(10.10 hodin)
(pokračuje Pospíšil)
V tuto chvíli bych musel reflektovat jednotlivé věci, které zde pan poslanec před chvílí zmínil. Poukazoval tu na věc, že někdo dostane směšný trest. To samozřejmě z pohledu někoho může být směšný trest, z pohledu někoho jiného nemusí být. Ale přece to, že někdo dostane neadekvátní trest, kdybych přistoupil na tezi, že opravdu byl neadekvátní, jako že ten případ neznám, tak to přece není o tom, že automaticky je tam podezření z korupce. To přece není o tom, že tam má nastoupit protikorupční oddělení. To je přece o tom, že jsou zde opravné prostředky. A já si kladu otázku, jestli ony opravné prostředky byly využity a jak v té věci bylo postupováno. To je přece klíčové. Vždyť soudce ve své individuální věci uplatňuje svůj právní názor. To, že se nemusí líbit všem, když to zvulgarizuji, je mimo jiné reflektováno v tom, že proti každému rozhodnutí je možnost užít opravný prostředek. Tak ta justice funguje.
Já přiznávám, že vám připadá možná řízení kolem složitých restitučních kauz jako pomalé. Ale bohužel justice v demokratickém právním státu občas tu spravedlnost hledá složitě, hledá ji pomalu, hledá ji ve velkých porodních bolestech. A tak to přece je i u restitučních kauz. Pozvolna jednoznačně dochází k tomu, že judikatura je sjednocována. To jsem panu poslanci ve své zprávě dostatečně uvedl na konkrétních případech. Soudy nižšího stupně tyto kauzy respektují. Zámek v Cholticích je toho myslím příkladem, ono poslední únorové rozhodnutí. Možná můžeme hovořit o délce, to znamená, že dlouho to trvalo, než soudy v této věci našly linii, ale směr, který soudy uplatňují, je v duchu toho, co si pan poslanec představuje.
Bavme se o tom, jak obecně urychlit soudní řízení. Víte sami, že to je téma, kterému se já systematicky věnuji. Budu rád o každém podnětu diskutovat a velmi rád ho uplatním, ale prosím, v konkrétních věcech v tuto chvíli, zvláště když řízení jsou rozběhnuta, by podle mého názoru to vedlo k jedinému. Já vám řeknu, k čemu by to vedlo. Vedlo by to k tomu, že účastníci řízení by začali tvrdit, že jejich právo na nezávislý soud bylo napadeno, a obrátili by se na štrasburský soud pro lidská práva. Jediné, co by z toho na konci bylo, by byla blamáž a mezinárodní ostuda vedoucí k tomu, že by ona řízení byla zpochybněna. To, po čem zde pan poslanec brojí, aby ty věci byly vyřešeny rychle a ve prospěch českých osob jak právnických - mám na mysli obcí - tak občanů, tak to by se naopak díky těmto dalším možnostem mohlo vzdálit.
Já fakt moc prosím, ne každé - a v justici to dvojnásobně platí - dobré úmysly jsou cestou k dobrému výsledku. Moc prosím, pojďme jako Sněmovna diskutovat o obecných opatřeních, která povedou obecně k tomu, že délka soudního řízení ve všech oblastech se zkrátí.
Já jsem hlavně chtěl poukázat na to, co by bylo alarmující a kde by případně Nejvyšší soud měl být aktivnější, a to je to, kdyby byla v těchto kauzách rozdílná judikatura. Vězte - měli jste rozdanou písemnou odpověď - že rozdílná judikatura v těchto kauzách nehrozí, že soudy v tom mají jednotný názor, který uplatňují na všech úrovních. To je podle mne dnes kámen úrazu, který zde, kdyby byl, by bylo nutné řešit, ale ten dnes již nehrozí.
Je mi jasné, že se bude hlasovat o vyslovení nesouhlasu s tímto. Já to respektuji, ale byl bych velmi rád, kdyby tato dnešní diskuse minimálně vedla k tomu, že téma justice vnímám jako důležité téma, a kdyby to byla taková předzvěst našich diskusí nad opatřeními, která Ministerstvo spravedlnosti připravuje pro české soudy a hlavně pro české občany.
Děkuji.
Předseda PSP Miloslav Vlček: Děkuji. Ptám se, jestli se někdo další hlásí do rozpravy. Pan poslanec Grebeníček. Prosím, pane poslanče, máte slovo.
