(15.10 hodin)
(pokračuje Konečná)
Mezi archiváři a historiky vyvolal návrh polemiku, která se více než o možnosti zpřístupňování archivních dokumentů z 20. století vede o návrhu na vznik jedné nákladné instituce, včetně nového akreditovaného specializovaného archivu, kam by se shromáždily archiválie od zákonem stanovených státních orgánů, v tomto případě ministerstva vnitra, obrany, včetně Vojenského zpravodajství, spravedlnosti, Bezpečnostní informační služby, Úřadu pro zahraniční styky a informace, které mají k 1. červenci 2007 předat novému ústavu evidenční a registrační pomůcky, archivní fondy včetně agenturních, operativních, vyšetřovacích a kádrových svazků a spisů, archivní sbírky i jednotlivé archiválie a dokumenty vzniklé činností bezpečnostních složek a Komunistické strany Československa a organizací Národní fronty působící v těchto složkách od období 4. dubna 1945 do 15. února 1990, které jsou v jejich držení. Znamená to tedy, že dojde k vytržení některých fondů z dosavadních příslušných archivů. A není vyloučeno, že se může jednat o náhodné a nesystémové vybrání libovolných dokumentů, které není v návrhu zákona vyvraceno. Dotkne se to především Archivu Ministerstva vnitra, který nepečuje jen o dokumenty Státní bezpečnosti, a navíc spisy Státní bezpečnosti netvoří jeden uzavřený celek. Jejich řádné oddělení je prakticky nemožné.
K posouzení, zda archiv Ministerstva vnitra může předat ucelené archivní fondy, je třeba znát poměrně složitou strukturu ministerstva. Podřízenost útvarů a správy SNB ministrovi a jednotlivým náměstkům, v jejichž kompetenci byly složky Státní bezpečnosti spolu s útvary servisními a funkčními. Řízení útvarů prostřednictvím rozkazu a nařízení, materiály kolegia ministra, sekretariátu náměstků a celý systém fungování ministerstva vylučují, aby se tzv. ucelené fondy oddělily od složek řídících, ale i kontrolních.
Na rozdíl od Německé demokratické republiky neexistovalo v Československu, pomineme-li epizodní záležitost existence ministra národní bezpečnosti na počátku 50. let, ministerstvo Státní bezpečnosti. Zdá se, že navrhovatelé dostatečně nezvážili další souvislosti směřující mimo resort ministerstva, které znají však jen a právě ti archiváři.
Podle mých informací jsou v archivu Ministerstva vnitra v Praze všem badatelům archiválie předkládány bez stanovení jakýchkoliv limitů, které by omezovaly množství předložených spisů při jedné badatelské návštěvě či používání vlastních digitálních fotoaparátů. Počet předložených svazků pak vlastně závisí pouze na vybavení a zkušenostech s používáním techniky, rovněž pak i na osobním nasazení návštěvníka. V řadě případů se jedná o plošné kopírování spisů, také jinak bez výběru a mnohdy i bez předchozího seznámení se s jeho obsahem. Studovna archivu se tak občas mění v expedici rychle odbavených spisů, předkládaných badatelům fotografům v tomto případě po desítkách denně při desítkách návštěv ročně. Pro některé z nich jsou současně v nemalém počtu připravovány k nahlédnutí materiály na zpřístupňovacím pracovišti v Pardubicích. V archivu ústavu mají být shromažďovány a ukládány rovněž kopie příslušných dokumentů. Tím by došlo k soustředění obrovského množství dokumentů, u nichž bude především zcela popřen provenienční princip, který je základem systému našeho archivnictví. Lze předpokládat, že se bude upřednostňovat badatelské využití dokumentů před fyzickou ochranou.
Aby byl nově utvořený fond přístupným, bude nutné vytvořit katalog. Běžný inventář stačit nebude. Čas nutný k jeho vytvoření však nelze odhadnout. Slyšeli jsme tady pět let. Nicméně po dobu neexistence katalogu bude archivní fond na rozdíl od současného stavu, kdy jsou spisy zařazeny ve stávajících fondech, v intencích archivního zákona badatelsky nepřístupný.
