(16.20 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
Krize v sobě obsahuje naději a příležitost ke katarzi. Nejspolehlivější cestou do třetího světa je však cesta bezkrizová, klidná, dobrovolná, v podstatě lidmi nevnímaná. Nemám na boty? Nu, nekoupím si je, až příště. Nemám na opravu tramvaje či autobusu? Nu, zatím neopravím. Ztratil jsem trh na letecké motory? Budu vyrábět sudy. Nemám na večeři v restauraci? Zůstanu doma, je to tak vlastně lepší. Pomalu, krok za krokem, jakoby mávnutím kouzelného proutku jsme spokojeni s málem, chceme málo, klaníme se málu, a dostaneme tedy ještě méně. Bída nastala již samotným přijetím bídy jako možného cílového stavu, úpadek je dán těmi, kteří se úpadku nebrání. Krize spočívá v těch, kteří krizi nevnímají."
Ke slovům profesora Zeleného jsem si tenkrát poznamenal: Přivykání kapitalismu je bolestné právě proto, že přes všechna proklamovaná práva člověk ve skutečnosti může těchto práv užívat, jen pokud disponuje potřebnou sumou na kontě. Občan, který žije z prostředků získaných v pracovním poměru, se kdykoli může stát obětí ekonomických kalkulů, může být kdykoli manipulován a jeho míra osobní svobody je velice malá.
Dámy a pánové, nic na svém postoji neměním ani po letech. I to je důvod, proč navrhuji posuzovanou předlohu k zamítnutí. Děkuji za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Miroslava Němcová: Děkuji. Nyní patří slovo panu poslanci Jiřímu Dolejšovi. Po něm je zde řádná přihláška paní kolegyně Soni Markové.
Poslanec Jiří Dolejš: Děkuji za slovo, paní předsedající. Milé kolegyně, vážení kolegové, poslouchaje tuto rozpravu, mám jistý pocit déjŕ vu, protože mnoho bylo již řečeno v prvním čtení a zdá se, jako by hrách na stěnu házel. Problém skutečně vážného stavu veřejných financí by si zasloužil, abychom se chovali skutečně jako ústavní činitelé, abychom mysleli nikoli na politické preference, ale na to, co pomůže občanům skutečně, co nám občané řeknou za rok, za tři roky nebo za ještě delší časový interval. Ona totiž ta situace není zdaleka tak snadná, abychom tady dnes předvedli přetlačovanou, jakousi politickou páku, a ten, kdo momentálně nevydrží s dechem, tak odejde a zkusí to možná příště.
Veřejnost se bojí. Veřejnost se bojí věcí příštích. To koneckonců naznačil i průzkum, který tady byl opakovaně z koaličních i opozičních lavic citován. A i když se dá říci, že takových průzkumů už bylo, i když se dá ten průzkum zlehčovat z metodologických důvodů, nebo že se snad nad ním vznáší jakýsi stín politického zadání, přesto odráží jedno: občané se skutečně obávají. Ale je to ale důkaz toho, že musíme nastoupit jedinou správnou cestu, kterou nám tady horkou jehlou jaksi vyšili naši vládní představitelé? Obávám se, že v hlavách občanů je trochu něco jiného. Protože když porovnáme preference ve vztahu k potřebě reformy s politickými preferencemi, popřípadě s tím, jak jsou občané spokojeni se svou sociální pozicí a jaký mají vztah k fungování sociálních služeb, zda chtějí a radostně očekávají, že budou redukovány, anebo že ty sociální služby začnou konečně pořádně pracovat, tak se dovíme, že občané nejsou spokojeni s fungováním sociálních služeb, že si nemyslí, že v jakémsi druhém kroku, v druhém balíčku reformním to vyřeší privatizace veřejných služeb, a že v podstatě chtějí, aniž by složitě uvažovali o parlamentních procedurách nebo aby se orientovali v nuancích v reformním batohu, který je nepřehledný i pro nás samotné, a proto si myslím, že dělat z tohoto průzkumu závěry, jaké činí vládní koalice, je chybné. Tedy nestrašte nás, ale berme obavy občanů vážně. A poprosil bych jako člověk, který má akademické nejenom vzdělání, ale nějakou dobu jsem se pohyboval i na akademické půdě, prosil bych: nezpochybňujte i sociologické průzkumy. Sociologické průzkumy se dělají v podstatě korektně, akorát na ně platí jedno jednoduché: na špatnou otázku existuje špatná odpověď. Takže učme se tyto průzkumy číst a nedělejme z agentur hlupáky.