Poslanec Miroslav Grebeníček: Děkuji, pane předsedo. Myslím, že s výjimkou ministra spravedlnosti snad všichni, jak jsme zde, jsme v uplynulých letech zaznamenali obecné výhrady např. k práci Nejvyššího soudu, co se týče sjednocování judikatury. Mezi ty, kdo veřejně opakovaně vytýkali Nejvyššímu soudu nečinnost ve věci sjednocování judikatury a nedostatky v této oblasti, patřil ostatně i prezident republiky. Obdobně o těchto nedostatcích věděli a snažili se bezvýsledně o změnu i někdejší ministři spravedlnosti, např. už mnou zmiňovaný Pavel Rychetský, ale také exministr Čermák. Proto mne tolik překvapila poněkud mnohomluvná, místy zavádějící, místy i bez potřebné znalosti faktů zmatečně polemická odpověď ministra spravedlnosti na mou interpelaci, naznačující mně, že se mýlím a že je vše v nejlepším pořádku, což se pokoušel i nyní ve Sněmovně znovu podtrhnout.
Na rozdíl od ministra spravedlnosti si nemyslím, že všichni soudci a všechny soudy všech stupňů splnili včas a řádně své povinnosti při nalézání práva, Nejvyšší soud svou povinnost při sjednocování judikatury v souladu s principy právního státu, ústavou a platnými zákony a nálezy Ústavního soudu. Koneckonců naše rozdílné pozice pan ministr rovněž prezentoval a zaznamenal.
Pan ministr, a říkám to bez jakékoliv invektivy a se vším respektem k jeho formálním kompetencím, skutečně se tedy mýlí i v tom jediném konkrétním případu, v kauze Choltice, na které mně chtěl prokázat, že výkon práva podle jeho mínění je v pořádku, a svými výsledky podle jeho osobního mínění předbíhá i to, co interpeluji. Zcela v dobrém, pane ministře. Musím vám sdělit to, co vám zřejmě opomněli prozradit vaši spolupracovníci nebo odborné zázemí. Případ choltického zámku a dalšího majetku konfiskovaného aktivním nacistům Ireně a Leopoldu Hohensteinovým, o který žádal Berthold Thun-Hohenstein, se vlekl od roku 1992. Považuje snad zde někdo kromě pana ministra v takto prokazatelné kauze patnáctileté soudní tahanice, které obci Choltice bránily řádně nakládat s vlastním majetkem, za normální?
Nejlepší, pane ministře, v kauze Choltice na konec. Mýlíte se v tom, že Nejvyšší soud mě předběhl, když svým usnesením ze dne 22. 2. 2007 zamítl dovolání Hohensteina proti rozhodnutí krajského soudu o zamítnutí jeho žaloby. Mohl jste si jako hlava resortu snadno ověřit, že jsem Nejvyššímu soudu adresoval již v prosinci minulého roku písemnou žádost, kde jsem se dotazoval, zda již tento soud konal ve věci Thunova dovolání, které u tohoto soudu leželo od července 2005. Snad si v takovém případě mohu připsat alespoň tu malinkatou zásluhu, že jsem na žádost veřejnosti přispěl k tomu, aby Nejvyšší soud rozhodl tam, kde měl rozhodnout nepoměrně dříve bez kritiky jeho nečinnosti v tisku a bez mého dotazu, v jakém stavu ta kauza je.
Ptám se Sněmovny i přítomného pana ministra: Je a bude i nadále běžným zvykem, že na podaná dovolání v takto jasných případech bude Nejvyšší soud reagovat a o nich rozhodovat ve lhůtě, pokud dobře počítám, delší než 18 měsíců? Nejde tu tak trochu o nevážnost k obětem nacismu a války?
Ještě jednu malou poznámku na adresu případu Choltice, který je, zjevně neinformovaností ministra, ukázkovým případem výkonnosti a řádného postupu justice. Někteří z vás zde přítomných si mohou vybavit, a je to pak i ve stenozáznamech z jednání Sněmovny, že jsem k témuž problému už v únoru 2004 interpeloval tehdejšího ministra spravedlnosti Karla Čermáka. Ten tehdy poctivě přiznal jistou bezradnost a také to, že již jeho předchůdce ministr Rychetský bezvýsledně žádal Nejvyšší soud o sjednocení judikatury. Kolikže dalších let od té doby uplynulo, než justice obci Choltice, která - podtrhuji - choltický zámek řádně koupila od státu již v roce 1947 - potvrdila její ústavou zaručené nezpochybnitelné právo na držbu a užívání obecního majetku?
***