(17.40 hodin)
(pokračuje Grebeníček)
Tento princip převzala i Československá republika. Právní nárok republiky zachytil již v roce 1990 (?), jak zde dnes už několikrát zaznělo, profesor Karlovy univerzity doktor Antonín Hobza, expert nejenom v oboru práva mezinárodního, ale také církevního. Takzvaný církevní majetek - cituji pro jistotu jeho slova - není vlastnictvím církve ani jejích institucí. Je to zvláštní druh veřejného jmění ve státě, jímž volně disponuje stát. Povaha tohoto majetku nemůže být vystižena žádnou představou soukromoprávní. Otázka vlastnictví církevního majetku nemá smyslu, ledaže bychom připustili vlastnictví samého státu. Nelze proto mluviti o konfiskaci tzv. církevního majetku, nýbrž o jeho eventuálním určení pro jiný státní účel.
Dámy a pánové, kupříkladu Ministerstvo unifikací zaujímalo na základě přijatých rakouských zákonů dokonce i roku 1934, kdy byl ministrem katolický politik monsignor Šrámek, stanovisko, že majetek ve správě římskokatolické církve spadá pod přímý dohled státu. Vykonával jej zemský úřad nebo Ministerstvo školství a národní osvěty, dokud mělo na starosti rovněž náboženské otázky. Také o existenci majetku a působení řádů rozhodoval stát.
Nemíním spekulovat o tom, za jakých podmínek byl římskokatolické církvi majetek státu svěřován. Její spojení s rakousko-uherským státem, stejně jako takřka monopolní role v oblasti výkladu víry a kontroly věřících, kontroly školství a výkonu řady veřejných služeb na prahu novověku, jsou reality nepopíratelné. Se vznikem republiky se realita posunula k omezení státomonopolu římskokatolického kléru a církevní kontroly ve sféře náboženství a k podstatnému oslabení role církve ve sféře veřejných služeb. Konflikt silně prohabsbursky orientovaného vyššího kléru římskokatolické církve s Československou republikou a s Tomášem Garriguem Masarykem, politický odpor tohoto kléru proti novým poměrům byly vedle demokratizace společnosti a růstu svobody myšlení jedním z důvodů, proč stát již v té době řadu svých majetků spravovaných do té doby církví jí odňal a použil k jiným účelům.
Od roku 1945 z logiky moderního dějinného vývoje se česká politická společnost dále laicizovala a obecně byly po válce politické ambice církví, a to především římskokatolické, z řady důvodů oslabeny. Chtěl bych být správně pochopen. Ani v nejmenším tu nechci a nebudu zpochybňovat, že docházelo k silnému napětí a po únoru 1948 i k fatálnímu střetu římskokatolického kléru a Vatikánu s československým státem, kdy státní moc mimo jiné v zájmu vyloučení politických ambicí zejména římskokatolické církve se dopustila také neomluvitelných křivd vůči církvím a řádům, včetně necitlivého, nelegitimního a často i protiprávního, tragicky tvrdého postupu vůči věřícím, kněžím a řeholníkům. Jedno je ale, pokud posuzujeme požadavek římskokatolické církve na tzv. restituce, mimo vši pochybnost. Majetek, který římskokatolické církvi nepatřil a který byl státem odňat po roce 1945 a po únoru 1948, není ten, který by měl vyšší katolický klér a v konečné instanci jako rozhodující subjekt i stát Vatikán právo po českém státu a jeho obcích a občanech žádat. Ani v naturální formě, ani ve formě stovek miliard výpalného za to, čím se podle nejvyššího kléru na monopolu římskokatolické hierarchie, jak první předválečná, tak i poválečná republika provinily.
Je-li pak řeč o skutečné konfiskaci a vyvlastnění majetku římskokatolické církve a jejích řádů po osvobození republiky, nelze zapomenout na dvě podstatné věci.
Za prvé. Bylo by pohanou obětí nacismu, kdyby se komukoliv a kterémukoliv církevnímu řádu měly vydat majetky konfiskované podle dekretu prezidenta republiky Edvarda Beneše nebo odškodnění za takto zkonfiskované majetky.
Za druhé. Bylo by právně absurdní odškodňovat to, co již tehdy bylo zestátněno za náhradu. Po bezmála dvaceti letech od listopadu 1989, kdy zejména preláti římskokatolické církve vystoupili s prvními majetkovými požadavky na československý stát, čas velmi pokročil. Nároky hodnostářů této církve, a chci opět důsledně oddělovat majetkové zájmy prelátů od zájmů a potřeb upřímně věřících římských katolíků, tyto nároky prelátů obrovsky vzrostly. Možná ne všichni zde si ještě vzpomínají na první ujišťování katolické hierarchie, že jí nejde o nic jiného než o pár desítek nemovitostí, o některé kostely a budovy sloužící skutečně bohoslužebným a církevním potřebám. Pak se ale ukázalo, a někteří z předřečníků na to již upozornili, že po prvním výčtu požadavků přišel druhý, přišel pak i třetí, kde už výčty majetkových nároků šplhaly k tisícům položek nemovitostí a se službou věřícím a bohu měly málo co společného.
Dámy a pánové, jednáme-li proto nyní o tomto tématu, považuji za nezbytné předeslat, že ve věci majetku jednáme v první řadě o ekonomických a společensko-politických ambicích římskokatolické církve, která se cítila v posledních 19 letech neuspokojena tím, že stát poskytuje prostředky na platy duchovních a na ochranu a údržbu sakrálních staveb sloužících potřebám věřících. Nakonec už v první polovině 90. let římskokatolická církev prostřednictvím strany lidové formulovala své nároky na movitý i nemovitý majetek státu, které daleko přesáhly cokoliv myslitelného. Do těchto nároků už tehdy byly zařazeny rozsáhlé majetky státu, které byly státem církvi římskokatolické v historických dobách pouze svěřeny do užívání a se kterými ani za Rakousko-Uherska, ani za první Československé republiky nikdy nebyla oprávněna nakládat jako se svým vlastnictvím.
Dámy a pánové, celých 19 let zprvu utajované a později nestydatě vymáhané a rozsahem neuvěřitelné a neuvěřitelně neskromné požadavky katolické hierarchie nenašly ani ve Federálním shromáždění československé federace, ani v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky podporu, které se KDU-ČSL a katolický klérus dožadovaly. Celá léta jsme také sledovali a bohužel i nadále budeme sledovat ostudný soudní spor a nároky kardinála Vlka, aby stát vydal jemu a vlastně Vatikánu českými králi a národem vystavěný chrám sv. Víta a hradní restauraci Vikárku. Po celých těch 19 let byli kardinál i vysoký římskokatolický klérus zásluhou vlád, které v tom navázaly na své předchůdkyně, placeni a řádně sociálně zabezpečeni podle zákona č. 218/1949 Sb., o hospodářském zabezpečení církví a náboženských společností státem. A dnes jsme zde a jednáme o požadavku katolické hierarchie, nikoliv o nějakých 15 či 20 miliardách potřebných k trvalému a dlouhodobému dalšímu zajištění života římskokatolické církve. Namísto toho máme jednat na návrh římskokatolických prelátů a vedení strany lidové o daru od všech občanů - znovu zdůrazňuji, že tu jde o tuto skupinu a možná ještě premiéra Topolánka, který se k tomu veřejně hlásí - máme jednat o daru od všech občanů katolickému kléru v neuvěřitelném objemu. Samozřejmě nikoli o posledním daru, protože jak jsem již zmínil, veškeré své další případné nároky vůči českému státu si vyhrazuje tato skupina dále vznášet prostřednictvím soudů bez ohledu na tento dar.
***