(15.00 hodin)
(pokračuje Zaorálek)
Dále tady musím zmínit to, s čím jsem se setkal, když jsem se zajímal o ta stanoviska odborná na toto téma. Zaregistroval jsem, že Česká archivní společnost se vyjádřila velice kriticky k tomu návrhu. Já se domnívám, že pokud se ten návrh týká práce s archivy, koncentrace nějakých archivních materiálů, stálo by za to naši odbornou veřejnost do té diskuse včas dostat. Tady mám stanoviska, ve kterých říkají, že neměli možnost se k tomu včas vyjádřit a že dokonce nepokládají způsob, jak se tady předpokládá, že se budou zpřístupňovat archivní materiály, že nepokládají návrhy, které tady jsou předkládané, za dostatečně odborně fundované. Píše se přesně, že to má charakter neodborného zacházení s archiváliemi s neurčitými následky. Já jsem pochopil z jejich výhrad, že pokud bychom se rozhodli soustředit ty archivní materiály do jednoho ústavu, tak jak vy navrhujete, tak by to znamenalo, že na tři čtyři roky se přeruší veškeré bádání s těmi archivními materiály. Takto přesně jsem tu informaci dostal, na tři čtyři roky, nebo dokonce mi tady říkáte na pět, by se vlastně zastavila práce s archivy, protože stěhování archivů, jak jsem pochopil z těch textů, je nesmírně obtížná věc, velmi komplikovaná, a v tom rozsahu, jak se tady odhaduje, by to znamenalo, že by to de facto bádání v té oblasti zastavilo. Rozumíte, říkám vám to tak, jak jsem to dostal, jak to lze doložit. Jestli je to pravda, tak je to přece docela vážná skutečnost. Já bych na to rád slyšel reakci.
Předseda České archivní společnosti říká, že se nesetkal s jediným názorem mezi archiváři, který by podporoval vznik ústavu, tak jak ho senátní návrh zákona uvádí. Dokonce říká, že veškeré aktivity pro vznik ústavu vycházejí pouze z některých nearchivních kruhů. Já nechci opakovat argumenty, které tady čtu, ale je pravda, že pro laika, který se snaží pochopit ten návrh zákona, bych předpokládal, že taková věc se prodiskutuje s odborníky, a musím brát vážně jejich názor nebo jejich varování, že toto je podle nich neodborný úkon. To, co se navrhuje, je prostě nedostatečně zajištěno z hlediska odborného.
Stejně tak je tady řečeno, že odhad prostředků, který je uváděn, je podle názoru archivářů velmi skromný, a rozsah akce, i té stavby, by musel být výrazně vyšší, oni tady říkají asi 100 milionů. Ale to je jedno, to jsou vlastně jenom technické věci.
Obecně je otázka, jaký je vlastně vůbec smysl tak náročné, komplikované akce - stěhování archivů ze čtyř míst, kde jsou dnes, pokud je mi známo, poměrně kvalitně uskladněny a poměrně kvalitně uchovávány, na jedno místo. Já bych chápal, kdybyste řekl, že se s tím dostatečně nepracuje apod. Ale budiž, hledejme způsob, jak dostat prostředky a iniciovat to, aby se více zpracovávaly moderní dějiny. Uvažuji, jakým způsobem toto iniciovat. Ale je skutečně cesta to, že budeme ze čtyř míst koncentrovat archivní materiály na jednom místě, budeme vytvářet nový ústav, když jsem slyšel, že kapacit je dnes dost? Toto je kapacita nová a mám tady odborné názory, že je zbytečná. Dokonce ve stanovisku vlády, které jsem si tady přečetl, k senátnímu návrhu v bodu 8, vznik dalšího archivu mimo stávající síť archivů, se podle názoru vlády jeví jako nadbytečný. To je první věta stanoviska vlády, současné vlády, k tomuto návrhu. Takže když tady kladu otázku, jestli celá ta věc je efektivní, tak si myslím, že to má svou vážnost, když to stejné najdete i ve stanovisku vlády, která uvádí asi devět připomínek k tomuto návrhu zákona, a tato připomínka, to je první věta, která je z té připomínky osmé.
