(17.00 hodin)
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji za tuto faktickou poznámku a prosím nyní pana poslance Zdeňka Jičínského, který se přihlásil ještě o slovo.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážená paní předsedající, kolegové a kolegyně, už nejednou jsme zažili, že diskuse o historických otázkách na politické půdě je obtížná, protože není jedna pravda o historii, tak jako nebyla jedna pravda o historii první republiky, o Rakousko-Uhersku. Tady jsou vždycky přirozeně na ty nebo ony problémy, na ty nebo ony politické proudy, na ty nebo ony osobnosti názory různé, a tak tomu nemůže nebýt ani ve vztahu k minulosti, o níž se teď hovoří a jíž se týká tento návrh. Ale v diskusi se objevovaly některé názory, některá stanoviska, na která se mi jeví účelné reagovat.
Uváděl se tu Ústav národní paměti ze Slovenska. Měli bychom vzít na vědomí to, že tento ústav tam byl vytvořen v roce 2002 a že na Slovensku neplatily lustrační zákony. To je něco, co je z hlediska slovenského vývoje a řekl bych i motivů, které vedly ke vzniku tohoto ústavu na Slovensku, velmi podstatné. V Československu a v České republice platily lustrační zákony, platí do dneška a jejich význam byl značný. Já jsem nebyl stoupencem těch lustračních zákonů, jak byly koncipovány, protože jsem nesouhlasil s principem kolektivní viny. Ale jiná věc je, že v rámci toho, že tyto lustrační zákony platily, proběhla celá řada procesů, a teď nemám na mysli procesy soudní, procesy soudní také, ale prostě procesy, které se týkají vztahu k minulosti značné části lidí, protože o této problematice nějak byli informováni, nějak se jí zabývali, nějak na ni reagovali. Takže nedělejme si iluze, že teď, po šestnácti nebo sedmnácti letech, začne na to společnost reagovat nějak zcela jinak, protože nic významného zcela jinak se tu nestalo. Prostě lidé o těchto věcech něco vědí, a jestli se dovědí o tom nebo onom počínání toho nebo onoho orgánu StB něco více, tak to na tom základním vztahu většiny společnosti k té minulosti nic nemění. Mějme laskavě na vědomí, že společnost, její většina, nežije minulostí, žije současností a žije tím, jak se orientuje na budoucnost.
To není nic proti tomu, abychom se vážně minulostí zabývali, a já jsem rád, že tu existuje svoboda svědomí, svoboda vědy a že tu existuje celá řada institucí, které se problémy minulosti zabývají, včetně problémů moderní minulosti, a uváděl jsem celou řadu institucí i celou řadu autorů, kteří to dělají. A mohl bych položit řečnickou otázku členům této Sněmovny, kdo z nich a kolik těchto knih opravdu přečetl, a pokud je nepřečetl, ale přitom bez problémů bude mluvit o tom, jaké jsou problémy v poznání minulosti - tak že to jsou také určité polohy, o kterých je třeba hovořit.
A potom: Nepřipadá vám, autorům tohoto návrhu i těm, kdo ho podporují, komické, že pracovníky tohoto ústavu, protože tam jsou tak speciální kritéria spolehlivosti, že by jim nevyhovovali někteří členové vlády Mirka Topolánka? Nepřipadá vám to zvláštní, až komické? Kladu to jako otázku.
Dále si myslím, že poznávání minulosti je věcí svobodného bádání o ní a že skutečně nemáme potřebu vytvářet tu nějakou zvláštní soudní instituci, která bude rozhodovat o tom, jak máme minulost posuzovat.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji. To byla zatím poslední přihláška. Zeptám se, zda se ještě někdo hlásí do diskuse v tuto chvíli. Pokud tomu tak není, končím obecnou rozpravu.
Požádám o případná závěrečná slova pana zpravodaje, pana navrhovatele. Prosím, pan senátor, místopředseda Senátu Jiří Liška má slovo.
Místopředseda Senátu Jiří Liška: Děkuji, vážené kolegyně, za tu velmi zajímavou diskusi.
Já se vám omlouvám, že jsem ve svém úvodním slově málo zdůraznil jednu věc, která zde způsobila řekl bych spoustu mýtů a nepravd, a to je to, že ústav a především archiv by se měl stěhovat do nové budovy za několik set milionů, že by se archiválie měly stěhovat na nové místo, že by se na několik měsíců, možná i několik let, padala zde slova i na pět let, vyřadila veškerá činnost. Není to vůbec pravda. Archivy zůstanou, respektive archiválie zůstanou tam, kde jsou, zůstanou ve stejných budovách, nic se měnit nebude, jenom přejdou pod správu ústavu; zůstanou i ti lidé, nebo většina těch lidí, kteří s těmito archivy pracovali. Takže žádné tyto obavy, jsou to řekl bych uměle šířené dezinformace určitou skupinou, a já teď nevím, jestli je menší, nebo větší, archivářů a historiků, o které se zde opírala řada vystupujících. Jak jsem již říkal ve svém úvodním vystoupení, ústav má řadu příznivců, řadu odpůrců, je tomu tak i mezi historiky i archiváři, to přiznávám. Ale samozřejmě, tak jak to bývá, opravdu ti, kteří jsou proti, jsou vždycky více slyšet než ti, kteří jsou pro. Tak je to i v tomto případě. Takže prosím žádné obavy ze stěhování archivů, z výstavby nové budovy, ze stěhování lidí, nic takového nehrozí. To je moje odpověď především pro pana kolegu Zaorálka i pro paní poslankyni Konečnou.
U pana poslance Zaorálka mě mrzí, že si nevzpomněl na to, jak v předvolebních diskusích, když se hovořilo na toto téma, se vyjadřoval, že to je dobrá myšlenka a že institut Ústav paměti národa určitě podpoří. Škoda, že má takovou krátkou paměť.
Musím se ohradit vůči tomu, že ústav by měl být ústavem pro vysloužilé senátory. Já vím, že paní kolegyně Konečná šikovně využila citace pana Uhla, aby to nebyl jakoby osobní útok, ale bylo to přinejmenším nekolegiální. Tohle bychom, vážené kolegyně a kolegové, my v Senátu nikdy poslancům a poslankyním neudělali! (Potlesk pravé části sálu.)
Co se týká obav pana poslance Maršíčka. Tady není vůbec žádná snaha o posílení kompetencí Senátu. Jen jsme se zkrátka neodvážili v rámci dobrých vztahů - a to se teď vracím k vystoupení paní poslankyně Konečné - ukládat Sněmovně další povinnosti. To jsme cítili jako naprosto nepatřičné.
Pan poslanec Jičínský měl řadu výhrad, ale já bych chtěl jeho obavy rozptýlit. Obdobné ústavy, teď o tom hovořil ve svém druhém vystoupení, jsou na Slovensku a v Polsku a výrazně naplňují společenskou potřebu. Jsou založeny, a především ten slovenský, na velmi podobných principech, na jakém jsme připravili náš Ústav paměti národa. Byla to - opakuji - právě především spolupráce se slovenskými přáteli a se slovenským ředitelem Ústavu paměti národa Jánem Langošem. A když to může být na Slovensku, proč by to nemohlo být u nás! Díky slovenskému ústavu jsou na Slovensku v této oblasti vyrovnávání se s minulostí výrazně dál, než jsme dnes my.
***