, myslím tím Západ ve Spojených státech, existovala velmi liberální norma, co se týká nošení střelných zbraní a jejich používání, kterému se říkalo tehdy Divoký západ, tak postupnou kultivací společnost přiměla uživatele střelných zbraní používat určité normy a ten, kdo střelnou zbraň vlastnil, tak také za ni odpovídal, za její použití.
My jsme ještě v nedávné době zde měli normu a zdá se, že směřujeme zpět k tomuto výkladu, že vlastnit auto je pomůcka pro dopravu z bodu A do bodu B, a to, že někoho ohrožuje na životě, ohrožuje majetek lidí, tak nás ponechává ve velké většině chladnými. Vůbec si neuvědomujeme, že to auto je zbraň, která může zabít nás, může zabít naše děti, může zabít naše přátele, a že lidé, kteří sedají za volant, často nejsou lidé, kteří znají vůbec základní pravidla provozu na silničních komunikacích, že se vůbec neobtěžovali skládat nějaké zkoušky, že se vůbec neobtěžovali něco také nastudovat a něčím se také řídit. Necítí se vůbec tímto zákonem eliminováni nebo determinováni, vůbec se necítí býti - není to pro ně potřebné, aby se takovým zákonem řídili. Je to pro nás všechny nebezpečné.
A proč to říkám? Já myslím, že situace na našich silnicích není zdaleka taková, abychom předkládali podobné návrhy, jako předkládá pan poslanec Tlustý, ministr financí, a paní kolegyně Dundáčková. Určitě v zákonu, který v současné době platí, je mnoho nepřesností. Také skoro 900 pozměňovacích návrhů při projednávání tohoto zákona loni v prosinci vedlo k tomu, že z těch základních formulací v zákoně se mnoho změnilo, a tento zákon potřebuje, aby ti, kteří dohlížejí na zákon, se dohodli a výkladem překonali určité formulace, které vznikly v této Sněmovně - buď v hospodářském výboru, anebo vznikly přímo zde. Ale není asi možné vstoupit do toho procesu tak, že budeme pokračovat v té kreativitě, která měla za následek právě tyto formulační nepřesnosti. A právě ten pokus kolegů Dundáčkové a Tlustého směřuje k tomu, že se zase jejich zkušenost, jejich názor dostává jako jeden z mnoha do popředí a má být normou pro nás všechny ostatní a normou pro všechny občany České republiky.
To, co se děje v současné době na silnicích, je také ovlivněno tím, jak politici se k této stávající normě chovají. To, že v předvolební kampani před volbami do Poslanecké sněmovny právě kolegové z ODS používali tuto normu jako slib voličům, že ji změní, jakmile se dostanou k této příležitosti, mě ubezpečuje v tom, že chtějí svým slibům dostát. Je to od nich sympatické, že voličům to, co slíbili, také chtějí splnit, ale voliči asi neuvědomují, co to pro ně bude znamenat. Zejména pro ty, jejichž děti chodí po chodnících a po přechodech přes naše silnice ve městech a jezdí tito lidé v autech po silnicích, co to pro ně znamená, že se znovu vrací na silnice džungle, která zde byla.
Paní předkladatelka ve svém úvodním slově se trošku věnovala věcem, které - třeba mnozí z vás souhlasí, že by bylo možné na některých úsecích dálnice zvýšit rychlost na 160 kilometrů. Určitě ano, pokud bezpečnostní audit zejména na nových dálnicích tomu bude odpovídat, že se na těchto úsecích nebude jednat o riskování života, zejména když člověk bude předjíždět a bude mít vůbec dostatečnou rozhledovou vzdálenost na to, aby viděl toho, který ho předjíždí, a kdy on sám chce předjíždět.
Ale trošku se skromně nezmínila o dalších návrzích, které tato novela obsahuje. Zejména to, že chodci by měli do budoucna už mít v podstatě horší situaci na přechodech na silnicích, to znamená - neměli by vůbec žádnou přednost. Vracíme se skutečně o několik desetiletí zpátky. Myslím, že někdy v devadesátém druhém roce byla zavedena tato vymoženost, která na západ od nás již je mnoho desítek let samozřejmostí - že chodci, pokud vstoupí do vozovky, tak mají přednost.
***