(12.40 hodin)
(pokračuje Jičínský)
I novináři, abych se vrátil k tomu, co jsem začal, kteří nejsou sociální demokracii přízniví, mluví o tom, že česká politika spadla na morální dno. Já jenom si kladu otázku, má-li dno a jaké je, protože si nejsem jist, zda už jsme na to dno dosáhli. Ale nechci být zvěstovatelem špatných zpráv, tak já doufám, že se od něj i odrazíme nahoru. Tak to je tedy první rekord. Skutečně obdoby nemá a myslím, že nemá obdoby ani v jiných srovnatelných demokratických evropských zemích.
A pak je tu druhý rekord, který je z obsahového hlediska vážnější. Vláda pravého středu má získat podporu, nebo má projít, má získat důvěru pomocí dvou poslanců, hlasů dvou poslanců sociální demokracie. A to je věc velmi vážná. V tomto směru bychom asi také nejenom v dějinách České republiky, ale i Československé republiky pro to hledali obdobu, a těžko bychom hledali obdobu v normálních, demokraticky fungujících zemích evropských, se kterými se můžeme srovnávat. A tím myslím země od nás na západ. Na východ jsou poměry jiné a tam bych Českou republiku zatím nerad řadil, i když v některých momentech bohužel naše blízkost tam je větší, než jsem svého času předpokládal.
A potom třetí rekord. Strana, která má šest poslanců, dosáhne ve vládě čtyř ministrů. To já myslím, že je také rekord. Také v dosavadních dějinách československých i v dosavadních, kratších dějinách České republiky nic takového se nestalo. A podařilo se to straně, která sem vstoupila s hesly nového stylu, nového obsahu, nového pojetí politiky. Bohužel musím konstatovat, že jsem z těchto požadavků po novém stylu a po novém pojetí politiky v chování kolegů ze Strany zelených nic takového zatím neměl možnost zaznamenat. (Potlesk jednoho poslance.)
V průběhu oné povolební doby, která, jak říkám, trvá už skoro osm měsíců, došlo opravdu k velmi zvláštnímu zacházení s ústavními hodnotami a pojmy ústavního práva, pojmy demokracie i s elementárními pojmy, které by měly patřit k nesporným kategoriím politické morálky. Takže já si spíš připomínám známý román George Orwella 1984, kde slova mají jiný význam, než původně měla. Čili když řeknu mír, mám na mysli válku, a obráceně. A tady bych se rád zeptal, a je to samozřejmě otázka řečnická, odpověď nežádám, ale abych zase svou otázku neformuloval na příliš široký okruh adresátů, tak ji adresuji jenom předsedům stran, které tvoří současnou vládní koalici: Jak budou charakterizovat poslance, který patří k opoziční straně, který byl volen na základě kandidátky opoziční strany, který se zavázal, že nepodpoří trojkoaliční vládu, a nyní tento slib poruší. Je to zrádce, přeběhlík, nebo konstruktivní poslanec? Mluvím o tom proto, že stanoviska těchto v naší politice významných činitelů se v průběhu velmi krátké doby měnila, a zcela zásadně. Takže připomněl bych rád slova paní ministryně kultury, která včera na tiskové konferenci mluvila, že se nehodlá vzdát lidské cti a sebeúcty. Zda tedy tyto kategorie bychom se neměli pokusit, byť vím, že to je obtížné, ale přece jenom aspoň v jisté míře, vnést do našeho politického konání. Myslím, že by to naší politické kultuře velmi prospělo, abychom o našem chování mohli mluvit jako o politické kultuře.
Ta otázka dvou hlasů dvou poslanců, to není tak zanedbatelná otázka z hlediska fungování parlamentní demokracie. V ústavě je formulace, že náš politický systém je založen na svobodném vzniku a fungování politických stran respektujících demokratické principy. Jsme parlamentní demokracií. Občané v tomto směru volí poslance na základě kandidátních listin parlamentních stran a předpokládají, že se v rámci parlamentní činnosti po svém zvolení budou chovat jako političtí představitelé těch programových zásad a požadavků, na jejichž základě byli do Parlamentu zvoleni. Lid je sem takto vyslal, a je tedy jejich úkolem, aby v rámci parlamentních stran a případného jejich rozdělení mezi strany vládní a opoziční plnili tuto roli, tento mandát, který jim dal lid, resp. občané ve volbách. A zdá se mi, že jestliže vláda se orientovala na to, že důvěru získá prostřednictvím poslanců ze stran, které netvoří vládní koalici za stávajícího poměru sil, že to je konání, které je v rozporu s těmito základními principy, na nichž je založen náš ústavní pořádek.
Čili není to otázka jenom toho, jak se ti dva poslanci zachovají, jenom jejich morálního selhání nebo morálky odvahy, jak se to taky někde nazývá. Je to otázka, jakou kvalitu má fungování politického systému. A znovu opakuji, v zemích na západ od nás těžko byste hledali takovýto příklad. Samozřejmě v Německu byla v době, kdy byla velká koalice, situace, že její vládní strana FDP se rozštěpila na pravé a levé křídlo, ale to je jiná záležitost než toto. A jiná záležitost je i tolerance vlády Václava Klause v roce 1996, protože to bylo rozhodnutí politické strany, které všichni její poslanci respektovali, a bylo to východisko z nouze, protože jiná vláda tehdy dost dobře vzniknout neměla. Odchod poslanců Wagnera a Teplíka v době volebního období už je skutečně záležitost jiného řádu. Takže bych byl rád, abychom respektovali tyto věci, které patří k základům fungování naší země jako parlamentní republiky. A jsou to, jak říkám, ústavní kategorie.
Pan předseda vlády, budu mluvit k němu, ale samozřejmě má slova se netýkají jenom jeho, protože on vyjadřuje nepochybně názor vedení ODS, nám ještě před tímto jednáním poslal dopis, 10. ledna, z něhož budu citovat. Ten dopis byl publikován, takže nebudu citovat příliš velký pasus, ale určitý odstavec ocitovat musím. "Ideové a politické smiřování ČSSD a ODS stejně jako jejich voličské zázemí jsou natolik odlišné, že jejich jakákoliv spolupráce na vládní úrovni není možná bez fatálního popření zásad a zájmů jedné či obou těchto stran. Tento rozdíl je nejen legitimní, ale je přímo základem stability politického spektra."
***