(9.50 hodin)
(pokračuje Nečas)
Jsem přesvědčen, že toto je klíčové sdělení, kterým bychom se měli řídit při svých úvahách o dalším vývoji veřejných financí, a také k tomu přidat ještě to, že v roce 2013 - a také to tady řekl pan premiér - budou mandatorní výdaje, čili ze zákona povinné výdaje, vyšší než nejenom příjmy státního rozpočtu, ale než budou i příjmy státního rozpočtu spojené s dluhem. A to je tendence, která je nesmírně nebezpečná a kterou musíme vyřešit.
Základní příčinou tohoto vývoje je, že v posledních letech došlo k zabudování automatických valorizačních schémat prakticky do všech dávkových systémů, automatických valorizačních schémat vázaných nejčastěji na nárůst mezd v nevýrobní sféře nebo na nárůst cen čili inflaci. To znamená, že vláda bez ohledu na vývoj ekonomiky, bez ohledu na reálné možnosti rozpočtu nemá prakticky vůbec žádnou možnost ovlivňovat významnou část výdajové stránky státních financí.
Proto jedním ze základních kroků, ke kterým přistupuje tato vláda, inspirována dokumentem sociální demokracie Agenda 2010, je odstranění automatických valorizačních schémat. Tato automatická valorizační schémata, jak jsem již řekl, jsou základní příčinou tohoto nezadržitelného autonomního vývoje výdajové stránky státního rozpočtu.
My ponecháváme stávající automatická valorizační schémata v důchodovém systému. Ten důvod je velmi jednoduchý: Čeští penzisté jsou mimořádným způsobem závislí na státním průběžném důchodovém systému. Je to i v porovnání se západní Evropou závislost mimořádně vysoká, 95 % čistých příjmů průměrné české důchodcovské domácnosti pochází ze státem organizovaného průběžného pilíře. A to je také základní důvod, proč toto automatické valorizační schéma zůstává u důchodového systému.
Abychom si uvědomili, jak vysoké jsou výdaje, tak musím připomenout to, že rozpočet Ministerstva práce a sociálních věcí, čili kapitola 313 státního rozpočtu, reprezentuje prakticky 41 % výdajů státního rozpočtu, z nich naprosto zdrcující většina jsou výdaje mandatorního charakteru - 281 mld. korun, které protékají ve výdajích důchodového systému, 54 mld. v letošním roce, které protékají přes systém státní sociální podpory, 32 mld. korun, které protékají přes systém nemocenského pojištění, 16,1 mld., které protékají přes systém hmotné nouze a dávek sociální péče pro zdravotně postižené, až třeba po zhruba 7 mld., které protékají přes pasivní politiku zaměstnanosti, čili podpory v nezaměstnanosti. Je tedy evidentní, že právě zde musí dojít k úpravám sociálního systému.
Základním nešvarem českého sociálního systému, a dlouhodobým nešvarem, jsou dva základní faktory. Faktor číslo 1, že je poměrně rozsáhle zneužíván. Jsem přesvědčen o tom, že každý poctivý občan České republiky zná ze svého okolí případy a příklady toho, kdy je některý z těchto dávkových systémů zneužíván, jinými slovy, že máme černé pasažéry v sociálním systému. Tím druhým důvodem nebo faktorem je nesmírná plýtvavost našich sociálních systémů, které často směřují finanční transfery k lidem, kteří tyto dávkové systémy ve skutečnosti vůbec nepotřebují a kde tento systém potom pracuje nesmírně neefektivně a ve skutečnosti vyrábí, vyrábí v některých případech z našich spoluobčanů klienty sociální sítě. Základním heslem nebo základním principem sociální politiky této vlády je dávat svojí sociální politikou druhou šanci lidem, kteří se ocitnou v nesnázích, nikoli z nich dělat lidi, kteří jsou závislí na sociálních dávkách, kteří získávají klientský přístup, kteří se dostávají do této pasti, ze které nemají potom snahu se vlastní aktivitou vymanit.
