(11.40 hodin)
(pokračuje Rath)
Je to jednoduché. Tkví v tom, že jde o vládu, která hodně chce pomoci těm nejbohatším na úkor těch nejchudších, a hned vysvětlím, v čem to je. Tedy cílem není zlepšování kvality života většiny lidí, ale cílem je uspořit určitým majetkovým skupinám poměrně nemalé finanční prostředky a dostat tyto vlivové skupiny k některým veřejným prostředků, které ještě nejsou rozebrány. V podstatě to, že je to tímto způsobem…
Prosil bych pana Langera a pana ministra Bursíka, aby nerušili, jinak požádám paní předsedající, aby povolala parlamentní stráž a vyvedla je na hanbu. (Potlesk a smích.) Tady prosím, prostřednictvím předsedající, pane ministře, máte právo přednostního vystoupení. Jestli jste nepochopil, že jde o žert, tak vám říkám tímto, že jde o žert.
Této vládě nejde skutečně o kvalitu života pro většinu lidí, ale této vládě jde o reformy pro reformy, jakýsi lartpourlartismus. To, že ty reformy mají nádech jakýchsi plovoucích písků a jejich forma se mění každou chvíli, můžeme dokumentovat i na sporu pana Tlustého s panem Kalouskem. Úplně jiné reformy veřejných financí a daní byly prezentovány před pár dny a před pár týdny a bylo za ně bojováno, že jde o tu správnou, tu hlubokou, tu rozsáhlou, tu důležitou, tu nezbytnou reformu veřejných financí a daní. Teď je zase ta důležitá, hluboká, nezbytná reforma něco zásadně jiného, což konečně přiznává i pan Tlustý a kritizuje to. Já nevím, jaké jsou ty reformy nezbytné, hluboké, potřebné, bez kterých se nedá žít, když každou chvíli mají jinou podobu.
To, co jsem říkal, že jde o reformy pro ty nejbohatší, lze jednoduše ilustrovat na zamýšlené daňové reformě. Samozřejmě když snížím daně na 17 až 19 %, byť pak udělám nějaké odpočitatelné položky a ještě navíc to doplním tím, že zruším strop na sociálním a zdravotním pojištění a zalimituji to zhruba sto tisíci, znamená to, že příjmová skupina lidí, kteří vydělají svým platem, tedy hlavně top managementy, které vydělávají nad sto tisíc měsíčně, u nich kombinace těchto prvků znamená, že měsíčně uspoří desetitisíce. Člověk, který vydělává někde mezi deseti až dvaceti tisíci, na tom možná také něco uspoří - v řádu korun nebo desítek korun. Vskutku pěkné - bohatým přidávat, chudým ne úplně ubírat. Ale my jim to ubereme něčím jiným. My jim to ubereme tím, že jim zdražíme potraviny, léky, tím, že jim zvedneme DPH. V podstatě ubírat. Ano, je to legitimní.
Myslím, že vláda by si mohla dát své moto - já jsem začal své vystoupení motem - ano, jsme vláda pro bohaté a chceme pomáhat hlavně bohatým. Že jich je tak padesát tisíc, sto tisíc v České republice v maximu, že dalších deset milionů na to doplatí, to je smůla. Zvolili jste si, co máte, tak teď mlčte a držte krok a plaťte.
Také se tvářit, že to vlastně v daních nic neudělá, je prostě nesmysl, protože toto nejvíc ovlivní daně lidem, kteří nemohou uniknout nějakou optimalizací daně. Dopadne to na ty vysokopříjmové skupiny, ale které vydělávají mzdu. Čili všechna tato opatření znamenají okamžitý výpadek v řádu desítek miliard.
Já se ptám - za co tedy? Prohlédněme si Českou republiku - kolik máme zanedbaných nemocnic, kolik máme zanedbaných škol, jak máme nízké platy učitelů, jak nám lékaři kvůli nízkým platům utíkají do ciziny. Podívejme se, jak máme zanedbanou silniční síť. Podívejme se, jak potřebujeme investice do policie a justice. Prostě ano, každý chce platit co nejnižší daně, ale současně každý očekává od státu veřejné služby na kvalitní úrovni. Mě by zajímalo, jak tento deficit, který zde vznikal desítky let, zhruba do roku 1990, nyní jsme ho patnáct let doháněli, a docela zdatně doháněli, tak v podstatě jak teď najednou ho přestaneme dohánět.
