(10.20 hodin)
(pokračuje Jičínský)
A vážení kolegové, Lubomír Zaorálek už tady hovořil o poznatcích současných společenských věd o stavu politiky v současné fázi světové globalizace, která o značné míry vyprazdňuje obsah demokratických institucí a dává tomu, co jaksi spojujeme s parlamentní demokracií, jiný obsah. To je téma, které je všude v evropských zemích, a samozřejmě i v USA, předmětem vážných diskusí, protože celá řada dosavadních poznatků o tom, jak funguje parlamentní demokracie, nebo pluralitní demokracie, založená na fungování parlamentních stran, se dostává do jiných poloh. A z tohoto hlediska otázka vztahu občanů k politickému rozhodování, vztahu občanů k jejich politickým elitám je velkým problémem, protože všude se zjišťuje stoupající nedůvěra občanů k tomu, co politické elity dělají.
A myslíte si, že těchto procesů jsme v České republice ušetřeni? Podívejte se, ve volbách, mám na mysli volby v červnu loňského roku, šlo z jistého hlediska možná až překvapivě hodně občanů splnit toto své ústavní právo, nebo vykonat toto své ústavní právo - šedesát čtyři, něco mezi šedesáti čtyřmi a šedesáti pěti procenty. To je hodně, to je hodně. A podívejte se, jak v poměrně krátké době klesla důvěra občanů k těm politickým institucím, o jejichž složení v těch volbách rozhodli.
Čili vy jste opravdu tak suverénní? nemyslíte si, že to je až příliš arogantní představa o tom, jak můžete vykonávat moc, že tedy tím, že vám občané ve volbách dali tento mandát, že opravdu můžete rozhodovat všecko? Že občané už tedy nemají do čeho co mluvit?
Jsou opravdu věci, které bychom si měli uvědomovat a brát je vážně, jestli nechceme instituce naší parlamentní demokracie dále znevažovat. A myslím, že se stalo mnohé, co tyto instituce znevažuje. Nebudu teď hovořit podrobně o tom, jak fungují různé instituce parlamentní demokracie, včetně interpelací, chování předsedy vlády či členů vlády, jejich ignorování těchto ústavních forem. To jsou věci, které skutečně stojí za úvahu. A z tohoto hlediska potom opravdu není na místě, abychom mohli tvrdit, že jsou určité otázky, o kterých lid nemůže rozhodovat, protože to jsou otázky velmi odborné, složité atd.
I z hlediska teorie komunikace je známo, že přemíra informací se rovná nedostatku informací, že nedostatek informací a přemíra informací mají stejný efekt. Takže z tohoto hlediska to, že poslanci nebo senátoři budou mít více informací než řadový občan, pokud si ten řadový občan nebude informace zvláštním způsobem, protože má o věc eminentní zájem, speciálně opatřovat, tak si nemyslím, že to vytváří z hlediska občanů jinou situaci než pro rozhodování poslanců. A v tomto směru opravdu nejsou otázky toho druhu, o kterých by občané nemohli rozhodnout, protože jsou to věci, které se týkají jejich života, jejich existence, a z tohoto hlediska není nic nedemokratického, alibistického nebo přenášení odpovědnosti proto, že se politické elity bojí rozhodnout, jestliže chtějí, aby rozhodli občané. Naopak, je to vědomí politických elit té skutečnosti, že jsou věci, kde by skutečně jejich přístup měl být ověřen postupem a rozhodováním lidí.
Takže já myslím, že referendum v této věci znamená uznání občanů jako subjektu státní moci, které je vyjádřeno ústavní zásadou, že lid je zdrojem veškeré moci ve státě.
Takže tolik k té obecné otázce. A pokud jde o jednotlivosti, tak skutečně si nemyslím, že námitky, které tu pan zpravodaj uváděl a možná ještě bude podrobně rozvádět, jsou toho druhu, že by odůvodňovaly odmítnutí tohoto zákona pro jeho protiústavnost. Nic takového vážně tvrdit nelze. Já si myslím, že oproti původní verzi ten návrh je z legislativního hlediska podstatně lepší. Mělo by to být i zajímavé pro poslance Strany zelených, kteří minule předloze vytýkali legislativní nedostatky. A jak říkám, samozřejmě navrhovatelé se nebrání věcné diskusi o jednotlivostech, které v tomto návrhu mohou být shledány nedobrými.
A na konec bych vám chtěl doporučit článek profesora právnické fakulty Šturmy ze 7. února 2007 pod názvem Referendum, cesta k větší legitimitě, který se zabývá tímto problémem: "Půjde o svrchované rozhodnutí České republiky, kterým se stát vzdává výkonu části svých svrchovaných práv územní výsosti nad prostorem základny. Z pohledu striktně právního dnes platná Ústava ČR nepředepisuje pro toto rozhodnutí konání referenda. Smlouva o základně USA sjednaná vládou může být schválena oběma komorami Parlamentu, a poté ratifikována prezidentem." - A teď prosím poslouchejte: "V takto sporné věci, která rozděluje jak veřejnost, tak politické strany v Parlamentu i slabou vládní koalici, by však rozhodnutí občanů v referendu poskytlo podstatně větší legitimitu." A to je věc, na které by nám mělo záležet, o kterou by nám mělo jít, a proto bychom měli podpořit postoupení tohoto návrhu do dalšího čtení, abychom tuto potřebnou legitimitu rozhodování této závažné otázky mohli o pravdu zaručit a poskytnout.
Místopředseda PSP Jan Kasal: Děkuji panu poslanci Zdeňku Jičínskému.
Dámy a pánové, mám milou povinnost v naší Poslanecké sněmovně přivítat delegaci ze Saského zemského sněmu a z Bundestagu. Vítejte, kolegové, srdečně v naší Poslanecké sněmovně. Prosím, abyste se postavili. (Potlesk poslanců.) Přejeme vám příjemný pobyt v Praze a úspěšná jednání.
Tak, a nyní vystoupí pan poslanec Antonín Seďa, připraví se pan poslanec Jiří Polanský.
Poslanec Antonín Seďa: Děkuji, pane místopředsedo. Vážené kolegyně a kolegové, návrh ústavního zákona o referendu o umístění prvků zařízení protiraketové obrany Spojených států amerických na území České republiky reaguje na požadavek českých občanů, kteří chtějí o umístění radarové základny rozhodnout v referendu. Odmítnutí tohoto požadavku by bylo obrovskou chybou současné české politické reprezentace.
Z pokračující diskuse o umístění části americké protiraketové obrany na našem území je zřejmé, že Česká republika není ještě v plné míře připravena seriózně řešit podobné bezpečnostní strategické procesy, jako je diskutovaný. Schází k tomu nová bezpečnostní strategie České republiky, analýza hrozeb a rizik, či rozhodnutí o začlenění do protiraketové obrany NATO či do společné obrany EU. A především, jako u každého bezpečnostního strategického rozhodovacího procesu je nutné vycházet z bezpečnostních zájmů České republiky, tzn. z konkrétních relevantních hrozeb a z nich vyplývajících rizik, zda příslušný typ protiraketové obrany potřebujeme, jsme-li schopni si ji zajistit sami, či v alianční spolupráci se sousedy, Evropskou unií, Severoatlantickou alianci apod.
Vzhledem ke globálnímu charakteru bezpečnostních hrozeb není možné řešit protiraketovou obranu proti balistickým raketám mimo rámec EU a NATO. Nejde tedy o to, zda podpořit, či nepodpořit americký záměr, ale zda tento záměr je vhodný i pro nás, pro Českou republiku.
***