(11.30 hodin)
(pokračuje Zaorálek)

To totiž povede k tomu, že v oblasti, která je dnes klíčová dokonce i z hlediska veřejnosti, se posílí skutečně schopnost Unie jednat a přijímat rozhodnutí. Když se podíváme na poslední výzkum Eurobarometru, zjistíte, že právě toto jsou oblasti, ve kterých občané členských států Unie stojí o to, aby Unie byla tím, který v těch věcech má rozhodující slovo. Například co se týče životního prostředí, 70 % občanů v členských státech Unie chce, aby rozhodující kompetence v životním prostředí byly na úrovni Evropy. Stejně tak je to i v České republice. Já vám to teď neřeknu přesně, jestli je to 66 nebo 67 %, ale i v České republice občané chtějí… Já nevím, podívejte se na ten Eurobarometr, pokud mi nevěříte. Já vám ta čísla říkám přesně, skutečně se i Česká republika blíží 70 %. Občané této země chtějí, aby o životním prostředí se rozhodovalo v Evropě, pravděpodobně proto, že chápou, že řeky plují bez hranic, bez ohledu na naše hraniční… Prostě stejně jako vzduch se pohybuje přes hranice zcela volně, a že se naprosto vyplatí o vzduchu, vodě a těchto věcech rozhodovat společně, a ne každý zvlášť.

Takže pro mě je to docela zásadní. A ty věci životního prostředí vlastně dneska nejsou jenom otázkou životního prostředí. Pokud si to správně vybavuji, bylo to jarní zasedání a summit, kde byl předložen materiál vysokého představitele EU pro zahraniční politiku na téma Klimatická změna a mezinárodní bezpečnost. Celý materiál ukazuje, jak se klimatické změny staly bezpečnostním problémem Evropy. Chápete, to není jenom samotné životní prostředí, dneska je to bezpečnostní problém. V téhle věci, aby byla Unie akceschopná, je docela podstatná věc a není to ve sporu se zájmem veřejnosti. Stejně tak jako je důležité, že je významným tématem, které posouvá dále i Lisabonská smlouva, energetická bezpečnost. I tady vznikne předpoklad daleko silnější akceschopnosti Evropy v téhle klíčové oblasti. Na tom se snad shodneme, že energetická bezpečnost je klíčová oblast. Zajímá nás to, abychom byli tady schopni postupovat jednotně, anebo se spokojíme s tím stavem, který je dnes?

Stejně tak je podle mě významné, že Lisabonská smlouva vytváří podmínky pro společný postup v otázkách, jako je mezinárodní terorismus, organizovaný zločin a obchod s drogami a jako jsou otázky migrace. Chápete, to všechno jsou věci, které Lisabonská smlouva umožní sledovat daleko systematičtěji a postupovat jednotněji. To jsou docela praktické důvody, proč stojí za to tento dokument brát jako cestu dopředu, a není to ve sporu s veřejností. Dokonce si myslím, že si to myslí i naši voliči stejně tak, já nevím, ODS a křesťanů jako sociálních demokratů. Tady dokonce bychom se o to nemuseli tak hádat, tohle jsme přece schopni obhájit, všichni to jsme schopni obhájit. Já v tom nevidím dramatický problém.

A pak je tu ale jedna věc, kterou bych možná zmínil, kromě těch důvodů, které jsem jenom vybral jako důvody, proč si myslím, že nám ta smlouva pomáhá a bude nám pomáhat a stojí za to ji podpořit, a to je to, že si nemyslím, že bychom měli právě v České republice tolik času, že bychom mohli navrhovat, co pan poslanec Exner, který tady říká, že chce o 150 dní, tuším, prodloužit lhůtu projednávání, což - pokud se podle jednacího řádu nepletu - nemůže žádat bez souhlasu navrhovatele. Myslím, že je třeba, aby tady bylo jasné, že podle mě toto je lhůta, která je nepřijatelná. Myslím si, že je samozřejmě důležité, aby se tomu Sněmovna důkladně věnovala, a to je samozřejmě věc příslušných výborů, které by to měly řádně projednat. Na druhé straně si nemyslím, že by to bylo nezvládnutelné v těch časech, jak je tady obvyklé. V tomto zas tak obtížný a těžký problém není, s tím nesouhlasím.

