(Jednání pokračovalo v 16.45 hodin.)
Místopředsedkyně PSP Lucie Talmanová: Vážené paní poslankyně, vážení páni poslanci, dovolím si ukončit krátkou technickou přestávku a poprosím tedy, aby se slova ujala zpravodajka hospodářského výboru poslankyně Věra Jakubková. Máte slovo, paní zpravodajko.
Poslankyně Věra Jakubková: Dobré odpoledne, děkuji za shovívavost, že jste strpěli technickou poruchu, ale už je to v pořádku. (V sále je velký hluk.)
Hospodářský výbor Poslanecké sněmovny Parlamentu ČR projednal vládní návrh zákona, kterým se mění některé zákony v souvislosti s nařízením Evropské parlamentu a Rady 2006/2004 o spolupráci v oblasti ochrany spotřebitele a zákon o obecné bezpečnosti výrobků, tisk č. 120. Hospodářský výbor po vyslechnutí výkladu zástupce Ministerstva průmyslu a obchodu Martina Turnovského, zpravodajské zprávě poslankyně Věry Jakubkové a po obecné a podrobné rozpravě přijal dne 28. 2. 2007 toto usnesení: Hospodářský výbor doporučuje Poslanecké sněmovně Parlamentu ČR projednat a schválit tisk č. 120 ve znění přijatých pozměňovacích návrhů.
Usnesení hospodářského výboru jste obdrželi pod č. 120/1. Tisk byl zařazen k projednání na program 13. schůze Poslanecké sněmovny. Na žádost zpravodajky Věry Jakubkové byl následně vyřazen z programu s cílem prozkoumat a následně vyloučit možnost diskriminace českých spotřebitelů.
Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Lucie Talmanová: I já vám děkuji, vážená paní zpravodajko. Otevírám obecnou rozpravu, do které nemám žádnou písemnou přihlášku. Táži se tedy, jestli se do této obecné rozpravy chce zapojit někdo z místa. Nikoho takového nevidím. Končím tedy obecnou rozpravu.
Chcete, paní zpravodajko, do rozpravy obecné, nebo podrobné? Do obecné a nikoliv se závěrečným slovem zpravodaje, ale se svým vystoupením v rámci obecné rozpravy. Dobře tedy, nekončím tuto rozpravu. Omlouvám se, nepostřehla jsem přihlášku paní zpravodajky. Udílím tedy tímto paní zpravodajce slovo.
Poslankyně Věra Jakubková: Těsně před 13. zasedáním Poslanecké sněmovny jsem obdržela podnět odborných organizací zabývajících se ochranou spotřebitele s upozorněním na nedostatky v návrhu zákona, které paradoxně umožňují výraznější přeshraniční ochranu spotřebitele oproti možnostem občanů v České republice.
Vládním návrhem zákona má dojít k promítnutí nařízení EU o spolupráci mezi vnitrostátními orgány příslušnými pro vymáhání dodržování zákonů na ochranu zájmů spotřebitele do příslušných právních předpisů České republiky. Spolupráce se má realizovat výměnou informací a přijímáním nezbytných donucovacích opatření k ukončení nebo zákazu protiprávního jednání definovaného v nařízení. Za tímto účelem jsou ve většině dotčených právních předpisů navrhovány dvě změny: určení správních orgánů, které budou příslušné v případě přeshraniční spolupráce provádět dozor a postupovat podle uvedeného nařízení, a za druhé zakotvení pravomocí příslušných orgánů zakázat jednání, které je v rozporu se zákony na ochrany spotřebitelů.
Nařízení, ze kterého vychází navrhovaný zákon, předpokládá, že na národních úrovních jednotlivých zemí jsou stanoveny potřebné dozorové prostředky. V České republice je ochrana spotřebitelů dosud zajišťována převážně možností spotřebitelů obrátit se na soudní orgány, nikoliv vždy na orgány veřejné správy. Obě tyto možnosti ochrany spotřebitele však zakotvuje právě projednávaná novela v rámci přeshraničního projednávání. Uvedu příklad. Německý dozorový orgán se obrátí na Českou obchodní inspekci, že jednáním českého podnikatele v České republice dochází k poškozování společných zájmů spotřebitelů v Německu. Může se jednat například o internetový prodej. V tomto případě bude Česká obchodní inspekce povinna vykonat dozor, a dojde-li k závěru, že se jedná o protiprávní jednání, tak jednání zakázat, ale v případě, že by tím samým protiprávním jednáním byly poškozeny společné zájmy spotřebitelů pouze v České republice, Česká obchodní inspekce by tuto kompetenci neměla a český spotřebitel by musel hledat ochranu pouze cestou soudní.
Domnívám se, že není důvod rozlišovat mezi přeshraničními a vnitrostátními případy, pokud je povaha protiprávního jednání stejná, a není důvod rozlišovat mezi opatřeními, která lze uložit v obou případech za takové protiprávní jednání. Pokud by dozorové orgány řešily jen přeshraniční záležitosti, byl by podle mého názoru nastaven dvojí právní režim při vyřizování stížností a podnětů spotřebitelů a docházelo by tak k jejich diskriminaci, jelikož by jejich stížnosti byly v rámci vnitrostátního porušení práva odmítány na základě nepříslušnosti jednotlivých dozorových orgánů. Kompetence dozorových orgánů na vnitrostátní úrovni by tak nebyly dostatečně zabezpečeny.
Neobstojí námitka, že nařízení Evropského parlamentu a Rady nestanoví pokyny pro členské státy ve vztahu k národnímu vymáhání práva. Toto totiž není cílem pozměňovacího návrhu, který vzápětí předložím. Neobstojí ani námitka, že může docházet k duplicitám, neboť rozhodnutí soudu má vždy přednost. Podnikatel vždy může podat žalobu, nesouhlasí-li s rozhodnutím dozorového orgánu. Navíc souběh veřejnoprávní a soukromoprávní ochrany existuje v českém i spotřebitelském právu. Například přímo Česká obchodní inspekce dozoruje uzavírání smluv o spotřebitelském úvěru. Přímo ve vládním návrhu zákona je stanoven dvojí režim v případě dozoru České národní banky nad ustanovením občanského zákoníku.
***