(10.10 hodin)
(pokračuje Filip)
Tedy žádný z voličů se nemohl vyjádřit ve volbách k tomu, jestli podporuje tu nebo onu politickou stranu, která zajišťuje případné rozhodnutí v souladu s názorem voličů. Pokud jednáme jako Poslanecká sněmovna podle vůle svých voličů, a to vůle, kterou oni vyjádřili ve volbách, protože podpořili ten nebo onen volební program politické strany, tak je zřejmé, že na tuto otázku jsme jim neodpověděli a legitimita takového rozhodnutí je zcela pochybná.
K tomu je potřeba dodat, že když se toto téma objevilo v polovině května roku 2006 - a velmi dobře si pamatuji, jaký šok to způsobilo, když jsem v Otázkách Václava Moravce speciál, který byl vysílán v polovině května přímo z Kongresového centra Praha, citoval článek z New York Times, který vlastně otevřel toto téma, protože předtím to téma nikde nebylo zveřejněno - tak v ten moment všichni, kteří odpovídali v jednotlivých otázkách, a mohl bych citovat kandidáty na poslance, dnes poslance jednotlivých politických stran, ať už z ODS, KDU-ČSL, Strany zelených, České strany sociálně demokratické, Komunistické strany, uváděli, že pokud by taková otázka byla, rozhodovalo by se v referendu.
Takže jestli ti, kteří kandidovali a dnes sedí v této Poslanecké sněmovně, slíbili občanům ve veřejném vystoupení, že o takové otázce budou moci rozhodnout v referendu, tak prosím vás, zvažte sami svou odpovědnost vůči svým slovům, jestli je možné, abyste takto veřejně vyřčený slib porušili. V tom případě je otázka legitimity vašeho mandátu, protože veřejný příslib v rámci volební kampaně je součástí vámi prezentovaného volebního programu. A prosím vás, neurážejte občany České republiky vystoupeními, která jsem tady slyšel, že snad občané jsou hloupější než poslanci a senátoři. Mnoho občanů České republiky je nejen vzdělanějších, ale mnohem lépe se vyzná v radarových základnách, v systému protiraketové obrany než mnozí z nás. A podceňování občanů se zatím vždycky každému vymstilo. Já občany České republiky nepodceňuji, považuji je za velmi kvalifikované a nebojím se jim svěřit rozhodování o takové otázce.
Děkuji vám. (Potlesk z levé strany sálu.)
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu místopředsedovi Filipovi. Hovořit bude pan poslanec Zdeněk Jičínský. Po něm je přihlášen pan poslanec Antonín Seďa. Pořadí dále přihlášených: pan poslanec Polanský, Grospič, Řihák, Váňa a Svoboda Miroslav.
Poslanec Zdeněk Jičínský: Vážený pane předsedající, uznávám, že je obtížné vést tuto diskusi, když potom je na programu zvláštní bod, informace vlády o jednání o zřízení radarové základny USA, protože tato problematika se svým způsobem překrývá. Přesto se pokusím hovořit k tomuto bodu prvnímu, byť se jen letmo musím dotknout některých aspektů spojených s předpokládanou diskusí a informací k bodu dalšímu. Musím tak učinit proto, že mě k tomu vyprovokoval zejména pan ministr Svoboda, který sem vnesl tyto politické problémy.
Už teď pan kolega Filip hovořil o tom, že téma radarové základny před volbami v podstatě tématem nebylo. Já teď nemám důkazy, abych se mohl vyjadřovat k tomu, jak kdo odpovídal, pokud takové otázky dostal, ale nevzpomínám si, že by během mé volební kampaně toto téma bylo nějak frekventováno. Nevzpomínám si také, že by ve volebních programech politických stran toto téma bylo nějak na programu. Kdyby tomu tak bylo, nepochybně i volební kampaň by měla trochu jinou podobu. Takže abychom byli z tohoto hlediska přesní.
Pan kolega Svoboda tady také připomněl účast České republiky na akci NATO proti Jugoslávii. Já si vzpomínám na jednání Poslanecké sněmovny o této věci. Bylo velmi složité, ale pro úplnost si musíme připomenout také určitá fakta. Česká republika se stala členem NATO krátce předtím, než tato akce NATO propukla. Čili i když jsme měli - mluvím i za sebe jako člena tehdy vládní strany - velké pochybnosti o účelnosti, smyslu a oprávněnosti této akce, pak bylo, myslím si, pro Českou republiku obtížné, aby využila jako zcela nový člen NATO svého práva veta. Snažila se ale, a to je třeba znovu ocenit, prostřednictvím ministra Kavana spolu s řeckou vládou vést tehdy akci politickou, která by jistým způsobem kompenzovala velmi problematickou akci vojenskou. Jestliže tedy uvádíme určitá fakta, měli bychom je uvádět přesně.
Stejně tak pokud jde o vstup do NATO bez referenda. Sociální demokracie se vyslovovala pro vstup do NATO a spojovala je s referendem, ale ne v tom smyslu, že by uskutečnění referenda bylo nezbytnou podmínkou pro její souhlas se vstupem do NATO. A jestliže tehdy vláda, což nebyla vláda sociální demokracie, realizovala vše nezbytné k tomu, aby Česká republika do NATO vstoupila, potom poslanci sociální demokracie neměli důvodu, aby se proti tomu stavěli, což neznamená, že jsme od požadavku referenda o takovýchto otázkách zásadně ustoupili. To jen proto, abychom faktickou stránku interpretovali přesně, protože je to nezbytná podmínka aspoň v té míře, v níž je to v této síni možné, seriózního dialogu, kdy se posloucháme a kdy to není, jak už jsem včera připomínal,opět známý dialog hluchých.
To jsou některá politická fakta nebo politické skutečnosti. Nyní k vlastnímu návrhu zákona.
Samozřejmě, každý návrh zákona můžeme posuzovat různě, můžeme jej zesměšňovat, ale myslím, že v tomto případě to není na místě, protože tento návrh po mém soudu odpovídá náležitostem na to, jak má ústavní zákon o jednorázovém referendu vypadat. Pokud k němu máme nějaké právní výhrady, nechť je tedy projednáme na bázi už důkladného jednání ve výborech, a tam samozřejmě lze jednat o konkrétních změnách. Ale neznehodnocujme jednání tím, že návrh zákona předem budeme bagatelizovat, prohlašovat za snad ani ne míněný vážně apod. Není tomu tak. Srovnejme si jej třeba s ústavním zákonem, kterým Česká republika, resp. občané České republiky, rozhodovali o vstupu do Evropské unie.
Já nepovažuji v této věci za potřebné, abych se zabýval jednotlivými formulacemi. Netvrdím, že nelze nalézt lepší formulace, než jsou uvedeny. Od toho je podrobná parlamentní diskuse. Ale přistupme k věci nejdříve opravdu vážně.
Už kolega Filip tady uvedl, že článek druhý říká, že ústavní zákon může stanovit, kdy lid vykonává státní moc přímo. A jestliže ústavní zákon tak stanoví a lid vykoná svou státní moc přímo, potom to samozřejmě má důsledky z toho hlediska, jak ústava upravuje výkon státní moci prostřednictvím orgánů jiných, protože v tomto případě rozhodl lid, a nemůže tedy rozhodovat Parlament, takže to není nic protiústavního, to je prostě důsledek toho, že v této věci by měli přímo občané přijímat závazné rozhodnutí.
***