Dámy a pánové, daně a solidarita mezi lidmi jsou tmelem společnosti. Podívejme se, z jakých zemí si chceme brát příklad. Podívejme se, na jaké úrovni jsou veřejné služby ve Švédsku, Německu, Rakousku, podívejme se, jaké tam daně platí. Podívejme se na země, které zavedly ty experimenty, které nyní chce zavést tato vláda, jak ty vypadají, jak deficit dohánějí. Čili bereme si příklad z Rumunska, Ruska, Ukrajiny. To je náš cíl, resp. cíl této vlády. Ne cíl sociální demokracie.
Nyní mi dovolte pár slov ke zdravotnictví. Tam je to něco velmi podobného. V podstatě program přináší privatizaci zdravotních pojišťoven. Dámy a pánové, privatizaci 200 miliard zdravotní daně, kterou každý občan musí povinně platit. No to je přece báječný džob! Kdo by ho nechtěl? Uvědomte si, že 200 miliard skončí na účtech akciových společností, z nichž některé už od začátku budou soukromé, některé postupem času. A co to v sobě skrývá? No to je jednoduché. Akciovou společnost, navíc soukromou nebo s podílem soukromého kapitálu těžko můžete kontrolovat prostřednictvím vlády jako veřejnoprávní instituce zdravotní pojišťovny dnes. To prostě nejde. Těmto obchodním společnostem přece nemůžete předepsat, kolik procent smějí spotřebovat na svůj vlastní chod. Nyní to mají omezené třemi čtyřmi procenty. Podívejte se, kolik na svůj vlastní chod spotřebují komerční zdravotní pojišťovny. Jsou to částky blížící se 20 %. Akciovým společnostem přece nemůžete nakázat, aby vybrané peníze spotřebovaly jen na nějakou jednu činnost. To znamená, jak zabráníme soukromým zdravotním pojišťovnám - já se v takovém případě privatizaci a myslím, že každý … (?) bude hlásit do řady, protože to je báječné, dostat takovou věc. Ale myslím, že tam bude tlačenka hlavně ze stran lidí z ODS. Protože nemůžete samozřejmě těmto akciovým společnostem zakázat, aby třeba povinně vybrané peníze na zdravotní pojištění např. neposlaly do nějakých investičních fondů na Kajmanské ostrovy. Kdo jim to zakáže? Jak jim to zakážete? Jak chcete omezit nakládání s penězi, které legitimně patří soukromé akciové společnosti? Prostě - nezakážete to, protože to není možné.
To je asi největší hrůza, s čím tato vláda vedle daňové záležitosti přichází. Je to nezvratný krok. Oproti tomu zavedení poplatků ve zdravotnictví je sice trochu asociální, nicméně celkem jednoduše odstranitelný či změnitelný krok. Takže vystřídá-li se vláda, stejně jako na Slovensku poplatky může snížit, zvýšit, zrušit, změnit. To je věc, která jde udělat prakticky z pár týdnů na pár týdnů. Ale zprivatizování zdravotních pojišťoven je navždy. To je navždy. A co bude znamenat, když taková komerční pojišťovna místo tří procent spotřebuje na svoji činnost 20 procent? A co bude znamenat, když taková komerční pojišťovna polovinu toho, co vybere, pošle, jak jsem říkal, třeba do investičních fondů na Kajmanské ostrovy? Jednoduchou matematiku: na léčení lidí zbude adekvátně méně. Čili řekněte lidem, řekněte zdravotníkům, že dostanou na léčbu prostě o 20, 30, 40 procent méně než dnes. To je realita. Víme, jak je napjatý rozpočet zdravotních pojišťoven. Hovoří se tam o procentech. Tady se klidně vystřelí 20, 30, 40 procent.
Dámy a pánové, program ve zdravotnictví přináší ještě další zajímavost - tzv. individuální účty. Nazývají se osobními účty. V podstatě si asi každý budeme spořit na svém účtu u zdravotní pojišťovny. Bude to zdravotní pojišťovny stát - tedy nás, protože ony mají naše peníze - nějakých pět až deset miliard, správa takových účtů. A bude zajímavé, co se stane s dluhy na těch účtech, protože zdravotní péči aktuálně konzumuje takových 20 %, z toho asi 5 % zkonzumuje prakticky nejvíc, protože jsou těžce nemocní.
***