S důsledky, které by mělo stěhování archiválií, je nutno reálně počítat. V době stěhování archiválií budou tyto zcela nepřístupné. Tím budou postiženi nejen badatelé a historická věda. Například podáním žádosti o vydání lustračního osvědčení je podle nového správního řádu účinného od 1. ledna 2006 zahájeno správní řízení, pro které jsou tímto zákonem stanoveny i příslušné lhůty. Rovněž tím pádem přerušíme vyhledávání materiálů k personálním prověrkám prováděným Národním bezpečnostním úřadem, což je nově od 1. ledna 2006 vázáno dalšími zákonnými lhůtami, a dále bude také přerušeno prověřování pro bezpečnostní složky a zpravodajské služby. Přerušení činnosti by se dotklo i zpřístupňování archivních materiálů podle zákona č. 107/2002 Sb. a předkládání archiválií podle zákona č. 499/2004 Sb. Konkrétní žadatelé i badatelé by tento fakt jistě vnímali velmi negativně.
Zde je na místě připomenout, že by se nejednalo jen o materiály, které spravuje archiv Ministerstva vnitra. Protokolární předání písemností, ale i převzetí takového množství archiválií v krátkém časovém intervalu a vzápětí jejich uvedení do provozuschopného stavu je úkol gigantický, promiňte mi, nemožný. Je naivní se domnívat, že by se jednalo jen o dobu několika měsíců. Rozsah archiválií je totiž obrovský a blíží se podle některých odhadů 60 kilometrům.
Při každém stěhování potenciálně hrozí ztráty dokumentů. Problematický je především osud archiválií. O umístění Ústavu paměti národa do odpovídající budovy se návrh zákona nezmiňuje. Lze tedy předpokládat i možnost, že se přistoupí k výstavbě nové budovy, a pokud je státní rozpočet stabilně deficitní, není vyloučeno, že budou finanční prostředky získány tak, že se odeberou českým archivům a celé české historické vědě. Archivy jsou schopny dostatečně kvalitně se o archiválie starat, pokud budou zajištěny. Vznikem ústavu však zřejmě budou ochuzeny o významnou finanční částku. Není ovšem vyloučeno, že předkladatelé návrhu uvažují o využití některých stávajících archivů, jejichž správu by nový úřad převzal. Tak by se stěhování dokumentů omezilo, ovšem nevyloučilo. Stěhovaly by se písemnosti, které by ústavu nepříslušely. Toto ovšem návrh zákona ani předkládací zpráva neřeší.
Vytvoření Ústavu paměti národa je považováno za nadbytečné i některými historiky. Jejich názory lze shrnout: Zkoumání vývoje Československa v období totalitních režimů let 1939 až 1945 a 1948 až 1990 se věnují existující vědecká a dokumentační pracoviště - Ústav pro soudobé dějiny Akademie věd, částečně také Historický ústav Akademie věd i vysoké školy. Také vláda České republiky považuje vznik dalšího archivu mimo síť archivů za nadbytečný. Úkolu přebírat, spravovat a postupně zpřístupňovat archivní fondy, které - cituji - "zachycují represi totalitních režimů proti občanům", se již léta věnují archivní instituce, především archiv Ministerstva vnitra a Národní archiv. Existuje rovněž specializovaný Úřad pro dokumentaci a vyšetřování zločinů komunismu jako specifické pracoviště Policie České republiky.
K činnosti ústavu se na rozdíl od všech ostatních institucí proklamuje, že se hodlá věnovat historii období let 1948 až 1989 pouze skrze dokumenty represivních složek. Takto se odborný pohled na dějiny tvořit rozhodně nedá. To by znamenalo buď popření historické vědy, anebo mlžení o účelu ústavu a objemu přebíraných dokumentů. Navíc ústav má převzít funkce, které již obhospodařuje Úřad dokumentace a vyšetřování zločinů komunismu, a případně tak vznikne zbytečná neodůvodnitelná duplicita. Výstižně to vyjádřil předseda vědecké rady Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd doktor Jiří Pernest. Cituji: "Mně na tomto ústavu vadí to, že to má být jakýsi moloch, který má v sobě soustředit jak archivní fondy, tak vědecká pracoviště a ještě dokumentaci. A v podstatě by se zaměřoval jenom na otázku represe komunistických zločinů. Podle mě je to příliš úzké. Je potřeba, aby vědci zkoumali celou komunistickou dobu ve všech souvislostech, a to znamená včetně sociálních dějin, kulturních dějin, dějin každodennosti atd. To by ten ústav dělat nemohl."
Zřízení ústavu by si vyžádalo velké finanční prostředky na vybudování odpovídajícího zázemí, vhodné budovy, jak už jsem říkala. Správa archivních fondů v ústavu by si vyžádala opět další finanční prostředky, protože by byla nutně spojena s nezbytnou reorganizací stávající archivní sítě, zrušením či měněním existujících archivů atd. V důsledku změn v uložení archiválií by byl zpomalen také historický výzkum.
***