Pokud lidé nespojují zdraví sociálního státu a zdraví veřejných financí s vládním receptem, nabízí se otázka, co tedy lidem sdělit, jak rozptýlit jejich obavy. Nepochybně je nerozptýlí to, co tady pan premiér opakovaně říká už od jarních dnů, kdy začátkem dubna nás vypekl aprílem, kdy řekl, že reformu zaplatí černí pasažéři. Pokud by tato reforma byla přijata, a teď se předem omlouvám za politicky nekorektní výraz, obávám se, že těmi negry by se stala většina občanů této země. Myslím si, že sociální stát je hodnota, která nedělá z lidí negry, ale která z lidí dělá plnoprávné občany, kteří mají rovnou šanci na sebeuplatnění.
Pokud tady bylo řečeno, že opozice parazituje na tom, že se lidé mnohdy domnívají, že stav politické scény je už tak špatný, že každá změna může být jenom k horšímu, tak chci říci: to není politikou rozumných poslanců. A pokud tento rozum ovládne tutu Sněmovnu, tak si myslím, že nejde o rozhodování mezi tím, zda ta změna bude eutanazie v provedení vládního návrhu, anebo zda ta změna se bude zamlžovat, natírat na růžovo, že zkrátka počká až do příštích voleb, kdy zas pro změnu vyhrají ti druzí, chytří, kteří slibem nezarmoutí, ale když dojde na to, aby se chopili vládní odpovědnosti, začnou dělat něco velmi podobného tomu, co dělá vláda současná.
Řekněme si upřímně, pokud diagnóza stavu je neutěšená, měli bychom se zamyslit nad revizí základních východisek, která předurčují minimálně střednědobou, ne-li dlouhodobou hospodářskou politiku. Po několika letech od vstupu do Evropské unie, po několika letech od té doby, kdy snad konečně můžeme hovořit o ukončené transformaci české ekonomiky, a po tom, co se odehrává i na evropské a světové scéně, na evropských a světových trzích, skutečně dochází k určitému kvalitativnímu posunu, a minimálně proto, ne z nějakých ideologických střetů mezi keynesiánci a monetaristy, mezi liberály a etatisty, ale protože každá hospodářská politika je svým způsobem pragmatickým kompromisem, tak tento pragmatický kompromis prostě už nepostačuje. Existuje tedy řešení mezi tím, zda utahovat opasky - zajímavé, že jenom někomu - anebo nedělat nic a počkat si, až naštvaní lidé nám to znovu půjčí? Myslím si, že řešení existuje, ale je třeba mít odvahu k diskusi napříč politickým spektrem, odvahu diskutovat s odborníky, kteří se na akademické scéně i v ekonomických institucích vyskytují a ne všichni skládají povinný desátek svým živitelům, a že zkrátka ten rozum v českém prostoru se vyskytuje. Jen ho nesmíme zalévat travexem, ale musíme mu podat ruku.
Pokud je faktem, a to přiznejme, že neexistuje v současné době proti ne zrovna rovným krokem kráčejícím koaličním řadám společná opoziční alternativa, v tom chaosu rok po volbách se nám to nějak nepodařilo, tak to ještě neznamená, že nemá smysl se bavit nad pozměňovacími návrhy.
***