(10.20 hodin)
(pokračuje Bursík)
Evropská komise po nás požaduje, abychom ve lhůtě dvou měsíců plně přijali opatření, kterými bude dosaženo souladu se směrnicí Evropského parlamentu, a Česká republika má v současné době dva měsíce na to, aby do svého právního řádu tuto výše uvedenou směrnici transponovala. Pouze upozorňuji na to, že pokud k této transpozici formou tohoto zákona nedodojde, tak Komise podá vůči České republice Evropskému soudnímu dvoru žalobu a s největší pravděpodobností bude poté vynesen odsuzující rozsudek. Mě vůbec toto odůvodněné stanovisko, které včera podepsal komisař Dimas, ve vztahu k České republice netěší a byl bych velmi rád, kdybyste tuto situaci vzali na vědomí a také ji posoudili v momentě, kdy se budete rozhodovat ve třetím čtení o návrhu tohoto zákona.
Zdůrazňuji opětovně, že pokud jde o stanovisko, resp. oponentní zprávu výboru pro životní prostředí, tak s obsahem této oponentní zprávy jako předkladatelé souhlasíme.
Děkuji vám za pozornost.
Místopředsedkyně PSP Lucie Talmanová: I já vám děkuji. Tento návrh jsme v prvém čtení přikázali k projednání výboru pro životní prostředí, který přijal záznam z jednání. Tento záznam vám byl rozdán jako sněmovní tisk 322/Z. K tomuto tisku jsme obdrželi i oponentní zprávu menšiny výboru pro životní prostředí, a to jako sněmovní tisk 322/Z1. Prosím zpravodaje výboru a současně i zpravodaje menšiny výboru pana poslance Ladislava Libého, aby se ujal slova.
Poslanec Ladislav Libý: Dobrý den, děkuji za slovo, paní předsedající. Vážené kolegyně a kolegové, výbor pro životní prostředí, jak již bylo řečeno, projednal vládní návrh na vydání zákona o ekologické újmě a její nápravě a o změně některých zákonů, to znamená tisk 322, dne 16. ledna 2008 na svém řádném zasedání. Po odůvodnění náměstka ministra životního prostředí pana doktora Jana Dusíka a mé zpravodajské zprávě a po poměrně rozsáhlé rozpravě členové výboru pro životní prostředí přijali jednotlivě celkem 35 pozměňovacích návrhů, nicméně při hlasování o závěrečném usnesení ze 16 přítomných členů výboru osm hlasovalo pro, to znamená, že nebylo přijato k tomuto bodu žádné usnesení.
To je vše, děkuji.
Místopředsedkyně PSP Lucie Talmanová: I já vám děkuji a otevírám obecnou rozpravu, do které mám zatím jednu přihlášku a to je přihláška pana poslance Břetislava Petra. Vážený pane poslanče, prosím, ujměte se slova.
Poslanec Břetislav Petr: Vážená paní předsedající, dámy a pánové. Rozsah zákona o ekologické újmě je omezen na újmu na chráněných druzích rostlin, živočichů, přírodních stanovištích, na půdě a vodě. Nevztahuje se však na znečištění ovzduší. Přitom právě ovzduší je tím, z něhož se kontaminace následně přenáší na půdu, na vodu. Otázka zní, proč tomu tak je a proč to nikdo z předkladatelů zákona nezdůvodnil. Lapidárně řečeno, pojem ekologické újmy slouží především proto, aby na subjektech, které jsou vyloučeny z vlastnického práva, což je povrchová a podzemní voda stejně jako živočiši, bylo možno uplatnit újmu, aby následně ten, kdo ji způsobil, byl povinen obnovit narušené funkce ekosystému. Není-li to možné, je povinen újmu uhradit v penězích.
Ekologická újma je definována jako měřitelná nepříznivá změna přírodního zdroje nebo funkce přírodního zdroje. Ne všechna poškození na vodě a půdě můžeme chápat jako ekologickou újmu, neboť ta je definována tak, že musí mít závažný nepříznivý účinek, a je otázka, kdo vlastně ten závažný nepříznivý účinek bude posuzovat. Dá se očekávat, že tato definice vnese na světlo světa celou řadu sporů, které bude muset někdo řešit.
Ještě kontroverznější je definice újmy na půdě, kde podle znění zákona musí kontaminace půdy představovat závažné riziko pro lidské zdraví. Zde je jeden z nejzávažnějších nedostatků navrženého zákona. Totiž kdo bude prokazovat a jakým způsobem se to bude dít, že poškození jednotlivých složek dosáhlo takové intenzity, že se skutečně jedná o újmu. Vznikne celá řada problémů, že i tam, kde újma skutečně vznikne, ji takto hodnotit nebudeme, na druhé straně může docházet k opačnému paradoxu, že tam, kde nejde o žádnou újmu, budeme tvrdit, že k újmě došlo, a celá řada podnikatelských subjektů na to může doplatit.
Návrh zákona neupravuje povinnost prevence pro všechny provozní činnosti, ale jsou vyjmenovány tyto činnosti v příloze č. 1, je jich 15. Podle paragrafu 12 uvedeného návrhu zákona se provozovatel vyváže z povinnosti hradit újmu, když doloží, že jeho činnost proběhla v souladu se stanovenými podmínkami. Dá se tedy předpokládat, že u převážné většiny újmy stejně nakonec újmu bude hradit stát a ne ten, kdo skutečně újmu způsobil. V zákoně však vůbec není řešena odpovědnost ať už fyzických nebo právnických osob za újmu, pokud se nejedná o těch 15 vyjmenovaných případů. Pro ilustraci: Když pojede nějaký soukromník, nabourá auto a vyteče nafta a zkontaminuje zeminu, tak v tomto případě újma na půdě nebude hrazena tím, kdo havárii způsobil, ale opět je na bedrech státu.
Je se třeba zamyslet i nad tím, zda ekologická újma musí být řešena speciálním zákonem. V důvodové zprávě, která je nesmírně složitá, objemná a především nepřehledná, se hovoří o tom, že musí. Celá řada odborníků říká, že ekologická újma mohla být řešena ve složkových zákonech. Je tedy otázkou, zda musíme vytvářet nový zákon. Situace je taková, že někteří z odborníků hodnotí tento zákon jako zákon, který zapleveluje naše zákonodárství.
Z hlediska prevence si myslím, že v zákoně je celá řada nepřesností. Předkladatel zákona by měl dát odpověď na otázku, proč provozovatel má provádět preventivní opatření až v případě, kdy hrozí ekologická katastrofa, která může způsobit újmu. Preventivní opatření pro všechny činnosti, které jsou vyjmenovány v příloze 1, by přece měla být stanovena v havarijním plánu, a pokud ho provozovatel zpracuje, dozorčí orgány odsouhlasí, pak pokud toto nebude, myslím si, že je naprosto správné, aby provoz nebyl povolen. Nejlepší obranou proti újmě je, když ještě v době, než jsme zahájili provoz, se zajistíme způsobem, který by újmu vylučoval.
***