(10.20 hodin)
(pokračuje J. Dolejš)
Souhrnně lze tento problém vyjádřit rozporem, jak spojit sociální stát s tlakem globální konkurence a s nezbytnou podporou hospodářského růstu, protože jinak se s tím samozřejmě ze své podřízené pozice v rámci Evropské unie i ve vztahu k nejvyspělejším zemím na jiném kontinentě nevyrovnáme.
Není to rozpor ojedinělý. Není to specifikum České republiky, a tudíž podobné problémy řeší pravice a levice i v jiných zemích. Ovlivňuje to další země Evropské unie, jak nové, tak staré, a promítá se to do sporu o Pakt stability a o revizi závěrů Lisabonského summitu Evropské unie z roku 2000 a do pravděpodobného odkladu termínu zavedení eura.
Pokračovat v této tendenci by nebylo dobré. Byl by to dokonce zhoubné. V tom s kolegou Kalouskem souhlasím. Řešením však není prosté uzákonění nulového deficitu, jak o tom kdysi snili zákonodárci z ODS. Není to ani drastické ořezávání mandatorních výdajů. Když jsem poslouchal pana kolegu z křesťanské strany pana Kalouska, jak mluvil o mandatorních výdajích, jako kdybych slyšel ono apage satanas, odstup Satane. Ale v něm se zřejmě sváří dvojí role: role konzervativně-liberálního ekonomika, jakéhosi Harpagona, který nepustí ani ten pětník, a druhá role odpovědnosti vůči křesťanským sociálně cítícím voličům, a vymyslel onu kličku. Nebudeme se bavit o příjmové stránce, budeme zdůrazňovat parazitizmus na sociálním systému. Bohužel ale tím pádem nebudeme mluvit o tom, že mandatorní výdaje, zejména sociální mandatorní výdaje, mají určitou autonomii vůči vývoji ekonomiky a nelze je jednoduše omezovat podle toho, jak se nám daří plnit nebo neplnit některé prognózy hospodářského vývoje.
Zkrátka pružnost sociální spotřeby není nekonečná a úspory v tomto ohledu není to, co bych si představoval pod pojmem restrukturalizace těchto systémů. Je třeba hledat efektivnější systém, ale to neznamená redukci. To znamená spíše ucpat zbytečné díry. Politickou stabilitu potřebuje k obnovení diskuse nad dlouhodobějším řešením nejenom veřejných financí, ale i páteřních resortů české ekonomiky, protože jak se nám tady daří, jak nám šlape ekonomika, jak nám šlape energetika a tak dál, tak se bude dařit i tomu eráru.
Uvědomme si, že velké peníze se dívají do větší budoucnosti. A český stát by v tomto strategickém výhledu neměl být outsiderem. Proto vítám, že i v tónech hlasu pana ministra Tlustého už nezní tolik té nulové tolerance, tolik té jediné správné cesty Modré šance, ale hledání jakéhosi vektoru. Protože i když naše východiska, mnohdy dokonce i závěry se liší, budeme se muset v této zemi dohodnout. A to, že po tom volá i zástupce strany lidové, naznačuje, že pravá strana naší Sněmovny to vnímá. A já chci za levý okraj této Sněmovny říci, že to vnímáme také.
Jak to řešit? Já si myslím, že buďme připraveni na diskusi. Buďme připraveni na diskusi o nové koncepci reformy veřejných financí, protože ta koncepce z roku 2003 už je nedostačující. Byla překonána. Základním krokem budou jistě opatření na výdajové straně veřejných rozpočtů, včetně již zmiňovaného nakládání s výdajovými rámci, když si schválíme výdajový rámec, a pak si dodatečně zdůvodňujeme, proč ho nedodržíme, ale také samozřejmě i opatření na straně příjmové.
Myslím si, že není třeba zahodit práci odborníků, kteří ji odvedli navzdory volební kampani. Mám na mysli například práci expertů, kterým se věnovala paní náměstkyně Trezziová, i když to nebyla komise přímo ministerská, ale vytvořili určitý opus, kterým se lze inspirovat. Dokonce si nemyslím ani, že by měla být apriorně hanobena práce, kterou předvedla povolební skupina kolem pana Ing. Zámečníka. I tam se lze samozřejmě inspirovat.
Ale chtěl bych varovat před ambicí učinit z České republiky jakousi daňovou oázu, za kterou se jako karavany pouští potáhnout investoři z různých zemí, aby tady vydělali, a pak samozřejmě naši zemi opustili a zisky odvedli jinam. Rovněž bych varoval před přílišnou mytizací daňové konkurence jako klíčovým konkurenčním faktorem. Já si myslím, že udržení současné daňové kvóty a jistá míra efektivní progresivity nastavení daňového systému je na místě. A nebudeme se v tom lišit od těch zemí, které jsou oproti nám i úspěšnější. Vrátit se bude nutné i k decentralizaci veřejných financí. Neplní se totiž předpoklad, že reforma územní správy bude rozpočtově neutrální. Důvodem je zejména asymetrie mezi kompetencemi a finančními toky.
Tématem je, jak dál se státními fondy. Klíčový to argument, proč takzvaně privatizovat podíl Českých energetických závodů. Fondové hospodaření ve vládním sektoru vzniklo už za ministra Mertlíka. Možná tehdy byl inspirací francouzský model, kdy se argumentovala větší pružností správy, možností kapitalizace zdrojů v těchto fondech. Ale tato možnost nejenže nebyla využita, ale lze hovořit obecně velmi kriticky o hospodaření v těchto fondech jako o fondech, které hospodaří s nekázní a netransparentně. Takovou jednoduchou vizitkou může být prakticky vyprázdněný Státní fond životního prostředí a na Evropskou unii nadprůměrná rozpočtová náročnost našich dopravních staveb.
Nelze se opětovně znovu a znovu spoléhat na mimořádné příjmy. Tyto zdroje, ať již to byly privatizační výnosy nebo deblokace zahraničních dluhů, používaly vlády jak pravicové, tak i ty, které se deklarovaly s jistým levicovým odstínem. Já si myslím, že v koncepčním uvažování nemá o tomto typu zdrojů smysl uvažovat, že bychom měli říci stop, a pokud pánové ve vládě se v rámci svých exekutivních pravomocí odhodlali k té privatizaci, nemyslím si, že je to rozumný krok. Ale marná sláva - zdá se, že nabyli dočasným narušením hlasovacích poměrů v této Sněmovně pocitu, že už nemusí vyjednávat o prvním čtení státního rozpočtu, a tudíž se jim vrátila statečnost. Já si ale myslím, že ještě by si to mohli a měli rozmyslet, protože České energetické závody, to není jenom jeden významný státní podnik. To je strategická budoucnost této země, to je investiční perspektiva a to jsou samozřejmě i ty dividendy, které by mohly přitékat i do státního rozpočtu. Kdybychom se podívali na některé akvizice tohoto podniku, myslím si, že zdaleka to nebyly akvizice strategického významu a především strategického výsledku.
A nyní k základním číslům návrhů, které máme na stole. Bylo tady řečeno, že základní čísla buď vezmeme, anebo vrátíme k přepracování. To je holý fakt. Jako je i holým faktem, že kolega Pohanka dneska není mezi námi, a tudíž asi prohlasování takového postupu, který by návrh vrátil vládě k přepracování, nemá velkou naději. Přesto dovolte, abych jednak z důvodu zásadního vymezení a jednak i z důvodu pro inspiraci přednesl, že především v oblasti příjmů se náš pohled liší.
***