Tendence v mandatorních výdajích, o kterých jsem tady mluvil, jsou, dámy a pánové, velmi zřetelné. Jen bych připomenul některé údaje. Například pokud porovnáme výši výdajů na systém státní sociální podpory v roce 2006 a ve znění stávajících zákonů, vezmeme aproximovanou výši výdajů na systém státní sociální podpory v roce 2010, tak nárůst je během čtyř let, dámy a pánové, na dvojnásobek. Během čtyř let na dvojnásobek - z 34 mld. téměř na 70 mld. během pouhých čtyř let. Zvláště markantní je to u rodičovského příspěvku, kde během těchto čtyř let je nárůst objemu výdajů dokonce podle stávající legislativy na 2,5násobek. To je takové tempo nárůstu těchto sociálních dávkových systémů, které je samozřejmě dlouhodobě neudržitelné. Já jsem hluboce přesvědčen, že jakákoli vláda České republiky, pokud by se chovala jenom minimálně zodpovědně, by v těchto věcech musela dělat rozsáhlá opatření.
Jedním ze základních klíčových prvků a kroků, které vláda předkládá, je také hlubší propojování sociálního systému s daňovým systémem. To znamená snaha méně od našich spoluobčanů vybírat na daních a pak jim to vracet v podobě sociálních dávek, ale naopak ponechat jim větší množství finančních prostředků, aby oni sami podle svého uvážení mohli s těmito finančními prostředky nakládat, a nikoli jim je vracet v podobě sociálních transferů. Zvláště zřetelně je tato daňová politika zaměřena na rodiny s dětmi cestou významných daňových úlev.
Přicházíme také s celou řadou systémových změn, které rozšiřují svobodu volby a větší flexibilitu. Je to např. systém třírychlostní rodičovské, kde jsme hluboce přesvědčeni o tom, že tento systém přináší větší volnost, větší svobodu volby pro mladé rodiny, aby si mohly podle svých konkrétních podmínek volit délku rodičovské i výši příspěvku, kterou po tu dobu dostávají. Chtěl bych připomenout, že zde navrhované částky v této rodičovské, to znamená 11 400 korun při dvouleté variantě a 7600 při tříleté variantě, pokud je porovnáme např. s podobným dávkovým systémem v sousedním Rakousku, kde je to po tři roky částka zhruba 12 200, po přepočtu z eura samozřejmě, 12 200 korun, tak je vidět, že se v podstatě parametricky takřka dotýkáme těchto rakouských podmínek, a to musím říci, bez ohledu na výrazný rozdíl v ekonomické síle obou ekonomik.
Chtěl bych také velmi zdůraznit to, že považuji za logické, že mnohé z těchto návrhů budou kritizovány, že mnohé z těchto návrhů budou zpochybňovány, ale velmi prosím, abychom vedli racionální diskusi, nikoliv ideologické floskule. Podíváme-li se např. na systém státní sociální podpory a porovnáme-li si údaje, že v loňském roce na systém státní sociální podpory šlo 34 mld. korun a v příštím roce půjde na systém státní sociální podpory podle těchto vládou předložených návrhů 48 mld. korun, tak velmi prosím, dámy a pánové, abychom se tady vzájemně neuráželi neuvěřitelnými a nehoráznými výroky, které jsme zaznamenali přes média, výroky typu "zbídačování" a "pád do chudoby" apod. Jestliže - znovu opakuji - ten rozdíl loňského roku a příštího roku je 14 mld. plus, tak velmi prosím, abychom tyto ne zcela prozřetelné výroky tady pronášeli.
Jak jsem již řekl, postupně se jednotlivé stabilizační a reformní kroky vlády dotknou všech těch klíčových sociálních transferových systémů, o kterých jsem tady mluvil, to znamená důchodového systému, systému státní sociální podpory, systému nemocenského pojištění, systému hmotné nouze a také samozřejmě systému pasivní politiky zaměstnanosti, čili podpory v nezaměstnanosti. V dalších reformních krocích bude vláda velice intenzivně propojovat sociální transferovou politiku s trhem práce a bude samozřejmě velmi výrazným způsobem vázat aktivitu člověka, který je v sociálním systému, právě na možnost dostávat sociální finanční transfery. Jedno ze zpřísňujících opatření se tady již objevuje v novele zákona o zaměstnanosti, to znamená nemožnost přiznání podpory v nezaměstnanosti u člověka, který byl propuštěn pro zvlášť hrubé porušení pracovní kázně. My považujeme toto ustanovení, které mimochodem bylo v zákoně o zaměstnanosti až do roku 2004, za velmi důležité a považujeme za správné, je-li do naší legislativy vráceno.
***