(11.40 hodin)
(pokračuje Sobotka)
My jsme v letech 2002 až 2006 zaplatili ze státního rozpočtu 90 mld. korun za ztráty, které vznikly v zásadě do roku 2002 a většina z nich měla svůj prvopočátek v devadesátých letech. Když od těch 276 mld. korun odečtete těch 90 mld. korun, tak se dostanete na částku pod 200 mld. korun. A také bych chtěl připomenout, že v tom minulém období se musela platit arbitráž se CME, kterou Česká republika prohrála na podzim roku 2001. To bylo 10 mld. korun. A také škody po povodních, které se pohybovaly v rozsahu ze státního rozpočtu 20 až 30 mld. korun.
Tím se dostáváme k tomu, že ten veřejný dluh bez těchto mimořádných výdajů, které měly buď nahodilý charakter, anebo souvisely s úhradou ztrát minulosti, tak ten veřejný dluh se v zásadě nezvýšil o 271 mld. korun činností vlády, ale činností těch minulých vlád za čtyři roky se zvýšil maximálně o 160, 150 mld. korun. Čili v důsledku činnosti vlád a rozpočtové politiky nárůst veřejného dluhu byl cca 150 mld. korun.
Tam je ještě více vidět ten rozdíl mezi 150 mld. korun a těmi 400 mld. korun, protože - já této vládě nepřeji povodně, doufám, že žádné nebudou a že je nebude muset platit… A tato vláda už nebude muset platit 90 mld. ztrát České konsolidační agentury. To už jsme udělali v tom minulém volebním období.
Ještě jednou bych se rád vrátil k té situaci letošního roku. Já se domnívám, že ta situace je záměrně dramatizována proto, aby odůvodnila něco úplně jiného, než jsou rozpočtové škrty. Myslím si, že ta situace je záměrně zdramatizována zejména proto, aby zakryla poměrně velký pokus o přenos daňového břemene z těch nejvyšších příjmových kategorií a podniků na poplatníka s běžnými a průměrnými příjmy. To si myslím, že je skutečná podstata této změny. Ty rozpočtové cíle jsou v zásadě vedlejší. Snižování tempa zadlužování nenastane, jak už jsem uvedl. A skutečná podstata je skryta v tom přenosu daňového břemene.
Letošní rok je do značné míry mimořádný. A já myslím, že není fér porovnávat nárůst mandatorních výdajů mezi lety 2006 až 2007. Ten loňský rok byl volební a tady v Poslanecké sněmovně, jak už zde bylo také řečeno, se narodila celá řada mimořádných mandatorních výdajů, které nevznikly činností vlády. To nebyl žádný záměr vlády. To byly poslanecké návrhy, které byly přijaty nad rámec vládních návrhů zákonů. Co bylo mimořádné, byl jejich objem. Já jsem tady v Poslanecké sněmovně nikdy nezažil, aby v důsledku poslaneckých návrhů došlo k meziročnímu zvýšení mandatorních výdajů cca o 25 mld. korun. To je skutečně mimořádná situace, která tady nastala. A je absurdní a paradoxní, že tyto pozměňující návrhy byly přednášeny poslanci, kteří jsou dnes členy vládní koalice, která se rozčiluje nad tím, že došlo k tak rozsáhlému meziročnímu nárůstu mandatorních výdajů. Dokonce jeden z těchto aktérů je členem vlády a další z těch, kteří s tímto souhlasili, je dnes ministrem financí. To je velmi zvláštní a paradoxní situace. A myslím si, že stojí za to si ji také uvědomit, když tady s vážnou tváří máme poslouchat výroky o tom, jak se urvaly výdaje ze řetězu, jak je potřeba snižovat mandatorní výdaje. No bodejť by to tak nebylo v situaci, kdy se tady v Poslanecké sněmovně bez jakýchkoli propočtů navrhly takovéto výdaje, když se takovéto výdaje navrhly v Senátu a když byly nakonec schvalovány všemi politickými stranami.
Těch nových sedm desetin procenta hrubého domácího produktu sociálních výdajů je vážný rozpočtový problém. Nelze říci, že není. Ale to není důvod k rozpočtové hysterii. Ta hysterie je velmi intenzivně předváděna současnou vládou a musím říci, že je spojena i se ztrátou paměti a určitou ztrátou soudnosti.