Takže já si nejsem úplně jist, jestli my politici jsme schopni bádání o minulosti iniciovat skutečně způsobem, který by vedl k tomu, co to vlastně je správný směr. Rozumíte, máme my politici rozhodovat o tom, jak se má zpracovat moderní historie? Já bych si přál, aby se jí historici věnovali, rád bych jim pro to vytvořil maximum prostředků. Přál bych si, aby bylo co nejvíce kvalitních prací, které by se týkaly té současné i socialistické minulosti. Tomu bych rád pomohl. Nejsem si jist, a dokonce po tom, co tady čtu, že ta cesta, kterou vykročil tento návrh, vede skutečně k tomu, že si v této zemi budeme klást nepříjemné otázky. Já se vážně bojím, že to je cesta, jak těm nepříjemným otázkám utéct. Přesvědčete mě, že se mýlím.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. Řádně písemnou přihlášku podala paní Kateřina Konečná, připraví se pan poslanec Maršíček. Paní poslankyně, máte slovo.
Poslankyně Kateřina Konečná: Děkuji. Pane předsedající, vážené kolegyně a kolegové, páni ministři, možná trochu navážu na to, co tady načal pan kolega Zaorálek.
Senátní návrh na vydání zákona o Ústavu paměti národa, sněmovní tisk 15, doznal od doby svého předložení jistých pozitivních změn, ovšem i k projednávanému tisku lze vyslovit řadu námitek. Návrh se dotýká písemností uložených v archivech, způsobu jejich využívání a zveřejňování. Proto mě velmi, stejně jako pana kolegu Zaorálka, zajímalo stanovisko těch, kteří o archiválie pečují, tedy archivářů, a těch, kteří tyto dokumenty studují a odborně využívají, tedy historiků. Právě jejich názory mi proto dovolte zde nyní tlumočit.
Úvodem chci podotknout, že obdobné ústavy existují také v jiných zemích - od roku 2002 na Slovensku, od roku 1998 v Polsku. Hlavní úkoly obou institucí, které podléhají přímo a pouze parlamentům, jsou obdobné, jak je navrhuje projednávaný sněmovní tisk. Polské zkušenosti však ukazují, o jak obrovský rozsah dokumentů se jedná. Jen do června 2003 byla převzata většina archiválií, které dosáhly rozsahu okolo 78 kilometrů - běžný metr představuje přibližně 10 000 stran A4 položených svisle vedle sebe - a které jsou v současnosti centrálou a deseti regionálními pobočkami zpřístupňovány žadatelům. Nejvíce zkušeností s působením obdobné instituce mají ve Spolkové republice Německo, kde od roku 1991 existuje tzv. Gauckův úřad s více než 2000 zaměstnanci, který podléhá spolkovému ministerstvu vnitra. Proto je zřejmé, že rozhodnutí spolkové vlády předat fondy tohoto útvaru do sítě státních archivů mělo své důvody. Uvedu alespoň dva, které plynou z diskusí německých historiků.
Historicko-politickou diskusí o daném období je třeba osvobodit od pouhé fixace na bezpečnostní složky a zařadit ji do kontextu státu, a snaha o vyrovnání podmínek studia pro všechny badatele. Tento pohled může být inspirující i pro naše podmínky, i když každá země má svůj systém péče o archivní dokumenty a ani právo EU archivnictví neřeší. Každý z těchto ústavů vznikl z jiných důvodů a za jiných okolností. S jejich činností by bylo vhodné objektivně seznámit veřejnost. Ukázalo by se, že není vše tak jednoznačné a pozitivní, jak tvrdí předkladatelé návrhu zákona o vzniku Ústavu paměti národa.
Text návrhu přitom neobsahuje žádoucí specifikace o vlastní činnosti instituce, není předložen ani návrh statutu archivu. Převaha vnitřních organizačních pravidel řízení a hierarchie moci nad odbornými normami však ukazuje na myšlenkový proud úvah tvůrců legislativní předlohy.
Ústav paměti národa by měl být vytvořen jako instituce vzdělávací a osvětová, která by spravovala všechny archivní fondy, které souvisejí s tzv. komunistickými represemi v roce 1948 až 1989, starala se o jejich zpřístupňování, bádala v nich a zveřejňovala výsledky. Dosavadní model, kdy archivní fondy spravují různá ministerstva, především resort vnitra, zpracovatelé návrhu nepovažují za dobrý.
Není bez zajímavosti, že veškeré aktivity pro vznik ústavu však vycházely, jak už zde bylo řečeno, z většiny nearchivních kruhů. Diskuse o návrhu zákona s Českou archivní společností nebyla vedena obvyklým způsobem, nebyl kontaktován ani odbor archivní a spisové služby a další archivy, event. spisovny, které se plány na zřízení ústavu bezprostředně dotýkají.
***