A protože Česká republika je ve specifické situaci. My jsme přece zem, která se blíží do předsednictví Evropské unie v roce 2009. Připomínám, že Francie, která s námi předsedá, a zároveň bych mohl říct, že předsedá v tom půl roce před námi, tak Francie má jako prioritu svého předsednictví přece implementaci Lisabonské smlouvy, a přitom ta implementace ve skutečnosti bude především záležitostí České republiky. A už Francouzi ji mají dneska jako prioritu. A přitom se i v zahraničním tisku píše, že nejtěžší úkol čeká Českou republiku ve věci implementace Lisabonské smlouvy. Takže v této Sněmovně bychom si měli asi uvědomit, že tady nejde jenom o ratifikaci, ale my dokonce poneseme odpovědnost za to, že bychom ji měli uvádět v život a uvádět v chod v podmínkách Evropské unie. Francouzi ji už ratifikovali, připomínám, mezi dalšími zeměmi, jako jsou Rumuni a dalších pět šest zemí, které už ratifikovaly Lisabonskou smlouvu, tak Francie je mezi nimi a zabývá se už další věcí, jak se to bude zavádět. Já jsem přesvědčen, že Česká republika by měla uvažovat podobně. Zvládnout ratifikaci co nejrychleji především proto, že by nás mělo zajímat, jak se to bude zavádět, protože to bude také na nás.

Otázka zavádění Lisabonské smlouvy do života není vůbec jednoduchá a podle mě, jestli pan Exner říká, že se teď zpotil nad studiem té smlouvy, tak tenhle problém je skutečně ještě těžší. Chápete, jestli tohle nám dělá problémy, tak nevím, jak zvládneme to, že tady je dneska celá řada nejasností kolem toho, jak tu smlouvu realizovat, jak ji implementovat. Bohužel se ukazuje, že řada věcí je nevyjasněných.

A mimochodem, jeden vážný problém, který stojí za zmínku, je otázka, jak spojit to rotující předsednictví s těmi novými funkcemi, které Lisabonská smlouva vytváří. Chápete, to rotující předsednictví, to znamená třeba i to české, které bude v první polovině roku 2009, jak to spojit s těmi novými funkcemi, novou funkcí nejvyššího představitele pro zahraniční politiku a novou funkcí předsedy Evropské rady, toho stálého, jak to spojit teď s tím rotujícím předsednictvím. Na řadu otázek tady dneska ještě nikdy úplně neumí odpovědět. A my bychom měli být ti, kteří by se měli snažit v tom mít představy, které třeba prosazujeme. Dokonce v řadě věcí to mohou být věci, které nemají jenom význam z hlediska těch šesti měsíců, protože se budou rozhodovat věci, které budou mít význam léta další, a my máme možnost být u toho, pokud budeme připraveni. My máme možnost ty věci ovlivnit způsobem, jakým se někomu jinému, kdo předsednictví nemá, ani nezdá. Pokud se například má kromě té funkce nejvyššího představitele pro zahraniční politiku také… Mluví se o ustavování té tzv. vnější služby, vlastně jakési zahraniční politiky Evropské unie, tak pro předsednickou zemi přece vzniká možnost se v tomhle angažovat více než ostatní a ovlivnit to trvale. To je přece velké téma pro Českou republiku dnes. Jestli hodláme ale na půl roku odložit vůbec proces ratifikace nebo se tady o tom půl roku bavit a debatovat, tak nám to všechno může ujet. Prostě rozumíte, my máme před sebou vážný úkol, kterému bychom měli podřídit i tuto debatu o ratifikaci, a ne tady vyhlašovat 150 dní. Ten čas prostě nemáme.

A proto mě docela znepokojuje, když slyším, že jsou úvahy o tom, že by se dokonce měla celá parlamentní debata a celý proces schvalování ještě zdržet tím, že by Ústavní soud v případě podání začal prozkoumávat tento dokument, protože jestliže by bylo takové řízení zahájeno, tak nemůže být smlouva do rozhodnutí Ústavního soudu samozřejmě ratifikována a dochází k dalšímu velkému čekání. A proč mě to znepokojuje? Já si myslím, že mě to znepokojuje především proto, protože nevidím důvod k tomu, aby tato smlouva byla k Ústavnímu soudu podána, a vlastně jsem do této chvíle neslyšel argument, v čem vlastně je to podezření a ta pochyba, kterou by měl Ústavní soud prověřit.

Tohle pokládám za velmi důležité, tak mi dovolte říci ještě tohle. Já jsem přesvědčen, že Ústava České republiky v článku 10a vytváří dostatečně široký prostor pro další integraci České republiky do Evropské unie. Prostě ústava tady je poměrně docela široká, protože ona vlastně říká jedinou věc - že pokud dochází k přenosu pravomocí, tak nesmí dojít k ohrožení existence demokratického právního státu, neměla by být dotčena státnost a nesmí být ohroženy ty hodnoty, na kterých českou společnost budujeme.

***




Přihlásit/registrovat se do ISP