Ten problém je řešitelný. Při očekávaném pětiprocentním růstu české ekonomiky v příštím období lze tento nárůst výdajů absorbovat do tří let. Tohle jsem si nevymyslel. Český statistický úřad v minulých dnech publikoval odhad a prognózu, která potvrdila, že při pasivních výdajových a příjmových politikách, to znamená pokud se nezmění vůbec nic na příjmové ani výdajové straně, tak se během tří let sníží deficit veřejných rozpočtů pod 100 mld. korun. Aniž by se cokoli dělo. To znamená ten masivní hospodářský růst při nesnižování daní je schopen během tří let tento hrb ve veřejných výdajích překonat. To je údaj Českého statistického úřadu.
Já jsem přesvědčen o tom, že pokud by se realizovala střízlivá výdajová a střízlivá daňová politika v příštích třech letech, tak tato reforma, tak jak je vládou představena na výdajové straně, není potřeba. Samozřejmě těžiště této reformy je v příjmové straně veřejných rozpočtů a o tom ještě budu hovořit.
Vláda přichází se změnami, o kterých říká, že sníží daně a že zastaví zadlužování. To, že zastaví zadlužování, je mýtus. A já jsem tady uvedl jasná čísla, která to potvrzují. Podívejme se, jak to vypadá se snížením daňové zátěže.
Nastane toto snížení daňové zátěže? Ano. Nastane. Ale nastane pro firmy, pro právnické osoby a také pro některé fyzické osoby. To některé je potřeba podtrhnout. Snížení daní se dotkne zejména lidí, kteří mají více než 40 tisíc hrubého měsíčně, ale zejména těch, kteří mají více než 80 tisíc hrubého měsíčně. Já musím říci, že je tady kategorie šťastných lidí. Šťastných výherců té vládní tzv. reformní loterie, protože to jsou právě ti, kteří vydělávají více než 80 tisíc korun měsíčně. Těm bych chtěl pogratulovat, protože na ně vláda myslí opravdu výrazně. Nejenom že jim nejvíce snižuje přímou daňovou zátěž, ale současně pro tuto skupinu navrhuje zastropovat odvody na sociální a zdravotní pojištění. Čili tato skupina, která vydělává měsíčně více než 80 tisíc korun hrubého, je výhercem v rámci toho, co vláda navrhuje. Všichni ostatní ovšem mají smůlu. U těch ostatních vláda v zásadě navrhuje pouze změnu zdaňování - změnu zdaňování. Místo daně z příjmu, která někde symbolicky klesne, někde možná o pár set korun měsíčně, někde třeba i o tisíc korun měsíčně, tak tito lidé zaplatí vyšší nepřímé daně. Zaplatí vyšší daň z přidané hodnoty, zaplatí vyšší spotřební daně, zaplatí nové ekologické daně.
Já bych se zastavil u daně z přidané hodnoty. Opět je velmi zajímavé podívat se na ten argument snižování daňové zátěže. Pokud tento návrh projde, pokud se vládě podaří zvýšit tu sníženou sazbu daně z přidané hodnoty z 5 na 9 %, tak do roku 2010 vybere navíc od občanů 80 mld. korun, ale na dani z příjmu vláda počítá s tím, že přijde jenom o 68 mld. korun. To znamená, díky zvýšení daní tato vláda, která říká, že daně snižuje, vybere více, než o kolik přijde snížením daně z příjmu pro ty nejvyšší příjmové kategorie. Ten rozdíl není malý. Je to 12 mld. korun. To znamená příští tři roky vláda vybere navíc 12 mld. korun, a to zejména od těch, kterým neuleví na dani z příjmu ani korunu. V roce 2010 tak má klesnout současná složená daňová kvóta z 34 %, na kterých byla loni, na cca 33 %. A to v zásadě díky poklesu daně z příjmu právnických osob. Tam si myslím, že je nejslabší část vládní daňové reformy.
Vláda obětuje 27 mld. korun na příjmech veřejných rozpočtů na snížení daně, které nikdo nepožaduje. Ta sazba daně z příjmu právnických osob je na konkurenceschopné úrovni. Když v roce 1998 nastupovala vláda vedená sociální demokracií, tak sazba této daně byla 35 %. Během vlád vedených sociální demokracií se sazba této daně snížila z 35 na současných 24 %. O 11 procentních bodů během osmi let. To je velmi výrazný pokles této daně.
Tato daň je dnes na konkurenceschopné úrovni. Pokud se podíváme na sazby daně v Polsku, na Slovensku, v Maďarsku nebo třeba v Rakousku, ve Slovinskou, tak tam ta sazba daně, když se podíváme na nejenom nominální sazbu, ale také na možnost, jak rozšiřovat či zužovat daňový základ, tak ta efektivní míra zdaňování je srovnatelná s efektivní mírou zdaňování v České republice. Slovensko, které má nominální sazbu 19 %, má v zásadě stejnou efektivní sazbu 17 %, tak jako právnické osoby v České republice.
***